Tahle parta z Barcelony tedy rozhodně nezahálí. Je tomu rok a pár měsíců, co světlo světa spatřil její debut „Night Stealer“ a už tady máme jeho následovníka. Elán a nadšení tady rozhodně nechybí, o čemž jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit i letos v březnu v Písku, kde skupina vystoupila na 5. ročníku festivalu Heavy Metal Thunder. V jeho soupisce patřili SAVAGED k těm ortodoxnějším a tradičnějším vyznavačům těžkého kovu. Ač věkem sotva třicátníci, svojí muzikou vás přenesou do poloviny osmdesátých let, kdy po obou stranách Atlantiku vládl melodický metal.

Ve svém přístupu jsou velmi důslední i co se týče image a nechybí ani taková stylová součást, jakou je trvalá frontmana Jamie Killheada. A jelikož se pohybujeme na scéně katalánské metropole, personální propojení s dalšími žánrově spřízněnými kapelami je pak samozřejmostí. Bicmen Christian Blade pro změnu obsluhuje basu v RAPTORE a Jamie ve stejné kapele zůstává na „svém“, když i zde obstarává kytaru. 

Naskýtá se samozřejmě otázka, proč mají tito neposední chlapíci z jednoho města tolik různých kapel, když žánrově se to pořád točí více či méně kolem heavy metalu? Klíč při detailnějším pohledu najdeme v rozdílných kompozičních a produkčních nuancích. Už debutová deska SAVAGED byla přehlídkou načančaného a třpytivého hejvíku, kterému nechyběly ani lehce epické choutky. Její následovník v tomto ohledu zůstává ve stejných parametrech, jen té epiky trochu ubylo na úkor hitových ambicí a celkově přímočařejšího přístupu.

Desku odstartuje krátké intro „Ascension“ a zejména hned po něm následující kus „Fire It Up“. Název dostatečně klišovitý na to, aby jednoznačně definoval žánrové vymezení nahrávky. Masivní falzetový nápěv v jeho úvodu pak demonstruje vokální sebevědomí Jamieho, který se toho prostě nebojí a ani v dalším průběhu alba své hlasivky v tomto ohledu rozhodně nešetří. Ostrý a přímočaře pádící vál pak samozřejmě nepostrádá i patřičně chytlavý a nekomplikovaný refrén. Španělé na nic nečekají a tasí takřka kompletní rejstřík hned v samotném úvodu. Úderná melodická linka, vyšperkovaná sólička a sborové nápěvy v refrénu.

Sázka na přímočařejší provedení vyžaduje i slušnou zásobu záchytných motivů a hlavně hitových refrénů. Ty zde tedy rozhodně nechybí. V následující „Queen Of My Salvation“ se dočkáte na albu možná nejpovedenějšího. Jednoznačná koncertní hitovka zahraná opět ve svižnějším tempu, nepostrádá ani další líbivé kytarové sólo. Tohle není jen retro muzika oděná do modernějšího hávu, tohle je čistý teleport do nablýskaných 80. let, kdy podobná produkce vévodila žebříčkům. Skupina je v této své oddanosti hudbě a stylizaci z časů, které její členové nemůžou pamatovat, až natolik sveřepá, že i její klipy jsou reminiscencí těch osmdesátkových s blyštivým odleskem načančaného hair metalu.

Rezervoár povedených refrénů vydrží na odpovídající hladině prakticky až do konce hracího času nahrávky, přesto se však nelze v jejím závěru ubránit pocitu jistého kolovrátku. Ten mustr je na této nahrávce až příliš ohlodán na kost a spoléhající výhradně na schéma sloka – refrén, byť zde nechybí ani osvěžující mezihry a již zmiňovaná kytarová sóla. Osobně mi však oproti debutu chybí více oživení, větší odvaha alespoň na chvíli opustit hlavní stezku a vydat se prozkoumávat přilehlá zákoutí. Že to jde, dokázalo už těch několik propracovanějších skladeb na debutu. Prostě cítím, že zde je veliký potenciál k propojení líbivé melodie s komplexnějším skladatelským přístupem.

Španěle se jej však rozhodli pro tuto nahrávku plně nevyužít a možná je v tom i záměr. Vzhledem k jejich apetitu k produkci alb může být na tom příštím (zanedlouho) už zase všechno trochu jinak. Takto mi to vychází na příjemnou sbírku hitových a spíše přímočarých skladeb plujících na vlnách melodického heavy metalu. Produkčně i muzikantsky velmi solidně zvládnutých, což dvojnásob platí pro soustředěné a sebevědomé vokály Jamie Killheada.