Tak se přiznejte, kdo z vás vstřebal minulé album RIVERS OF NIHIL „The Work“ hned napoprvé? Asi vás moc nebylo, že? Nahrávka, kterou jsem se já osobně doslova urputně prokousával, a o které dodnes nemám úplně jasno. Kolega RIP ji dokonce trefně přirovnal ke strmé stěně s minimem záchytných bodů. Ambice americké kapely stvořit dílo, které bude navazovat na jejich předchozí tvorbu, ale zároveň se mohutně rozkročí do dříve nepředstavitelných teritorií vyústilo v posluchačsky velmi náročnou záležitost, která z mého pohledu zůstala někde v půli.

Nevím, do jaké míry si je tohoto vědoma i kapela samotná, ale ta kromě jiného musela čelit i výzvě v podobě odchodu vokalisty Jakea Dieffenbacha, jenž její řady opustil krátce před turné v roce 2023. Mikrofonu se tedy chopil basák Adam Biggs a z dočasného řešení se stalo řešení trvalé. Letošní album už tedy nahrála čtyřčlenná sestava a soudě dle vokálních linek na něm obsažených, rozhodně se nejedná o žádné nouzové řešení.

Když jsem RIVERS OF NIHIL viděl živě právě krátce po této personální rošádě, ani jsem nechtěl věřit, jak zdatným vokalistou se Adam nakonec ukázal být. A dokazuje to i na nové nahrávce. Ta se právě „vrací“ někam mezi fantastickou desku „Where Owls Know My Name“ a jejího již zmiňovaného následovníka. Ten měl možná znít právě takto. Jsou zde stále silné ozvěny progresivního death metalu, jak jej skupina provozovala ještě před pár lety, a je zde ke slyšení i definitivní inklinace k progresivnímu a moderně znějícímu „umělečtěji“ pojatému metalu.

Otázka ale zní, jestli lze letošní bezejmenné album tímto brát jako krok zpět? Řekněme, že je to trochu komplikovanější. Já se kloním k názoru, že kdyby „The Work“ nebylo v některých aspektech natolik radikální, znělo by asi podobně. Rozhodně však nehodlám skupinu vinit ze zařazení zpátečky, na to už je vlastně i toto album oproti úvodní trojici řadových nahrávek značně jinde. Najdeme však na něm více metalu a více tvrdých riffů, tudíž na tuto úvodní trojici navazuje výrazněji, než tolikrát probírané „The Work“ z roku 2021.

Zanechme však nedávné minulosti. RIVERS OF NIHIL model 2025 na vás nebudou klást takové nároky, jako jejich verze z před čtyř let. Svého progresivního cítění se však už vzdát rozhodně nehodlají, jejich ambice jsou nicméně alespoň pro letošek ukočírovány ve prospěch přívětivějších kompozičních celků a s menším žánrovým rozptylem. Nahrávka je tak mnohem pevněji usazená ve své základní stylové poloze, kterou opouští jen zřídka a nikdy ne na příliš dlouho. Ani rozjezd alba není přehnaně velkolepý. Nečekejte žádné intro či předehru. Nástup „The Sub-Orbital Blues“ je pěkně zemitý a přímočarý. Skladba se sice nerozjíždí do vyšších obrátek a vystačí si se středním tempem, ale díky hutným riffům a poměrně chytlavé melodické lince zajistí vaši pozornost pro další dění.

Následující „Dustman“ je jednou z těch skladeb kolekce, které se výrazně ohlížejí do minulosti. Start v patřičných obrátkách a vokální poloha ponořená v bahně brutálního metalu. Až tak jednoduché to však nebude. Píseň nakonec nabídne mnohem komplexnější menu – časté změny temp, brutalitu dávkovanou v jednom balení s jemnějšími pasážemi. Zkrátka jasná demonstrace ambic americké kapely tvořit náročněji koncipovanou, avšak stále dostatečně údernou a tvrdou muziku.

Jsou tam však i další ambice – chytlavé refrény. Snaha absorbovat do vlastní tvorby i moderní prvky nebyla skupině cizí ani na jejích „ortodoxnějších“ nahrávkách. Ta letošní se však nehodlá stydět ani za silné melodické motivy a refrény, které si budete pozpěvovat ještě dlouho po poslechu alba. Na desce jich najdeme hned několik a všechny by se daly shrnout jako podařené a nevtíravé, byť uznávám, že některé z nich se z hlavy dostávají jen velice těžce. Typickým příkladem je skladba „Criminals“. Ta opět nabídne vyvážený poměr mezi tvrdostí, špetkou progrese a právě výraznou melodií. To samé platí i pro následující „Despair Church“, která svým pomalejším tempem a prací s náladou trochu navazuje na „The Void From Which No Sound Escapes“, ikonickou píseň alba „The Work“.

V jejím závěru se poprvé výrazněji ozve saxofon, pro kapelu typický nástroj už v minulosti. Nutno říci, že ani zde nepůsobí jen jako rádoby zajímavé zpestření, ale naopak organickým způsobem dotváří atmosféru alba. V tomto konkrétním případě dokonale navodí náladu před nástupem jeho možná nejpovedenější písně – singlové „Water & Time“. Paradoxně skladba výrazněji se vymykající se z konceptu alba. Vzdušná kompozice, prodchnutá pochmurnou atmosférou, ke které není potřeba ostrých vokálů (na které beztak nakonec dojde), ani dunivých kytarových riffů. Vlastně si říkám, že takto by mohli znít KATATONIA, kdyby nezapomněli skládat písně.

Do prostřední části alba umístěná kompozice toto dramaturgicky dělí na dvě pomyslné poloviny, přičemž ani v dalším průběhu nelze očekávat nějaké dramatické stylové kotrmelce. To je vlastně (věřím, že) pro většinou posluchačů pozitivní zpráva. Skupina tentokrát netříští síly a tyo dává ve prospěch celku, jenž zde má své hrací pole vymezené užšími mantinely, ale v těchto se pohybuje mnohem hbitěji než na širokém kluzišti předchozího alba.

Přestože zde najdeme i několik rozmáchlejších míst, zavánějících epickým cítěním, album jako celek se vlastně drží při zemi. O na nic nečekajícím nástupu do úvodní skladby již řeč byla a podobným způsobem se celá nahrávka i uzavírá. Žádná monumentální melodická linka, outro a tak podobně. Titulní skladba celé kolekce jí i poměrně nenápadným způsobem uzavírá. „Rivers Of Nihil“ je albem, které i navzdory předchozím slovům své přednosti taktéž ukazuje postupně. Není však v jejich nabídce nikterak okázalé a vystačí si s podstatně menším rejstříkem, než album předchozí. Já k tomu dodávám, že rejstříkem mnohem konsolidovanějším a údernějším. Co mi zde, i přes povedené skladby jako „Water & Time” anebo „American Death”, vyzdobené emotivními refrény, chybí, je rozhodně větší množství vzruchu a emocí. Fantastické album „Where Owls…“ z roku 2018 byl v tomto směru doslova emocionální uragán. To letošní v porovnání s ním spíše nevzrušeně plyne. Plyne však ve společnosti velmi dobrých skladeb a ve znamenaní jasně definovaného konceptu. No a v neposlední řadě se velmi dobře poslouchá.