Asi jsem v posledních letech nebyl sám, kdo podlehl pocitu jistého vyčerpání žánru zvaného post-metal a jeho různých klonů. Musím si však sebekriticky přiznat, že tento byl zčásti i dílem mého menšího zájmu o dění mimo rámec mých oblíbených a nutno říci, že už i letitých kapel. Ke slovu se totiž hlásí i mladá krev, která se nechce nechat svazovat ještě nedávnými konvencemi. Debut norských FEVERSEA je jednou z těch nahrávek, co můžou rozvířit stojaté vody post žánrů. Je ale samozřejmě slovem do pranice, do jaké míry tyto stojaté jsou, neboť těch zajímavých a mladších kapel se v poslední době urodilo už poměrně dost.

Pětice z norského hlavního města se už díky svému debutu za jednu takovou dá s úspěchem považovat. A její první velká nahrávka je charismatická, posluchačsky přívětivá a zároveň i plná života a pestrá z hlediska rejstříku použitých tvrdších hudebních stylů.

Jestli lze „Man Under Erasure“ nějak jednoznačně zařadit, tak právě onen post-metal je ideální škatulka pro „líného“ publicistu. Album však ve svých útrobách skýtá přeci jen poněkud více, než jen průměrnou dávku vágně definovaného žánrového derivátu. Je nesporné, že mladí Norové se snaží hned svojí prvotinou pojmout co nejširší možné spektrum vlivů. Není to zas na druhou stranu nijak krkolomná směs všeho možného s přehnanou aspirací předvést svůj um. FEVERSEA mají pro tuto fázi své kariéry celkem jasno ohledem stylových mantinelů své tvorby i jejich občasných přesahů.

Základem je opravdu řízný post-metal, kterému vévodí zatěžkané kytarové riffy a nepříliš utěšená atmosféra. Vokalistka Ada Lønne Emberland předvádí typické polohy pro tento žánr, avšak její výkon je soustředěný a svým provedením dostatečně sugestivní, aby nahrávce už jen svým přispěním poskytl dostatek přidané hodnoty. K tomu se jí navíc dostává slušné množství inspiračního zdroje prostřednictvím neméně podmanivých skladeb. Jak už bylo naznačeno, ty se v základu žánrově pohybují kolem post-metalového jádra s tím dovětkem, že jakékoliv oživení je zde dovoleno a hlavně vítáno.

Několik úvodních skladeb ještě v tomto ohledu žádné velké dobrodružství nepodniká. Norové se svým posluchačům představují uvážlivě a postupně. Po intru tvořeném skladbou „Man Under Erasure“ se ozvou hřmotné kytarové riffy a rozjede povětšinou ve středním tempu pádící „Murmur Within The Skull Of God“. Povětšinou v tomto případě znamená, že se v určitých momentech zařadí o několik stupňů vyšší rychlost. Zpočátku ležérně působící vokál se rychle přepne do „uřvaného“ módu a neurotické kytarové riffy ještě více zdůrazní onu jemnou neurvalost, kterou tato skladba působivě navnadí na další poslech alba.

Rockovou stavbu s výrazným refrénem nabídne po ní následující „New Creatures Replace Our Names“. Neurózu předchozích minut vystřídá naléhavý projev Ady, čehož důsledkem jsou také další očekávání pestré nálože moderní tvrdé muziky. Ta přichází i s následujícími písněmi, kde Norové zkoušejí různé další variace „post“ žánrů a nebojí se ani špetky ortodoxie, včetně nefalšovaných metalových náklepů („Decider“). Skupina často zařadí vyšší rychlostní stupeň, aby tak podpořila údernost jednotlivých skladeb. Díky tomu se nezřídka pokukuje i po žánrech jako black metal, shoegaze, sludge anebo hardcore. Mluvíme však většinou spíše o náznacích a drobnějších „výpůjčkách“, než přímo o celých skladbách.

FEVERSEA jsou sice z veliké části o charismatické zpěvačce, ale potěšitelné je, že za jejím příspěvkem neční žádná prázdnota anebo hudba plná podkresového klišé. Naopak, norská skupina nabídne i dostatečné množství zajímavých motivů. Zejména kytarové riffy odvádějí výbornou práci pro navození atmosféry a jejich (pro post-metal typické) vrstvení dodává již tak vydařeným skladbám ještě větší grády („Sunkidling“).

Debutové album norské kapely je tak nahrávkou vycházející z tradic zejména skandinávských post-metalových kapel, ale zároveň už i dostatečně osobitou. Na začínající kapelu vlastně až velmi osobitou. Ve skutečnosti jedinou obavu, kterou lze v tomto případě mít, je, aby se z kapely nakonec nestal zázrak jednoho jediného alba. Troufám si však předpovědět (a samozřejmě si to hlavně přeju), že to nejlepší nás od této skupiny ještě jen čeká. Představit si to ale při vysokých kvalitách „Man Under Erasure“ zatím tedy ještě moc neumím!