Je čtrnáctého června 2023 a já řídím naprásknutou dodávku do Essigfabrik v Kolíně nad Rýnem. Důvodem je první koncert BOTCH po více jak dvou dekádách. Cestou dojde řeč na nedávno potvrzené turné DECULTIVATE. A protože jsou v autě figury, jež mají stejně jako já v pasu štempl z Íránu, tahám z nich rozumy, jak se s tím vypořádat. ESTU – tedy bezvízový vstup do Ameriky zřejmě nedostanu, ale pokud Írán zatajím, tak je to lhaní federálnímu úřadu a mohl by z toho být problém o mnoho větší. A teď babo raď. Nakonec vyhraje nějaký můj morální kompas a zjištění, že víza jsou v takovém případě jen formalita. Vždyť jsem v Íránu nedělal nic špatnýho. Tedy krom pití ilegálního alkoholu a jamování v ilegálních zkušebnách. Ale to by snad nemělo Američanům vadit. Takže přiznávám barvu. A do pár minut mám odpověď. ESTA zamítnuta. Domluvte si pohovor na vízum. Jde to jako po másle, přesně to si v tu chvíli myslím. Karta se obrací, když rozkliknu aplikaci, ve které se mohu objednat na vízový pohovor. Třetího srpna začíná tour a první volný termín je… Na konci srpna? To musí být nějaká chyba. Načítám web ještě jednou a je to stejné. A sakra. Houstone, máme problém.

Začíná dvoutýdenní martyrium. Žádám oficiálně o dřívější termín, ale sakra, jak to rozepsat a odůvodnit, když nemůžu zmínit, že do Ameriky jedeme hrát koncerty? Navíc oficiální důvody pro „urgentní termín“ jsou například smrt blízkého příbuzného. Něco sesmolím a doufám v zázrak. Nestal se. Žádost zamítnuta a termín prvního pohovoru se mezitím posunul na začátek září, všechny ostatní jsou vybookované. Ždímám tak svůj sociální kapitál do poslední kapky. Popisem toho, co jsem za ty dva týdny zkusil, bych mohl zaplnit dalších deset stránek, ale nebudu vás tím unavovat. Často se dozvídám, že tam teď jsou ještě „Trumpovo lidi“ a k nim nikdo nemá klíč. S tou minulou partou to prý bylo lepší.

Jediný trumf v ruce je druhé a poslední odvolání. V tu dobu už mám pravidelné panické ataky. Nepamatuju si, že bych byl někdy takhle nervózní, sám vlastně nechápu proč. Vždyť je to „jen turné“. Ale v tu chvíli je to důležitá věc. Možná nejdůležitější.

Pak mám připravený plán B, C, D, E až K. S napsáním odvolání mi pomohli mnozí, včetně umělé inteligence. A já mohl doufat v zázrak podruhé. A ten se stal! Dřívější termín přidělen. Na ambasádě absolvuji pohovor a jsem shledán nezávadným! Moje první cesta do Ameriky tedy může začít.

3.srpna 2023 4:18pm - někde mezi New Yorkem a Pittsburgem, Pensylvánie

Fakt se to děje. Sedím v obrovské offroadové Toyotě a za volantem Kshitiz, mastermind nepálských noisegrinderů CHEPANG. Dnes ho vidím podruhé v životě, včera to bylo poprvé, protože jsme si sjeli koncertní set v jejich brooklynské zkušebně. A to hlavně z toho důvodu, že všechny nástroje máme od Nepálců půjčované. Těch historek, kdy nějakou kapelu vrátili kvůli tomu, že neměla pracovní vízum, bylo až příliš mnoho. Nemáme s sebou tedy nic. Ne, ani rytmičák. Ani paličky. Já nemám ani trsátko. Dokonce jsme letěli každý jiným letadlem a všichni se sešli ve zkušebně BANDIT a CHEPANG den před turné.

Zkoušku jsme tu měli hlavně proto, abychom se skamarádili s nástroji, které jsme nikdy nedrželi v ruce. A změna to je. Basa i kytara s hliníkovým krkem. Moje basa není ze dřeva, ale z kovu. Metal, pičo. Už tady si začínám uvědomovat jednu věc. Amerika vypadá, jako by ji pro nás někdo vysoustružil podle katalogu. Projel jsem více než šest desítek zemí, ale nikdy jsem se necítil tak, jako tady. Vypadá to přesně jako ve filmu. Už jenom ty zkušebny. Víte, kde zkouší CHEPANG a BANDIT? Ve skladové kóji. Jestli jste někdy viděli reality show Válka skladů, tak přesně v tom. Barák má ve spodní části parkoviště a nad ním je bludiště chodeb se spoustou dveří do „skladních kójí“. Mimochodem, za tu jednu kóji kapely platí zhruba stejně jako je nájem luxusního 2+1 v centru Prahy.

Když za sebou necháme New York a míříme dálnicí na první koncert do Pittsburgu, skoro zapomínám, že jsme v Americe. Tříproudovou dálnici lemuje zvlněná krajina, která je úplně stejná, jako byste jeli z Prahy do Brna. Ta postupem času mizí a začíná ji nahrazovat rovina a množstvím polí a farmářských usedlostí, které vypadají zase jako z reklamního magazínu o Americe. Sem tam mineme něco, co u nás nemáme. Například stáda mobilheimů a obydlených přívěsů.

4. srpna 8:12am - MallView hostel pár kilometrů za Pittsburgem, Pensylvánie

Postupně vstáváme a já zpracovávám první koncert v Americe. Trochu si sám před sebou připadám jako Neználek na Měsíci. Mám tendenci se všemu divit. Pro člověka, který je v Americe každou chvíli, to bude znít všedně, ale vlastně jsem stále překvapený. Například tím, jak je vlastně Pittsburgh malé město. Nějak jsem uvěřil myšlence, že tu všechno bude velké. A něco velké fakt je, ale Pittsburgh to není. Má zhruba 300 000 obyvatel a to je jen o půlku větší než třeba moje rodná Plzeň.

Když se řekne Pittsburgh, tak druhých dechem říkáš Pinguins a Jaromír Jágr. Město má hrstku mrakodrapů a zbytek vypadá jako reklama na americké maloměsto. Dvou až třípatrové cihlové domky všude kolem a živá hlavní ulice. A dál? Dál nic. Před koncertem si jdu koupit popruh, zámky a struny do podniku Pittsburg guitars. Týpek za pultem vyzvídá, kdo jsme, odkud jsme a co hrajeme. Když zjišťuje, že Česká republika, dává k dobru historku o tom, že byl Jágrovi na narozeninové párty. Jágr tehdy oslavoval jednadvacítku.

Místo, kde jsme hráli, se jmenovalo Shred Shed. Klub spojený s továrnou na tvorbu trik. Backstage umístěná v prostoru, který ve většině zabírají stroje na sítotisk. V klubu byla směska opravdu různých lidí, ať už věkem nebo demonstrací oblíbených kapel na tričkách. Od DEFTONES po black metal. První vykopávala domácí čtyřka AUTOREPLICANT. Hodně zvláštní kapela. Technicky orientovaný metal s trochu zvláštním, skoro punkovým vokálem a opravdu velkou spoustou nápadů a rytmických zvratů. Druzí my, pak BANDIT, kteří rozsekali klub na nudle a CHEPANG, kteří ty nudle usmažili do mrtva. Záhadou pro mě byla poslední kapela.

CONSTANT HELL byli u merche absolutní miláčci. Přivezli si s sebou několik plat piv a už od začátku se je do nás snažili nacpat, což zrovna u alhoholu neholdujícím DECULTIVATE moc nefungovalo. Ale prostě milí kluci středního věku v crustových hadrech a s kérama na obličeji. Tříčlenní CONSTANT HELL rozestavěli svoje velmi velkorysé aparátové nádobíčko a někam se vytratili. Přišli ve stavu, kdy byli všichni od krve a primárně začali na scéně chlastat, to ostatně dělali s obrovskou zaťatostí po dobu celého setu, který se skládal hlavně z noisegrindových a crustpunkových elementů a výjevů, při kterých zpěvák politý krví lil z výšky pivo přímo do útrob osazenstva klubu. Trochu bizarní, trochu nihil, dost dekadentní a velmi nahlas, stonermetalový cover SUICIDAL TENDENCIES “included”. Pokud jsem dobře počítal, při setu padly tři kartáče parodie na pivo značky „Hamms“. Po koncertu to jde celkem rychle. Balení a odjezd směr hotel. Zítra nás čeká Columbus v Ohiu, o kterém tu všichni shodně tvrdí, že je to největší díra na světě. Na cestu si beru nějakou pomerančovou limonádu a v autě zjišťuju, že má pět procent alkoholu.

4.srpna 2:39pm - Old Washington, Ohio

Právě jsme minuli odbočku na malebně vypadající sedláckou vesničku jménem Old Washington a já se snažím rozehnat gastrodemenci, kterou jsem si uhnal hodinu nebo dvě zpátky. Místo, kde jsme dnes spali, se jmenovalo MallView hostel a kolem stály jen obchody. Dentální obchoďák s obr parkovištěm, optika s obr parkovištěm a tak podobně. Místa absolutně nepřátelský k chůzi. Jen silnice, velkých obchod a parkoviště, o kus dál to samé. Takže když jsme se konečně všichni vykodrcali z brlohů, padlo rozhodnutí, že pojedeme na jídlo do Dennys. Nepálci i Amíci se diví, že jsme ještě v Dennys nebyli a po návštěvě Dennys chápu proč. Dennys je ta pravá Amerika. Její esence. Nekonečný kafe, co se pravidelně dolévá. Když si objednáte vejce, tak má servírka připravenou miliardu otázek, kterými vyzvídá, jak si je přeji udělat. Asi nikdy v životě jsem neměl tak vydatnou snídani. Palačinky s javorovým sirupem jsem nedojel a vsadim svoje boty, že mě to zachránilo před portálem, který by mě přesunul do království všech diabetiků.

Další zastávkou bude Columbus, kde se naše cesty střetnou se SEE YOU NEXT TUESDAY. Živě jsem je naposledy viděl na začátku roku 2009, tak jsem celkem zvědav. Mezitím ubíhá krajina a já jsem zase nadšen, jak katalogově to všechno vypadá. Malé farmy natřené cihlově červenou a bílou barvou, malé domečky, na nichž visí hvězdy a pruhy a obrovské americké trucky, jejichž komíny jsou ztopořeny přímo k nebi. Všechno to vidím poprvé na vlastní oči, ale připadá mi to tak známé.

5. srpna 2:05pm - Toledo, Ohio

Kdybych se teď nepodíval do telefonu, tak ani nevím, který je den. Jestli pondělí, pátek nebo středa. Takové klasické časové zmatení třetí den na turné. Big Room Bar bylo vlastně moc pěkné místo blízko řeky Scioto, která protíná Columbus. Podnik v domku, který na první pohled vypadá jako ostatní vilky v okolí. Navíc neklame názvem. Je to opravdu velká místnost, kterou skoro ze všech stran lemují barové židle u barového pultu trčícího ze zdi.

Nad nimi visí kytary a mnoho podepsaných obrázků různých hudebníků. SEE YOU NEXT TUESDAY už jsou tady a nabízejí backline. Super, stěhujeme toho o něco méně.
Kluci šli před koncertem něco pojíst a já se přidal. Spíše ze zvědavosti, než že bych měl hlad. Přes silnici je řetězec Jimmy John’s. Nabízejí sendviče, ale nemají příliš vegetariánských možností, a hned vedle modrobílá budova s názvem White Castle. Když si objednávám veggie hamburger, zaskočila mě otázka, kolik že si jich dám. Než se stačím rozmyslet, tak Jack, kytarista BANDIT, suverénně říká, že pět. Cože? Před koncertem spořádá pět burgerů? Až potom si všimnu, že Burgery ve White Castle jsou v podstatě jednohubky. Dávám si „jen tři“ a musím říci, že ze všech burgerů, co jsem zatím v USA měl, tenhle laciný mikrotroják asi vyhrál. Doteď si vybavuji to, jak vydatně kyselou měl okurku a měkoučkou houstičku. Ve vedlejším obchodu jsme svědky toho, jak nějaký pán šikanuje prodavačku s tím, že mu špatně prodala loterijní los. Domáhá se vyššího manažera prodejny, kterým je její kolegyně u vedlejší pokladny. Když se ta postaví za prodavačku, chce pán vyššího managera. Volá se tedy vyššímu managerovi a fronty u pokladny stojí.

Když se vracíme do Big Room baru, první kapela už je na značkách. FLESHPILE jsou fakt zvláštní kapela. Zní trochu jako by se předtím nedomluvili, co budou hrát. Mix deathcore, punku a hardcore lze všeobecně okomentovat slovem „random“. Random je i závěrečný cover skupiny KORN s pouze jednou kytarou a co hůř, s baskytarou hranou trsátkem, což by se dalo klasifikovat jako rouhání. BANDIT jsou fantastičtí, ale mnohem lepší pocit mám z CHEPNAG. První koncert s nimi jsem úplně nevnímal, ale dnes to byl totální nátěr a hrozně moc se těším na další koncert.

Po koncertě klasicky balení a hurá na hotel. Dnes je to Red Roof Inn, ale vlastně si uvědomuji, že pokoje tu vypadají všude stejně. Opět velké parkoviště a jednopatrová budova s obrovskou spoustou dveří přímo z parkoviště. Prostě přesně to, co znáte z amerických filmů a seriálů. Zajímavé je, že i pokoj vypadá úplně stejně jako včera. Stejně velký, stejná koupelna, stejné rozložení nábytku. A přitom je to úplně jiná firma.

Ráno jedeme do města. Možná bych mě doplnit, že jedeme 3 kapely dvěma auty. První je maličká Kia, která patří Genovi Meyerovi, zpěvákovi BANDIT. Zbytek je nacpán v obrovské Toyotě Sequia, kterou řídí Kshitiz,  za níž je připojen velký trailer, kde máme kompletní backline a merch. Tohle auto většinou řídí Kshitiz nebo bubeník Gobinda. A je to značně hudební jízda. Paradoxně se ale bezkonkurenčně nejposlouchanější skladbou nestává žádný metal, hardcore nebo punk, ale nepálský CADENZA COLLECTIVE, která hraje naprosto geniální afrobeat. CHEPNAG většinou zahajují set nějakým reprodukovaným intrem. CADENZA COLLECTIVE a jejich skladba Momo Funk se stal nejčastějším, protože ho po dvou dnech dokáže zazpívat úplně každý z auta. Ano, přesně tak, noisegrindový koncert začíná nepálským afrobeatem, který navíc pojednává o nepálské specialitě – momo knedlíčcích. A to je důvod, proč dopoledne míříme do centra Columbusu, konkrétně do North Marketu v Downtownu. To je dlouhá velká jednopatrová budova, která předtím zřejmě byla fabrikou. Nyní je z ní obrovský foodmarket plný stánků ze všech koutů zeměkoule. Pákistánská kuchyně? Je tam. Etiopská? Taky. Vietnamci? Samozřejmě. A nepálská nechybí a my můžeme u stánku s velkým oranžovým nápisem Momo Ghar začít objednávat z nabídky momo knedlíčků, které zatím známe jen z hymny v autě. V podstatě jde o těstovinovou taštičku plněnou směsí podle gusta zákazníka. Podobné najdete v gruzínské kuchyni, jen se jim říká chinkálí, v sovětské pelmeně, ve středoasijské manty. Rozdíly jsou v tenkosti těsta, systému „zabalení taštičky“ a samozřejmě náplni a systému servírování. A abych to nějak shrnul, pokud někdy pojedete kolem, tak se stavte. Momo Ghar je top. Hned opodál je jedna z největších atrakcí města. Socha Arnolda Schwarzeneggra, která tu stojí od roku 2012 a představuje třiadvacetiletého Rakušana, který tu v roce 1970 vyhrál soutěž Mr. World. Tenkrát sesadil kubánského kulturistu Sergio Olivu.

Právě míjíme velké graffiti Toledo City of Flags. Za ním je hranice států Ohio a Michiganu, upozorňuje na to bílá brána přes celou dálnici, nad kterou je modrá cedule s nápisem „Welcome to pure Michigan“. Hned za hranicí si všímám jedné věci. Čím dál tím častěji dálnici lemují obchody s alkoholem, marihuanou a zbraněmi. Celkem často mají i společné parkoviště. Zajímavá kombinace. Chlast, tráva a kvéry.

6.srpna 12:12 Benton Harbor, Michigan

Od rána prší a právě míříme po silnici číslo 94 z Detroitu do Chicaga. Před chvilkou jsem poprvé v životě zahlédl vody Michiganského jezera. Spali jsme sice v hotelu s bazénem, ale vzhledem k tomu, že vyjíždíme někdy v půl deváté, jsme nestihli nic. Krom snídaně. Déšť má tu výhodu, že je mnohem chladnější počasí, nepálská část za volantem netaví klimatizaci na nejvyšší úrovni a tím pádem nemusím klepat kosu.

Detroit mě vlastně zklamal. Začal jsem být zvyklý, že od Ameriky dostávám přesně to, co jsem chtěl. Detroit má pověst zničeného vybydleného industriálního města, které je už dvě dekády považované za nejnebezpečnější město USA, ve kterém svítí méně než polovina pouličních lamp a bez práce je více než pětina obyvatel. Čtvrť, ve které se nachází klub, kde hrajeme, je asi sedm kilometrů od centra a asi devět od mostu Ambassador, kterým se přes řeku Detroit dostanete do kanadského Windsoru. Cestou do klubu jsem zahlédl pár méně udržovaných domů, ale rozhodně jsem neviděl nic postapokalyptického. Ale je velmi pravděpodobné, že jsme jen projížděli dobrými čtvrtěmi. Okolí klubu je plné arabských večerek plných čerstvého ovoce a koření a fastfoodové řetězce nahrazují restaurace nabízející shawarmu, humus a falafel. V těch večerkách si uvědomuji ještě jednu věc. Vidím tady skoro poprvé tolik ovoce a zeleniny jako v našich obchodech. Kdekoliv jinde zelenina a ovoce buďto vůbec nebyly, nebo ho bylo velmi poskromnu a za brutální ceny.

Sanctuary je celkem vyhlášené místo s hezkou backstage a vysokým podiem. Lidí tu ale moc není. Je to druhý a poslední koncert, na který se k nám připojují SEE YOU NEXT TUESDAY, kteří z Detroitu pocházejí. Proto mě překvapuje návštěvnost, která je kolem osmdesáti platících. Hodně lidí prý volilo konkurenční akci. Stejný večer totiž ve městě probíhal SummerSlam, tedy jeden ze zásadních eventů amerického wrestlingu. Je to škoda, protože SEE YOU NEXT TUESDAY tu mají i celkem profesionální tým pěti kameramanů, kteří měli za úkol koncert nasnímat.

Po našem setu na to jdou BANDIT a následuje breakcore set jednomužného projektu WRECKLESS LIFE. Jde o jediného nenepálského člena CHEPANG. Tím je Dereck Escobar. A to příjmení není náhoda. On je z rodiny. Ano, z TÉ rodiny. Největší párty zvíře celý výpravy. Týpek, co dokáže zfleku odrapovat všechny desky PUBLIC ENEMY, nikdy nezkazil žádnou legraci. A vždy měl s sebou nůž. Hádejte na co.

CHEPANG zandavají zabijácký set a mně přijde, že jsou každým dnem lepší a kratší. SEE YOU NEXT TUESDAY jsou naopak delší a trochu nudnější. Nebo já stárnu, ale zdaleka už na mě nepůsobí tak jako před třinácti lety, kdy objížděli Evropu po boku MISERY INDEX a HATE ETERNAL, byť je to stále naprosto devastující směs grindcore, death metalu a noisových elementů.

...pokračování příště

Článek byl původně psán a vydán v 6. číslu fanzinu Telepatie