Loni touto dobou vyšla deska „Kaamos“ od Finů AS THE SUN FALLS. Nějaký čas jsem jí poslouchal, pasovala dobře do mého oblíbeného finského death-doom metalu. Byla jako ten správný pěnivý mok, co si člověk donese ke stolu, těší se na něj, ochutná a zdánlivě je vše v nejlepším pořádku. Čas plyne a tekutina postupně ubývá. S prázdnou sklenicí přijde pocit, že se pilo, ale nevychutnávalo. Může se tak nahrávka pustit znovu nebo pro tentokrát zkusit něco jiného. Je to dobré, jen tomu něco chybí. Kvalitně odvedená práce, která má všechny nezbytné ingredience. Několikrát jsem se ke „Kaamos“ vrátil, ale text recenze nevznikl. Vždy jsem to odložil a vrhnul se na něco jiného. Tento rest se mi letos již dvakrát připomněl. Poprvé s AEONIAN SORROW, s nimiž jsou AS THE SUN FALLS personálně propojeni přes občasného hostujícího basistu Berney Mikkänena, který je i manželem zpěvačky Gogo Melone. A ta jim zas vyrábí obaly a další grafiku. Podruhé se mi album „Kaamos“ připomnělo, když kapela vydala EP „Pohjoisen Sydän“.

Ani teď po roce se s poslechem „Kaamos“ nemohu zbavit pocitu, že je to jen dobrá deska, které však chybí patřičná jiskra. Za kapelou stojí původem švýcarský hudebník Jani Roger Berney Mikkänen a první album kapely „Last Days of Light“ nahrával ještě ve Švýcarsku se švýcarskými hudebníky. Po přestěhování se do Finska s kapelou pokračoval, ale rekrutoval do ní domácí hráče. Několik skladeb z „Kaamos“ ale vyšší ambice mít může. Nepochybně to byla úvodní „Among The Stars“. Skladba „Through Sorrow And Grief“ vyšla i jako singl i s doprovodným videem. Ve skladbě si střihla duet Gogo Melone a je to jedna z těch povedených věcí, kde se melancholická tíseň zdá uvěřitelná, kdy hudba souzní s vyjadřovanými pocity. I následné dvě položky „Into The Shadows“ a „Silver Shining“ měly své kouzlo. U obou je patrné, že když kapela výrazně zvolní, na ploše táhlých členitých kompozic se jí práce s emocemi daří mnohem lépe. Rychlejší skladby mě ale za srdce příliš nechytly. Postavené jsou většinou na značně repetitivních riffech, kterým k chytlavosti a melodické lehkosti hry Ville Frimana nebo Marka Vanhaly přeci jenom něco chybí.

Oproti tomu mě „Pohjoisen Sydän“, které je i hlavním tématem tohoto textu, bavilo o poznání více. Je to jen čtyř skladbové EP, navíc celé ve finštině. Jazyk samotný však při chrapotu zpěváka není natolik podstatný. Je patrné, že kapela to vzala uvolněně, bez stresu z naplnění stopáže. Navíc jde o půlhodinový materiál, což už mnohdy za plnohodnotné album stačí. Polovinu stopáže zabírá opus „Luonto Ja Sydän“, do kterého kapela dokázala ze sebe dostat to nejlepší. Rozsáhlá kompozice, ze které je severský chlad, ať už podnebný či emocionální, cítit už z daleka. Z ostřejšího úvodu se přejde do pozvolnějšího tempa a kytary místo sekání riffů vykreslují melancholickou atmosféru. Tyto hudební proměny se pravidelně vrací, převalují a proměňují, až se dopracují i ke sborovému chorálu, věc u této kapely neslyšená. Za pozornost stojí i dynamické bicí, které neustále tlačí na pilu, škubou vodítkem a snaží se ostatní hudebníky z letargie probudit a dohnat je zpět k rychlejším pasážím. „Luonto Ja Sydän“ je působivá věc a hlavní důvod vzniku tohoto textu. Ukazuje, že tato kapela má progresivní potenciál, který na svém řadovém albu nevyužila. Pokud by se na svých dalších nahrávkách vydaly tímto komplikovanějším směrem, bylo by to krásné. Po dvou albech a pouze pár letech na scéně prostor pro další vývoj mají, snad jej využijí. Jako třeba v „Memoriam“, což je znovu nahraná skladba vzniklá v samotných počátcích kapely, která má zajímavý vývoj a ve svém závěru v kytarovém sólu obsahuje gradaci, za kterou by se nemusely stydět ani mnohé osvědčené spolky v truchlení. Jestli se AS THE SUN FALLS vydají tímto progresivnějším směrem, čekají nás ještě zajímavá alba. Shrnu-li závěrem své pocity z aktuální tvorby (tj. album „Kaamos“ a EP „Pohjoisen Sydän“), tak to vidím jako lehce nadprůměrný finský death/doom. Relativně nová kapela, která se posouvá vpřed a má nakročeno do zajímavých zítřků.