Při psaní tohoto elaborátu jsem byl vystaven občasným silným návalům nostalgie.

Zasloužilí ambasadoři death metalu z naší kotliny nedávno vyrukovali se svojí šestou řadovkou. Stalo se tak po deseti letech od přechozího alba „At The Gates Of Nihilism” a ve třicátém roce dokumentované historie.

PANDEMIA si vydobyla jistý status výjimečnosti hned v první dekádě své existence (1995 - 2005), kdy se v odborných převážně tištěných periodikách často skloňovaly její úspěchy v zahraničí. Umělecké ambice přesahující hranice domoviny při současných nejen komunikačních možnostech kolikrát až zapadnou v haldě jiných (ne)související samozřejmostí, ve druhé polovině devadesátek však způsobovaly zvýšené vibrace zájmu.

I já byl cílovkou a obratem dodávám, že chebská formace moje očekávaní u prvních dvou desek vydaných u již nečinného amerického vydavatelství Lost Disciple Records rozhodně splnila. Debutní CD „Spreading The Message“ jsem si vytelefonoval u Petra Hanzlíka v Gung-Ho (pořád ho hrdě hýčkám, a to i s interním lokačním kódem disku Z899 šoupnutým mezi desku držáku a zadní stranu jewel case, kdo tam kdy nakupoval ví) a „Personal Demon“ jsem potom bez váhaní nadšeně uzmul v již dávno zašlém podniku s „ojetinami“ v Rumunské ulici na Vinohradech.

Nechtěl bych, aby toto entrée připomínalo ukázky z „připravovaných memoárů“, pouze chci přiznat určitou dávnou náklonnost k tvorbě kapely mající svůj vliv na hodnocení „Darkened Devotion“. Každopádně deska se chce poslouchat vyloženě sama a to tak, že mě momentálně uhranula mnohem více, než žár lávy smrtícího kovu nedávno vyplavené dvěma erupcemi polského vulkánu, tedy zde už recenzované novinky od HATE „Bellum Regiis“ a BEHEMOTH „The Shit Ov God“, na které jsem se nejen plánovitě duševně připravoval, ale i těšil. Musím nahlásit i hřejivý pocit podivné radosti, jelikož poslední dva opusy západočeských drtičů byly v určitých pasážích inspirované i recepty značně profláklých kluků v akci (Darski & Buzko).

Je chvályhodné, že se PANDEMIA po předešlých dvou opusech vrátila ke stopáži kolem třiceti minut, která je nanejvýš akurátní při absenci jakéhokoliv hudebního experimentování a jediným momentem překvapení vlastně zůstává holé konstatovaní, že i takto klasicky pojatá látka s pečlivě rekonstruovanou retro atmosférou se při své mistrovsky vystavěné soudržnosti pyšní velmi silnou posluchačskou návykovostí.

Na devítimístné soupisce figurují dvě instrumentální položky, první „Depths“ je výstižný prolog a příprava půdy pro věci budoucí, zatímco šestá „Catalepsy“ s příhodnými samply načichlými fatálností a jednoduchým vybrnkáváním kytar dává na chvíli oddychnout od prvního cyklu agilních, specificky táhlých rifovaček budovaných na středních tempech. Občas se sytí i jemně perlivým pramenem z blackmetalové studny, tak, aby se vyztužily precizní klenby hudební mysterióznosti, která z „Darkened Devotion“ přímo sálá. Do druhého cyklu, čítajícího poslední tři návaly temných atmosfér, se do struktur podařilo vtěsnat ještě větší rozmanitost a skladby tak působí výpravněji, především poslední, více než šestiminutová expedice „Blessed, Blessed Oblivion“. Ta doslova magnetizuje proměnami elegantního rifu a tlakem vycházející z bicí soupravy, přičemž přesně volené odstíny nikterak silového Kršova vokálu už jenom vhodně dotváří tísnivost všudypřítomného spirituálna.

Přestože jsou skladby šité dle podobných šablon, tak nesplývají, a každá z nich skutečně dokáže zaujmout především proměnami intenzit kytarových nájezdů, střídmých a fešných sól a baví mě i nesmělé, avšak účinné variace zpěvu. Deska dávkuje mnoho prvků, které jsou pro tento žánr typické, je houpavá, valivá a občas si černo-černě zabzučí a zasype. Toto všechno PANDEMIA dokázala namixovat navýsost atraktivně, přesně tak, jak bych to předpokládal od skupiny se sebereflexí, jež v oboru dlouhodobě působí. Nad tvůrčím úsilím kvarteta měl nejspíše dohled nějaký strážný anděl a proslýchá se, že byl docela morbidní.