Státní věznice Trenton v New Jersey. Píše se 3. dubna 1936. Krátce před devátou hodinou v noci vstupuje do komory smrti smířený muž s odevzdaným výrazem ve tváři. Jeho oči přesto naznačují tichý vzdor. Uprostřed místnosti zhotovené z chladných bílých cihel stojí od pohledu tvrdé a nepohodlné dřevěné křeslo. Nemá cenu řešit otázku komfortu. Za několik okamžiků bude stejně po všem. Usadí se a trpělivě čeká, až mu dozorci připevní elektrody k příslušným místům na těle a koženými řemínky zafixují končetiny. Pleny měl na sobě naposledy jako malé dítě závislé na matce. Při té myšlence se musí trochu pousmát. Nemá nic na srdci. Nic, co by chtěl povědět světu. Nač oddalovat nevyhnutelné? Odsouzený je připraven. Vězeňský dozorce, plukovník Mark O. Kimberling, zkontroluje hodinky a pak vydá krátký pokyn. Kat Robert Elliott zapojí elektrický zdroj, čímž uvolní napětí dvou tisíc voltů. Po třetím zapojení nastane konec. Střídavý proud vykonal svou práci. Ve vzduchu je cítit pach kůže a spáleného masa. Vězeňský lékař potvrdí zástavu srdce.

Podvodník ze snů a stínů

Isidor Fisch. Kdo to vlastně byl a proč jeho jméno podezřelý Bruno Richard Hauptmann tak dlouho tajil? Hauptmann policii zpočátku tvrdil, že nechtěl bývalému příteli dělat dusno. Fisch jej prý jednoho dne požádal o to, zda by si u něj nemohl uschovat dva větší kufry. Žádné další informace k obsahu zavazadel neposkytl. Bylo tomu skutečně tak? Němec Isidor Fisch nebyl newyorské policii neznámý. Šlo o nechvalně proslulého podvodníka, šmelináře a úskočného člověka, který z mnoha svých obchodních partnerů v USA udělal hlupáky. Byl kluzký jako úhoř. Informací k jeho osobě bylo jako šafránu. Uměl se vyhýbat zákonu a vyznačoval se velkou opatrností. Bohužel pro Hauptmanna se vyšetřovatelům nepodařilo Fische vypátrat. Čím více úsilí na jeho nalezení policisté vynakládali, tím častěji začaly převládat domněnky, že Fisch je pouhý mýtus. Na stole zůstala jen hromada obvinění od bývalých obchodních partnerů, kteří si s ním něco začali.

Anna Hauptmann se za svého muže zaručila na sto procent. V den únosu, tedy 1. března 1932, Hauptmann jako obvykle vyzvedl svou ženu v osm hodin večer ze zaměstnání a odvezl jí domů. On sám byl ten den v práci, což potvrzovaly záznamy i jeho předák. Nicméně v tom samém roce, jen pár dní po zaplacení výkupného, Hauptmann pověsil tesařinu na hřebík. Zdálo se, že každý další argument a výmluva vyslýchaného vedla pouze do slepé uličky. Damoklův meč se nad bývalým tesařem vznášel v plném nápřahu. Nezbývalo mu, než doufat a začít spolupracovat. Zvláštní mozaika měla vypadat zhruba následovně. Fisch do USA legálně emigroval v roce 1925. V Bronxu vystřídal hned několik bytů a navázal kontakty s dalšími Němci žijícími v Americe. Na oko pracoval jako počestný řezač průmyslově zpracovaných kůží a obchodník s kožešinami, ale druhá strana jeho osobnosti se zaměřovala na padělání dokladů, okrádání obchodních partnerů a provozování pochybných kšeftů. Hauptmanna a Fishe spojovala německá krev a smysl pro snadně vydělaný peníz. Fisch se dělil o zisky z legálních i nelegálních obchodů a Hauptmann se peníze snažil vyprat nebo je rozmnožit investicemi na akciovém trhu.

Jakmile byla 12. května 1932 nalezena mrtvolka Lindbergha juniora, zažádal si Fisch o cestovní pas, a to přesně v ten samý den. 8. prosince 1933 se u Hauptmanna v domě konala rozlučková slavnost. Fisch si u něj nechal dva kufry. Ten jeden byl plný tuleních kůží, druhý prý obsahoval nějaké papíry a účetní záznamy. Hauptmann oba kufry odnesl do kůlny a více se o ně nestaral. Následující den, 9. prosince, Fisch odcestoval do Německa na parníku Manhattan se šesti sty říšskými markami v kapse. Údajně chtěl navštívit rodiče. Od té doby se po něm slehla zem. Hauptmann se po čase rozhodl prozkoumat obsah obou kufrů. Jednak to bylo tím, že během vydatných dešťů došlo k zatopení kůlny, a za druhé mu měl Fisch dlužit sedm tisíc dolarů. Nalezených čtrnáct tisíc šest set dolarů si Hauptmann nechal. Rozhodl se částku postupně utratit, aniž by o nálezu informoval ženu nebo něco věděl o původu peněz. Díky mravenčí práci newyorských policistů s německými úřady se podařilo zjistit, že Isidor Fisch návrat do USA podniknout nemohl. 29. března 1934 totiž v Lipsku zemřel na tuberkulózu ve svých osmadvaceti letech. Pochován měl být na židovském hřbitově. Fisch byl mrtvý a tím pádem i mimo zákon, ale Hauptmann nikoliv.

Nejnenáviděnější muž na světě

Pohádka o Fischovi nezabrala. Po obvinění z únosu a vraždy se fotografie Richarda Hauptmanna objevila na předních stránkách snad všech amerických novin. Soud se měl konat v New Jersey, přesněji ve městě Flemington, necelé tři roky od únosu Lindbergha juniora. Řetězec důkazů byl ukován z několika článků. Za New Jersey dodal policejní spisy a záznamy z vyšetřování náčelník Herbert Norman Schwarzkopf. Za New York poručík James J. Finn. Nemalou část detailů a doplňujících informací vypracovala i FBI. Bylo očividné, že Federální úřad pro vyšetřování se chtěl před veřejností ukázat v plné síle. Kromě zadržených peněz z výkupného vypovídala proti bývalému tesaři i skupina znalců na písmo v čele s odborníkem Albertem S. Osbornem. Na základě zaslaných vyděračských dopisů a štosů psaných poznámek, které měl Hauptmann doma ve svých pracovních denících, poukázali znalci na značnou podobnost písma. Dále tu byla ručně psaná adresa a telefonní číslo na Johna F. Condona, tedy znepokojivé věci, které Hauptmann nedokázal uspokojivě vysvětlit. Možná si prý četl noviny a možná tam adresu zahlédl, ale proč si jí poznamenal? Na to odpověď neznal.

Se začátkem soudu, později označeném jako „proces století“, došlo k mohutnému přílivu novinářů z celého světa. Každý hotelový pokoj ve Flemingtonu byl beznadějně obsazený. Procesu předsedal zkušený soudce Thomas Whitaker Trenchard. Obžalobu vedl generální prokurátor New Jersey David T. Wilentz. Obžalovaného Hauptmanna hájil extravagantní právník Edward J. Reilly, zvaný „Býk z Brooklynu“. Jeho služby by si za běžných okolností nemohl Hauptmann dovolit, ale souhlasil s poskytnutím práv na zpracování svého životního příběhu deníkem New York Daily Mirror. Šéfredaktor na oplátku uhradil výlohy Reillymu. Nešlo zrovna o ideální volbu. Jedním z hlavních svědků byl samotný plukovník Charles Lindbergh, s nímž se zacházelo velmi šetrně. Když plukovník například tvrdil, že hlas muže ze hřbitova, který křikl „hej doktore“, patřil určitě Hauptmannovi, Reilly mu nijak neoponoval, ačkoliv byl tehdy dotyčný muž vzdálen minimálně devadesát metrů daleko a od události uplynuly téměř tři roky.

Nadřízený Hauptmanna sice dříve potvrdil jeho přítomnost na pracovišti v osudný den, ale nyní byl z neznámého důvodu nedosažitelný. Výplatní listiny a rozpisy služeb, potvrzující alibi Hauptmanna, zmizely. Zaměstnavatel manželky Anny Hauptmann dosvědčil, že po osmé hodině jí muž vyzvedl ze zaměstnání, ale najednou si časem nebyl vůbec jistý. Obhajoba chtěla předvolat další dva znalce písma, aby vyvrátili stanovisko obžaloby. Každý ze znalců však za své služby požadoval šek na pět set dolarů, což právní tým Hauptmanna odmítl. Jakmile soudní zřízenci donesli žebřík nalezený na místě činu, v soudní síni zašumělo. Navzdory bušení soudcovského kladívka Hauptmann hystericky vykřikoval, že pod takovou fušeřinu by se nikdy nepodepsal. Dřevařský technolog Arthur Koehler nicméně před porotu předložil sadu fotografií dokazující, že užité dřevo pro výrobu žebříku odpovídá chybějícím prknům v podlaze u Hauptmanna v kůlně. Seděl druh dřeva, kresba, růst stromu i totožný vzor frézování. Obhajobě nebylo nikdy umožněno prozkoumat podlahu v kůlně.

Předvolaný a od reality stále odtrženější svědek John F. Condon při první identifikaci Hauptmanna nepoznal, ale teď suverénně tvrdil, že právě on je oním Johnem ze hřbitova. Příslušníci státní policie New Jersey při ohledání místa činu nalezli dvě různé sady stop. Karta se ale jako kouzlem obrátila, jelikož v soudní síni přísahali, že byla nalezena pouze jediná sada otisků stop. Toto tvrzení potvrzovala i původní policejní zpráva, ačkoliv v ní bylo několik začerněných míst. Do hry vstoupil i očitý sedmaosmdesátiletý svědek Amandus Hochmuth s prvotními příznaky demence, který tvrdil, že v den únosu zahlédl Hauptmanna s primitivním žebříkem, kterak se poflakuje okolo pozemku rodiny Lindberghových. Hauptmann německy křičel „ten stařec je šílený!“ Starý muž za své pochybné svědectví dostal tisíc dolarů od novin. Během veřejného líčení se jeden z právníků obhajoby neudržel a obvinil Edwarda J. Reillyho, že svého klienta netečností a špatným úsudkem posílá na elektrické křeslo. Samotný Reilly byl tou dobou rozežírán třetím stupněm syfilidy. Hauptmanna tedy hájil muž, jenž pomalu přicházel o rozum.

Vratká naděje

Od úplného začátku bylo víceméně zřejmé, jaký osud na obžalovaného čeká. Edward J. Reilly se před vynesením rozsudku snažil bránit svého klienta především tím, že navzdory báchorce Amanduse Hochmutha nemá obžaloba k dispozici jediný přímý důkaz. Nikdo Hauptmanna u rodinného sídla ani v širém okolí se stoprocentní jistotou neviděl. Cesta z Bronxu do Hunterdon County v New Jersey by zabrala minimálně hodinu a půl za minimálního provozu na silnici. Hauptmann by musel uhánět s větrem o závod, aby stihl vyzvednout ženu ze zaměstnání a ještě uskutečnit samotný přesun do New Jersey. Připomeňme si, že k únosu došlo pravděpodobně mezi devátou a desátou hodinou večerní. Okolo domu, na žebříku ani v dětském pokoji navíc nebyly nalezeny otisky prstů Hauptmanna. Žalobce David T. Wilentz byl ale opačného názoru. Se zdviženým prstem a ostrou dikcí apeloval na obžalovaného, aby konečně upustil od pohádky s účastí bájného Isidora Fische a konečně se přiznal. Hrál rovněž na emoce. Dštil síru a oheň. Hauptmann byl přeci Němec, a kdo jiný než cizinec by se mohl dopustit tak odporného činu na dítěti amerického národního idolu.

V té době už se ale cosi uvnitř zlomilo. Bruno Richard Hauptmann připomínal němý kus kamene. V sérii finálních právnických úvah dokonce chvilku poletovala i varianta s dohodou. Pokud se obžalovaný okamžitě přizná, soudce možná přimhouří oči a pošle jej do vězení na doživotí. Hauptmann mlčel. Novináři dali dohromady devadesát tisíc dolarů, které mu byli ochotni dát za přiznání nebo alespoň udání jmen všech svých kompliců. Taková štědrá částka by manželku Annu a synka bezesporu zajistila na dlouhé roky dopředu, ale Hauptmann zůstával lhostejný. Výsledek ostře sledovaného soudního procesu se tedy dal předvídat s naprostou jistotou a také k němu došlo. Dne 13. února 1935 porota po dvanáctihodinovém jednání za zavřenými dveřmi vynesla verdikt. Hauptmann byl shledán vinným z únosu, vydírání a vraždy prvního stupně. Dostal trest smrti na elektrickém křesle. Pro samotného soudce Thomase Whitakera Trencharda byla nejpádnějším důkazem viny ručně psaná adresa a telefonní číslo na Condona, jejichž znalost Hauptmann ani po opakovaném nátlaku nedokázal vysvětlit. Proti verdiktu se Edward J. Reilly a jeho tým právníků na místě odvolal.

Bušení do hluché zdi

Žádost s odvoláním k Nejvyššímu soudu byla podána ještě týž den. Rozsudek se měl opět projednat koncem června. Před Hauptmannem tedy bylo pětiměsíční čekání, od něhož si ale vůbec nic nesliboval. Ve státní věznici Trenton vystřídal několik cel a společnost mu dělali různí „spolubydlící“ povětšinou americké národnosti. S nikým se o případu nebavil. Spoluvězni si akorát všimli, že míval neklidné spaní, někdy si poplakal a čas od času opakoval dvě věty v němčině, které bychom mohli parafrázovat následovně: „Nikdy jsem ten zločin nespáchal. Žádné dítě jsem nezabil.“ Guvernér státu New Jersey Harold G. Hoffman byl patrně nejvýše postaveným státním činitelem, který měl ohledně viny Hauptmanna určité pochybnosti. Pochopitelně si nemyslel, že jde o svatého kazatele, a byl přesvědčený o jeho podílu na únosu. Úhel pohledu guvernéra pracoval s tezí, že Hauptmann kolem sebe musel mít okruh kompliců a rozhodně ho nepovažoval za hlavní mozek operace. Dokonce pochyboval o tom, že Lindbergha juniora zavraždil zrovna on. Condon i plukovník Lindbergh ostatně potvrdili, že na hřbitově v Bronxu se nacházeli minimálně dva maskovaní muži.

Guvernér Hoffman byl tedy jedním z prvních, který měl výhrady ohledně čistého průběhu soudního procesu. Již tehdy jej znepokojovaly myšlenky o záměrné manipulaci s důkazním materiálem a rovněž se k jeho uším donesly zkazky o zastrašování svědků. Jakožto člen komise pro udílení milosti se Hoffman postaral o odklad popravy. Dalšími členy komise byli George Van Buskirk, Walter L. Hetfield, Joseph A. Dear, Harold B. Wells, John T. Rafferty a William Wolfskeil. Poslední dva jmenovaní měli k případnému udělení milosti největší odpor, ačkoliv případ znali spíše povrchně. Hoffman se odkladem snažil získat čas. Členy komise požádal, aby s Hauptmannem absolvovali soukromou schůzku ve vězení. Jeho žádosti však vyhověno nebylo. Po dalším odkladu popravy začal tisk spekulovat, zdali má guvernér vůbec právo odložit pravomocný rozsudek podruhé. Hoffman mezitím kontaktoval náčelníka Herberta Normana Schwarzkopfa a apeloval na něj, aby nadále pokračoval v důkladném a především nestranném vyšetřování. Nešlo primárně o to, zdali je Hauptmann vinný či nikoliv. Guvernér chtěl za mřížemi vidět všechny osoby odpovědné za únos.

16. října 1935 došlo k zajímavé události. Harold G. Hoffman se v doprovodu německy mluvící stenografky vydal do Trentonu za Hauptmannem do cely smrti. Na osobním setkání mu velmi záleželo. Potřeboval ulevit svědomí, utřídit si myšlenky a pohlédnout odsouzenému přímo do očí. Hned zkraje zopakoval, že nabídka finanční odměny od novinářů stále platí. Chtěl jména celé skupiny a upřímnou zpověď. Není jisté, co všechno si mezi sebou oba muži řekli. Oficiální zdroje se v několika zásadních bodech rozcházejí nebo sklouzávají k čirým fabulacím. Jisté je pouze to, že k setkání opravdu došlo a nepřineslo žádné nové odhalení, přiznání nebo dokonce zásadní zvrat. Veškeré snahy guvernéra o započetí nového procesu pro německého imigranta selhaly. Žádost o milost byla s definitivní platností zamítnuta 30. března 1936. Bruno Richard Hauptmann byl na elektrickém křesle popraven 3. dubna 1936 přesně ve 20:47 hodin.

Dokonáno

Případ byl uzavřen a spravedlnosti bylo učiněno za dost, ale Harold G. Hoffman se s výsledkem nesmířil. Jeho vlastní investigativní tým v následujících letech podnikl vyšetřování na vlastní pěst. Bylo shromážděno téměř dvacet tisíc stránek dokumentů mapujících celý případ, jejichž částečný obsah Hoffman zveřejňoval v týdeníku Liberty. Poukazování na manipulaci s důkazy, nesrovnalosti, zastrašování svědků a absenci některých klíčových osob v soudní síni guvernérovi spíše uškodilo. Snaha o zpochybnění vyšetřování americké policie se voličům nelíbila. Není divu, že v roce 1938 prohrál Hoffman svou kandidaturu na znovuzvolení. Třeba taková FBI ale z „procesu století“ dokázala získat maximum. Rozčilený John Edgar Hoover si před kamerami postěžoval, že práce FBI nebyla v médiích dostatečně vyzdvihnuta a nezapomněl dodat, že kdyby se Federální úřad pro vyšetřování dostal k případu v jeho prvopočátcích, mohl být pachatel dopaden mnohem dříve. Jeho plamenná řeč zapůsobila, jelikož se mu podařilo prosadit zákon, který z únosu učinil federální zločin spadající pod pravomoc FBI.

Skvrny na lesku

Charles Lindbergh a jeho manželka se již v prosinci 1935 přestěhovali na anglický venkov, jelikož jim Británie připadala bezpečnější a nabízela únik od vytrvalého veřejného zájmu. Nějakou dobu žili i ve Francii, kde se Lindbergh s vědcem, lékařem a držitelem Nobelovy ceny Alexisem Carrelem podílel na vývoji prototypu prvního umělého srdce. Samozřejmě se také nadále věnoval letectví a zastával významný post v představenstvu společnosti Pan-American World Airways. Zhruba v té době se kolem amerického idolu začaly množit první kontroverze. Roku 1936 přijal Lindbergh pozvání od nacistického polního maršála Hermanna Göringa na přehlídku německých vzdušných sil Luftwaffe. Stalo se tak ku příležitosti pořádání letních olympijských her v Berlíně, jež sloužily především jako oslnivá demonstrace vzestupu nacistické ideologie a síly promyšlené propagandy. Tím, co viděl, byl upřímně ohromen. O rok později od Göringa přijal Záslužný řád Německého orla. Za převzetí vyznamenání určeného především zahraničním diplomatům byl Lindbergh kritizován.

Dle svědectví mnohých přátel a známých, Lindbergh od smrti svého syna poněkud zhrubl. Poprava Hauptmanna mír duši pravděpodobně nepřinesla, ačkoliv se potomstvo plukovníka s každým dalším rokem rozrůstalo. Mladické sklony k pacifismu se rozplynuly, postoje vůči minoritám v USA poněkud ztvrdly a jeho upřímný obdiv věnovaný rostoucí moci třetí říše byl přinejmenším zvláštní. Lindbergh navštívil nacistické Německo minimálně dvakrát. Procházel se kovovými bludišti plně industrializovaných továren, sledoval odhodlané nasazení obyvatelstva při stavbě moderních silnic a měl možnost pilotovat nejnovější bombardéry německé výroby. Organizovanost armády, sjednocení lidu a jeho bezprecedentní odevzdání myšlence nacionálního socialismu jej přesvědčily, že žádná jiná mocnost v Evropě se v případě války nedokáže Německu ubránit. Toto přesvědčení mu proniklo hluboko do morku kostí. Byl jím doslova nasáklý.

Jak později vzpomínal: „Asi nejvíce na mne zapůsobila organizovanost a celková vitalita Německa. Německo, to je neustálá aktivita lidu a okamžité plnění diktátorských pokynů při výstavbě továren, letišť a moderních laboratoří.“ Jeho manželka za ním rozhodně nezaostávala: „Nikdy v životě jsem si nebyla vědoma existence tak precizního řízení obrovské síly. Je vzrušující, když se takové řízení projeví v odhodlání, hrdosti a morálce převážně mladých lidí.“ Koncem roku 1938 manželé reálně uvažovali o trvalém přestěhování do Berlína. Znepokojivé zprávy o tvrdém perzekuování Židů se z Německa šířily do celého světa, což na amerického hrdinu s nacistickým vyznamenáním nevrhalo zrovna dobré světlo. Lindbergh to údajně dost dobře nechápal. Vyznamenání jako vyznamenání. Čím se lišilo od ostatních? Jedna část Američanů považovala tento postoj přinejmenším za naivní, ta druhá tvrdila, že jde o plné přijetí nacistické politiky.

Jakmile mezi 9. a 10. listopadem 1938 došlo k organizovanému útoku nacistů a jejich sympatizantů na židovské obchody, zapalování synagog a animálnímu vraždění, které do dějin vstoupilo pod označením Křišťálová noc, změnil Lindbergh své původní plány. Krátce před vypuknutím druhé světové války se manželé i s dětmi vrátili do USA. Po zbabělém napadení Polska začal Lindbergh veřejně vyzývat, aby jeho země za žádných okolností nevstupovala do války. V celostátním rozhlasovém projevu nešetřil varovnými výroky a zdůrazňoval nutnost neutrality Spojených států. Nebál se otřít ani o prezidenta Franklina Roosevelta, když kritizoval jeho projev, ve kterém zaznělo, že nacistům musí být v dobývání Evropy zabráněno všemi prostředky. Lindbergh považoval vítězství nacistů za hotovou věc, tudíž mu přišlo přirozené, aby Amerika obrátila pozornost na jiné problémy: „Situace v Evropě není válkou, ve které se naše civilizace brání nějakému vetřelci z Asie. Nejde o sjednocení bílé rasy před zahraniční invazí.“ Lindberghovo přesvědčení o rasové síle mělo zvláštní pachuť. Nutno podotknout, že v té době ještě nadpoloviční většina Američanů názory Lindbergha přijímala. To se však mělo brzy změnit.

S podrobením Francie a drtivým bombardováním Anglie začalo obyvatelstvo Spojených států obracet. Tedy alespoň většina. Izolacionistická zájmová společnost AFC (America First Committee) vystupující proti vstupu Ameriky do války, zůstávala ve svých názorech konzistentní. Mezi lety 1940 - 1941 čítala přes osm set tisíc členů, mezi nimiž nechyběl ani Lindbergh. Jakožto vážený člen výboru přednesl 11. září 1941 v Iowě projev, který si sám napsal. Zde je krátká citace: „Tři nejvýznamnější subjekty, které tlačí tuto zemi do války, jsou Britové, Židé a Rooseveltova administrativa. Místo toho, aby Židé v této krásné zemi bezmyšlenkovitě lobovali za válku, by se jí naopak měli všemi možnými způsoby snažit zabránit, protože budou první na řadě, kdo pocítí její zdrcující účinky. Největší nebezpečí Židů pro tuto zemi spočívá v jejich obrovském vlastnictví a vlivu v našich filmech, našem tisku, našem rádiu a naší vládě.“ Konec citace. Lindberghův status národního hrdiny byl již nějakou dobu pošramocen, ale projev v Iowě mu srazil vaz. Část rodiny se od něj odvrátila. Byl označen za antisemitu a korporátní organizace s ním přerušily veškeré vazby. Z vodárenské věže v Minnesotě bylo dokonce odstraněno jeho jméno.

Veškeré debaty o účasti Ameriky ve válce vzaly za své, jakmile byla v prosinci 1941 napadena základna Pearl Harbor japonským císařským námořnictvem. Spojené státy byly náhle rozkročeny na dvou frontách, tedy mezi Evropou a Pacifikem. Ačkoliv Lindbergh rezignoval na svou vojenskou funkci, nyní toužil bojovat za Ameriku, ale Roosevelt nezapomínal: „Přeci nemohu mít ve vedení důstojníka, který si myslel, že jsme prohráli ještě dříve, než válka začala.“ Lindbergh vyčkával. Společně s Henry Fordem vylepšoval bombardéry B-24 v michiganském závodě a v roce 1943 přesvědčil United Aircraft, aby mohl být vyslán do Pacifiku jako pozorovatel. Od pozorování mělo ale jeho nasazení daleko. Absolvoval více než padesát úspěšných bojových misí a ve svých dvaačtyřiceti letech překonával fyzickou zdatností a leteckými schopnosti muže o polovinu mladší. Alespoň ve válce stále platil za nebeského poloboha a šel svým mužům příkladem.

Kontroverzní patron nebes

Po definitivní porážce Japonska a Německa začaly na povrch vyplouvat utajované hrůzy spáchané nacisty, které šokovaly celý svět. Lindbergh stále zatvrzele tvrdil, že se v hodnocení nacistů nemýlil. Poněkud neohrabaně naznačoval, že jeho naděje spočívala ve vzájemném sebezničení Adolfa Hitlera a Josifa Vissarionoviče Stalina, čímž by zbytek světa zůstal v bezpečí. V projevu z roku 1945 popisoval zhoubnou zneužitelnost moci: „Dějiny jsou plné příkladů o zneužití moci a nacistické Německo toho bylo dokonalým příkladem. Moc bez morální síly, jež by ji usměrňovala, skončí vždy zničením lidí. Moc musí být podporována morálkou.“ Myslel to všechno Lindbergh nakonec dobře? Na tom už asi nesejde. Svými předválečnými a válečnými proslovy o appeasementu a neutralitě poškodil prestiž USA více než kterýkoliv občan před ním. Pro milióny bývalých obdivovatelů se stal někdejší patriot a symbol USA rozporuplnou legendou, pošpiněným emblémem a kdysi vysokým majákem, který se vlastním přičiněním ztratil v moři. Otec šesti dětí, manžel, letecký génius, hrdina a kontroverzní člověk Charles Lindbergh podlehl 26. srpna 1974 nádorovému onemocnění na Havaji ve svých dvaasedmdesáti letech.

Příběh bez uspokojivého konce

Na osobnost Charlese Lindbergha si jistě udělá obrázek každý sám za sebe. Zdrojů a kvalitní literatury máme k dispozici nepřeberné množství. Zaujmout však jednoznačné stanovisko k únosu Lindbergha juniora a popravě Bruna Richarda Hauptmanna už tak snadné není. Od začátku sedmdesátých let až do současnosti se vyrojilo nezanedbatelné množství literatury zpochybňující vinu Hauptmanna. Je však důležité dodat, že drtivá většina spadá do kategorie konspiračních teorií. Profesionály, amatérské badatele a prosté jedince, kteří se okolo nechvalně proslulého případu jen ochomýtli, můžeme rozdělit do tří kategorií. První dvě vypadají následovně. V té jedné jsou jedinci věřící, že průběh vyšetřování byl zpackaný a elektrické křeslo připravilo o život konkrétního člověka jen proto, jelikož někdo za zločin zkrátka zaplatit musel. Ideálním příkladem seriózní literatury korespondující s touto ideou je kniha The Airman and the Carpenter (1985) od skotského novináře, humanisty, hlasatele a spisovatele Ludovice Kennedyho. Druhá kategorie sestává převážně z lidí více zainteresovaných, nezřídka spadajících mezi policisty, právníky, detektivy a investigativní novináře. Tito jedinci jsou naopak přesvědčeni o plné vině Hauptmanna. Zde se hodí uvést jméno bývalého agenta FBI a později profesora na Edinborské univerzitě v Pensylvánii Jima Fishera, který se veškeré konspirace a polopravdy snažil rozehnat v nestranně napsané knize The Lindbergh Case (1987). Fisher vždy tvrdil, že Hauptmann byl vraždou dítěte vinný stejně tehdy jako dnes a to navzdory nezpochybnitelné manipulaci s důkazy.

Ke třetí kategorii má nejblíže i má maličkost. Jednoduše řečeno ji lze vystihnout takto: Bruno Richard Hauptmann nese na bedrech s jistotou část viny, ale rozhodně v tom nejel sám. Palčivé otázky tu s námi budou patrně navždy. Jak mohl Hauptmann sám bez cizí pomoci spáchat tak složitý a fyzicky náročný zločin? Jakým způsobem tento newyorský tesař nalezl cestu do izolovaného panství a ukradl dítě z druhého patra bez toho, aby si jej nevšiml nikdo včetně rodinného psa? Co stálo za sebevraždou služebné Violet Sharp? Mohla připravit únikovou cestu? A co bájný Isidor Fisch?

Poručík James J. Finn zjistil, že zlatými bankovkami někdo ještě prokazatelně platil i po uvěznění Hauptmanna, ačkoliv už dávno pozbývaly platnosti. Dotyčné osoby je musely přimíchat k běžným bankovkám a doufat, že obchodník, obsluha v krámu či pracovník banky si je nebude příliš prohlížet. Utráceli snad peníze ostatní členové únosu? Existují svědectví lidí, kteří krátce po zaplacení výkupného viděli v ulicích New Yorku muže odpovídajícímu popisu Fische, kterak zastavuje lidi a snaží se vyměnit větší částky finanční hotovosti. Pokud u sebe opravdu peníze z výkupného měl, jistě věděl, že po nich policie pase. Můžeme to označit za riskantní chování, ale z pozice zločince je pravděpodobně lepší špinavé peníze vyprat, nežli je vlastnit. Člověk známý jako J. J. Faulkner, jenž si v bance směnil tři tisíce dolarů z výkupného, mohl být ve skutečnosti jak Hauptmann, tak Fisch. Vycházíme-li z předpokladu, že spolu oba muži spolupracovali a snažili se zbavit špinavých peněz, nemůžeme se divit pozdější neopatrnosti Hauptmanna. Pokud Fisch nabízel horké peníze na ulici, pak riskoval a riskovat začal i Hauptmann, když později na benzínce zaplatil inkriminovanými penězi. Jenže tou dobou byl již Fisch mimo USA. Proč ta neopatrnost? Patrně větřil blížící se konec.

Ať už budeme osobnost plukovníka Lindbergha sledovat jakoukoliv optikou, zpochybňovat průběh vyšetřování a neustále se přehrabovat v morálních otázkách o spravedlnosti trestu smrti, zůstane na konci jeden smutný fakt. Roku 1932 zemřelo bezbranné dítě. Bylo bezcitně vyrváno z bezpečí svého domova a nějakým způsobem přišlo o život. Byl za únos opravdu zodpovědný Hauptmann nebo Fisch? Šlo o jejich společné dílo nebo ďábelský plán zahrnoval početnější skupinu lidí? Pravdy v plném rozsahu se patrně nikdy nedobereme. Bruno Richard Hauptmann zemřel na elektrickém křesle a pokud věděl něco víc, vzal si to sebou do hrobu. Isidor Fisch zemřel v Německu a poslední měsíce žil údajně v chudobě. Lodní lístek na zaoceánský parník Manhattan zakoupil začátkem roku 1933, ačkoliv se na cestu vydal až koncem roku. Za lístek zaplatil bankovkami se zlatým ochranným prvkem. Tajemstvím obestřený zločin si patrně navždy ponechá trpkou visačku s nápisem „uspokojivě nevyřešeno“.