Když kdysi Ian Anderson z JETHRO TULL tituloval EDENSONG jako "skvělý příklad současného progresivního rocku", nešlo asi s ohledem na fakt, že newyorská skupina notně využívá flétnu a folkové inspirace, jinak, než se na EDENSONG dívat jako na novodobé pokračovatele právě JETHRO TULL. Tohle stigma zřejmě skupina neodstraní ani třetím albem své sice dlouhé, leč na počiny ne tak bohaté historie. Ale v hudbě této svérázné party je těch inspirací samozřejmě více. Například hned v úvodu minulého alba "Years In The Garden Of Years" se zjevuje i ladnost starých QUEENSRŸCHE z období alba "Promised Land", dokonce i hlasový projev trochu připomíná samotného Geoffa Tatea. Navíc se skupina nebojí i důraznějších poloh, které již přesahují rockovou oblast, a některé kytarové party smrdí po silové až metalové razanci, což je hezky kontrastní s lehkými akustickými folkrockovými pasážemi, typickou flétnou či také využívanými smyčci, které EDENSONG šikovně zařazují k podpoře emotivní atmosféry.

EDENSONG tedy nejsou žádnými napodobiteli nebo dokonce kopírovateli a v konečném důsledku toho mají s JETHRO TULL společného málo. Snad jen onu formální stránku zvuku flétny a občasného využití folkrockových prvků. Hudebně si jdou vlastní cestou a byť je zde silný progresivní rockový odér, nejsou to ty JETHRO TULL kudrlinky a načančané veselé melodie, ale svým způsobem mnohem robustnější artrockové orchestrace, vrstevnaté plné struktury a troufnu si tvrdit i složitější, tempově variabilnější postupy. Současně je jejich hudba odlišně náladově laděná, je mnohem temnější a dramatičtější. EDENSONG jsou mistry v nastolování působivých nálad, daří se jim skladby obalovat specifickou rozechvělostí a i díky pestrému stylovému rozložení je "Our Road To Dust" kolekcí více náladových poloh. Například zvláštní harmonie a baladická emotivnost v úvodu skladby "Black Crow" připomene profíky ve vyvolávání melancholických pocitů Američany MANCHESTER ORCHESTRA. "The Illusion Of Permanence" naopak představuje mnohem vyhrocenější a neposednější prvky a nabízí tak živočišnější a optimističtější polohu metalových riffů, které nás odvádí až kamsi k úplně jinde se pohybujícím DREAM THEATER.

To vše podtrhuje výše zmíněný fakt, že EDENSONG jsou většinou od JETHRO TULL hodně daleko, takže si rozhodně nezaslouží nálepku jejich pokračovatelů. Jenže hudební svět někdy bývá krutý a zbavit se jednou přiřazeného zaškatulkování nemusí být jednoduché. Obzvláště pokud se skupina nechce zbavovat některých stigmatických prvků, kvůli kterým danou nálepku dostala. A v případě EDENSONG by byla opravdu velká škoda, kdyby v jejich hudbě flétna chyběla. Zvuk tohoto nástroje totiž souzní s hudebním obsahem, jenž skupina prezentuje. Barry Seroff umí tento nástroj využít jako citlivý melodický doprovod, ale též s ním rozehrát neotřelé linky. K pocitu výrazné a vrstevnaté hudby přispívají i další doplňkové nástroje hostujících umělců, především housle Chrise Bauma a mellotron, kterým spolu s klávesami přispěl Shelby Logan Warne. Bývalý klávesák skupiny Stefan Paolini pak doplnil klavír do skladby "Hall Of Statues".

Pod všemi orchestrálními vrstvami se ale neztrácí vlastní hudba, která nepřekypuje přehnanými hitovými ambicemi, ale naopak je plná zajímavých rytmických variací a především jasně znějících kytarových linek. Střídání silovějších riffů a jemnější artrockové kytary pak dává materiálu příjemnou mnohotvárnost. A působivá je i pestrost vokálů, které dva domovští vokalisté nechali doplnit hned několika hosty. A byť jsou silné momenty střídány i nějakou tou trochu omšelou vatou, co posluchače nutí přemýšlet, kde už podobné motivy slyšel (viz singl "Book Of Complaints"), jako celek se Američanům povedlo vypiplat důstojného pokračovatele ceněné předchozí desky "Years In The Garden Of Years" (2016). Tak jen doufám, že na příští album nebudeme muset čekat dalších devět let.