Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sedím v klubu Hi-Tone a vzpomínám na včerejšek. Hráli jsme v Little Rocku ve klubu Vinos, což je klub a pizzerie v jednom. Vepředu fancy pizzerie, odkud vedou pochybně vypadající dveře do tmavého koncertního prostoru. Překvapuje mě tu skupinka dětí tak od jedenácti do čtrnácti let. Mají metalová trička, ale nemají tu rodiče a nemohou být až do konce večera, protože mají v deset večerku. Když vyjdu před klub, vidím dvě zajímavé věci. Central Fire station a kupoli Arkansaského Capitolu, což je klasicistní budova na první pohled k nerozeznání od Washingtonského Kapitolu.
Dnes s námi hrají dvě lokální kapely. Sludge doomoví MAMMOTH CARAVAN a BLAST. Jejich kulatý basák s buclatými červenými tvářemi byl první člověk, co si se mnou začal v klubu povídat. Měl na kluka hodně vysoký hlas a vyprávěl mi, že to, že hraje v MAMMOTH CARAVAN, je to nejlepší, co kdy v životě udělal. Říkal, že mají texty hlavně o mamutech a svět by se měl o mamutech dozvědět skrze jejich hudbu víc. Působil při tom jako pětileté dítě, když vám vypráví o své aktuální zálibě skákat ve špinavých kalužích. Později jsem zjistil, že podobné věci říkal každému v sále. Někdo z CHAPANG se mě snažil přesvědčit, že je určitě mentálně postižený, a tak jsem úplně nevěděl, co čekat od koncertu. Když MAMMOTH CARAVAN začali, bylo to překvapení. Naprosto suverénní set, tenhle týpek navíc řval do mikrofonu jak smyslů zbavený. Následující BLAST. Zvláštní trojice. Zpívající basák má moučnou tvář, divoký mullet, a na sobě jen miniaturní rozervané džínové kraťásky. Bubeník s vytetovaným TIE FIGHTERem zas budí dojem týpka, co ve volném čase holduje larpu, a stále zamračený kytarista mi nejvíce připomíná postavičku Leváka Boba ze Simpsonů. Má naprosto identický hairstyle. Hudebně super uvřískaný živelný hardcore na hraně grindu, jen to mohlo skončit o deset minut dřív. Pak jen odehrát, zabalit, zase hotel, ráno snídaně a vyrazit zas na cestu. Stává se z toho rutina.
Do Memphisu jsme se všichni těšili, protože koncert dělá Josh z WiseGrind Records. To je týpek, který vydal například poslední splitko SHITBRAINS a domácích CONTROLLED EXISTENCE. Na Obscene Extreme jezdí pravidelně a minulý rok dokonce začal uvažovat, že by se do Čech přestěhoval. A já to celkem chápu. Memphis je čtvrté nejnebezpečnější město v USA a problémy s násilnou kriminalitou se nedaří uspokojivě řešit. Jsme tu o něco dříve, masožravci tak jdou do vyhlášeného podniku Rendezvous Charcoal Ribs na žebírka v downtownu a my ostatní míříme do veganského podniku Imagine. Hned vedle je Goner Records a za rohem Memphis Drum Shop. Takže to krom jídla dost smrdí i přehrabováním vinylů a činelů.
Memphis Drum shop fakt stojí za to. Bubenické nebe. Několik místností napěchovaných k prasknutí vším, co si dokážete představit. V souvislosti s tím zmíním ještě jednu věc, se kterou se setkáte nejen v podobných obchodech, ale třeba i v téměř každé restauraci - lidi se zajímají. V Memphis Drum shop bylo jasný, že si nejdeme koupit sadu bicích nebo nějaký luxusní činel. Potřebovali jsme absolutní blbosti a všichni tři týpci (chlapíci mezi padesátkou a šedesátkou), co tu obsluhovali, to věděli. Ale celá návštěva toho obchodu byl zážitek, který jsem u nás nikdy nezažil. „A odkud jste? A co hrajete? Máte bandcamp nebo jste na youtube? Já to tu zkusím pustit,“ pouští naši hudbu, „to je skvělý a dneska tu hrajete, jo? A kde? Jo, tam to znám, to je dobrý místo! A jedete víc koncertů, jo? A kde to bylo nejlepší? A kde hrajete zítra?“ Je jedno, jestli jste v restauraci nebo obchodě, ale lidi tu maj prozákaznickej přístup, se kterým se u nás nesetkáte. A začínají tím, že se vám představí. „Ahoj, já jsem Tim, můžu s něčím pomoc?“ A jasně, občas to dělají, aby měli tuzér, ale na spoustě míst ne. Třeba tady.
Cestou do klubu Hi-Tone se stavíme v Sun Studiu, což je kolébka Rock’n’Rollu, kterou založil Sam Phillips. Nejvíc ho proslavil asi Elvis Presley, který tu nahrával své první hity. Neomítnutý cihlový barák s jedním patrem, ve kterém sídlí, poznáte podle obrovské bílé kytary, která na visí nad vchodem. Uvnitř je malá kavárna, merchstore a je možné se podívat nahoru, kde je muzeum.
Právě přejíždíme řeku Tennessee a míříme do Nashvillu, ale řeku jde zahlédnout jen zčásti, protože most je ze stran zarostlý celkem bujnou vegetací. Včerejší koncert byl parádní. Josh z Wisegrind records dokonce každé kapele přichystal projekci a klubík Hi-Tone byl útulným místem. Josh tu měl bohaté distro, v rohu byl herní automat a domácí KORRODED dodali velmi solidní nálož grindcore. Taky jsme tu prodali poslední vinyl, co jsme měli s sebou, takže odteď jsme kapela, co má na prodej jen trika a longsleeve.
Trochu se tu zastavím u jednoho tabu tématu. Jak takové turné vychází ekonomicky? Je to tvrdý kapitalismus. Každý večer potřebujeme „vydělat“ alespoň šest set dolarů, což je minimum, co potřebujeme na ubytování, plus potřebujeme zaplatit naftu a pronájem traileru. A to se každý večer daří. Lidi kupují merch mnohem víc než v Evropě, protože chápou, že když tu turné nepodpoří, tak příště žádné nebude. Průměrně nám v kase každý večer jen z merche zbude zhruba tisíc dolarů, z čehož se zalepí právě cestovní náklady, pronájem traileru a ubytování. Sem tam i jídlo, protože američtí promotéři většinou udělají „jen koncert“. Povětšinou už se nestarají o stravu a nocleh, což je poměrně velký rozdíl oproti Evropě, kde má člověk full servis. Ačkoliv se tisíc dolarů za merch na jeden večer může zdát hodně, tak v rámci toho, co stojí náklady, to moc není. Na turné to je tak, že peníze z veškerého merche jdou do jednoho společného pytle, což jsem nikdy nezažil, ale je to super nápad. I díky tomu nevznikají jakékoliv třecí plochy. Všichni jsme na jedné lodi a je jedno, jestli nás kdokoliv podpoří tím, že koupí triko BANDIT, CHEPANG nebo DECULTIVATE. A musím říci, že bylo hodně těch, co koupili něco od každé kapely. Tohle je s Evropou nesrovnatelné.
Hotel byl zatím největší bída. Nejsou tu koberce, odlupuje se omítka, není tu personál a jsou zamknutý dveře a dovnitř jsme se dostali tak, že jsme někdy po půlnoci spustili alarm, díky čemuž se probudil asi celej motel.
Když jsme ráno vyjeli do Nashvillle, museli jsme před tím navštívit Memphiskou specialitu. Místní pyramidu. Memphiská pyramida, přezdívaná také jako Velká americká pyramida, byla postavena v roce 1991, je vysoká 98 metrů (nejvyšší věž v ČR – tedy ta plzeňská – je vyšší o 4 metry a kousek) a je desátou nejvyšší pyramidou na světě. Sloužila převážně ke sportovním a zábavním účelům, s více jak dvaceti tisíci místy na sezení uvnitř. V roce 2015 byla přebudována jako megaobchod značky Bass Pro shops a je to čistokrevný bizár. Je tu hotel, restaurace, střelnice a spousta obchodů, samozřejmě vyhlídková plošina a vše uvnitř vypadá jako bažina. Nekecám, uprostřed je obrovský prostor, lemovaný roubenými pokoji hotelu. Celý „vnitřek“ je relativně temný, jsou tu umělé stromy, ze kterých visí takové ty olezlé slizké cáry čehosi jako v hororech, a jakoby bažinaté prostory s jezírky, ve kterých se prohání ryby. Kdyby se tu odněkud vynořil DC superhrdina Swamp Thing, tak by mě to nepřekvapilo, protože tohle místo vypadá přesně jako jeho hood. Je tu restaurace, a tak se jdeme posilnit a hádejte, co jediné tu mají bez masa. Jasně, zase impossible vegan burger. Moje přísaha z předchozích dnů, že další burger už nikdy, bere za své, protože hlad je hlad. Ale burger fakt nechci vidět dalších pár let. To jídlo začínám upřímně nenávidět a budu ho jíst jen v sebeobraně. Navíc tenhle hegeš tu stál třicet dolarů.
Včera jsem nic nepsal, a to proto, že jsme měli dayoff. Tedy bez koncertu. A přišel v pravou chvíli. Všichni potřebovali nabrat síly. Já to moc nechápu. Po většinu času sedím v autě a nechám si vozit zadek, každý den máme hotel s teplou sprchou, nikdo nikoho nesere, vztahy mezi kapelama jsou naprosto super, ale přesto jsem po deseti dnech koncertování unavenej a tak to vlastně mají všichni. Přesto jsem unavený i já.
Před dvěma dny jsme dorazili do Nashville. To, že se blížíte k tomuto městu, poznáte podle toho, že se podél silnice množí billboardy, jde jsou krásky v klobouku oděné do miniaturního kabátce s třásněmi, opírají se o Cadillac Eldorado a nad tím je napsáno „World Famous Honky Tonk Nudies since 1947“. Zácpa nás trochu opozdila, a tak když vcházíme do klubu DRKMTTR, jsou už první hrající, BLED TO SUBMISSION, připravení na stagi. Jejich hudba je nefalšovaná protržená hráz bahenního grindcore. Tohle není žádný hodný sludge metal, tohle jsou harshnoisové spodky. V klubu je zas pár opravdu mladých teenagerů tak kolem jedenácti, dvanácti let. Kluci, co si nechávají narůst svoje první háro. Pak jdeme na řadu my, BANDIT a CHEPANG. Závěr patří domácím KNOLL. To je poměrně mladá kapela, na kterou jsme všude slyšeli velmi kladné reference a několikrát je někdo přirovnával k „novým FULL OF HELL“. Na koncertech bylo hodně lidí s jejich merchem, takže jsme se všichni těšili. Dojem z koncertu si odnáším trochu smíšený. KNOLL hrají black metal říznutý grindcorem. Celá kapela se tváří dosti tajemně, na scénu si natahali různé lampičky, zpěvák má podobný noisový stolek jako Dylan Walker a stejně jako on má velmi krátký účes. Tady ale podobnost s FULL OF HELL končí. Zpěvák si před koncertem rituálně zouvá boty a při koncertě se tak nějak podivně kroutí, zatímco kapela za ním se ani nehne. Nevím, mě to nepřesvědčilo.
Druhý den je volno, takže se jdeme podívat do města. Konečně máme čas na to užít si víc než sedění v autě a poblitý hajzlíky v klubu. A jsem rád, že dayoff byl právě v Nashville, protože je to jedno z nejbizarnějších měst, ve kterém jsem byl. Za prvé tu jezdí ty největší pickupy, co jsem v Americe zatím viděl. Některé z nich vypadají naprosto luxusně a jiné značně opotřebovaně. Například u některých aut chybí nějaký boční plech, takže je vidět do motoru. U pár aut se divím odvaze řidičů je vůbec vytáhnout na silnici, u nás by rozhodně neprošla přes technickou. Tenhle typ aut většinou řídí týpci, kteří mně hrozně moc připomínají Cletuse Spucklera ze Simpsonů. Často vedle nich i sedí paní, která do značné míry připomíná Cletusovo ženu Brandínu. Ale mluvit jsem chtěl hlavně o Honky Tonku.
Nashville je totiž město Honky Tonk music. Rozuměj, to nejgeneričtější baladické americké country. Srdcem města je ulice Broadway, na které jsou jen tři věci. Honky Tonk bary, obchody s klobouky a obchody s kovbojskými botami. Holky tu vážně nosí kozačky z hadí kůže, kovbojské klobouky a kožené oděvy s třásněmi. V každém baru hraje úplně stejná kapela jako v tom baru vedle. Ten pravý kulturní šok ale nastal, až když jsem si v jednom takovém baru objednal whisky. Proč? Protože jsem ji dostal do plastového kelímku. V USA se hrozně plastuje. Jakože šíleně. Jednorázový plasty jsou úplně všude. Ale to, že si na baru objednáte celkem drahý pití a nedostanete ho do skla, mě odrovnalo nejvíc.
Ve městě jdeme ještě na místní stadion klubu Predators, kde se fotí náš zpěvák Míra, protože dřív hokej závodně hrál. A pak jdeme do podniku Gibson Garage, což je luxusní prodejna kytar. Mají tam sekci věnovanou Mese/Boogie, kultovním kytarám Kramer a kolem celého obchodu jezdí pás, na kterém jsou navěšeny snad stovky různých kytar a baskytar. Večer česká část výpravy tráví venku na náplavce řeky Cumberland, kde kotví obrovský parník. Ale kultovní parní loď Music City Queen, o které zpívá Pavel Dobeš v písničce „Nashville“, to nebyl. Kluci americký a nepálský si zatím užívají v některém z Honky Tonk barů.
Když se vracíme na hotel, vidím foodchain, který jsem ještě nezkoušel a zřejmě mám vyhráno, protože to není burgerárna. Jméno podniku je totiž Waffle house. Zase je to amerika ve spreji. Nekonečný kafe, barový stůl, kóje pro dva a čtyři lidi. Prostě další motorest z filmu o USA. Dávám si svoje první hashbrown, tedy hrubou placku ze strouhaných brambor.
...pokračování příště
Článek byl původně psán a vydán v 6. číslu fanzinu Telepatie
Comeback roku? Každopádně jeden z nejemotivnějších. LVMEN se vrací se známou bouřlivou intenzitou a tlakem. Vláčilovské samply jsou působivější než kdy dřív, energie nezaměnitelně usměrněná. Nejde o žádný dovětek, ale další klenot jejich tvorby.
Vokál Emmy Näslund mi místy hodně příjemně evokuje BJÖRK. A v kombinaci s hutným stonermetalovým spodkem je to sakra výživné. K tomu trošku té progrese a hravosti a máme tu EP, které skvěle navazuje na výborné album "Myriad".
Noví ALESTORM se moc nepovedli, již podruhé za sebou. Melodická invence dochází, případně ji ředí GLORYHAMMER, a tak osmá řadovka nabízí jen 2 solidní skladby ("The Storm" vede!) a tradiční megaopus, co nepotěší ani okatou morriconeovskou citací. Ach jo.
30 let kapely LVMEN slaví novým albem. Lehce pozměněná sestava nemění nic na rukopisu kapely. Opět: Je to tam! Jako vždy temná sytá apokalypsa nově s několika paprsky naděje.
Američané jedou barevnou sérii (obalů alb), své třetí album obarvili na červeno a možná se snaží energii a vášeň této barvy přenést i do svého díla. Daří se to ale tak napůl, jako by jejich blackem načichlý heavy metal často ztrácel šťávu.
Tak tohle dílo jsem nepochopil, nebo lépe řečeno nedokázal vstřebat. Pro mě nuda a zmar. Už delší dobu je jasné, že Steven si hudbu prostě dělá hlavně pro sebe, my posluchači holt máme někdy smůlu.
Nenápadní matadoři nové vlny nové vlny britského HM si jsou s dalším albem pro V jako vítězství. Zatím nezaváhali ani jednou a novinka je opět vkusná, načechraná, konejšivě melodická a zpěvná. Určitě ne jejich vrchol, ale na vavříny to stačí!
