Musím dopředu varovat všechny, kteří v metalové muzice očekávají progresi a nové postupy, a stejně tak důrazně upozorňuji i vyznavače moderny, ať se raději tomuto albu vyhnou pěkně sviňským obloukem. Naopak vítám v našem kruhu všechny poctivé staromilce a hroziče, pro které metal představuje hlavně pořádný randál, energii a rychlost. Zkrátka ať to pěkně hnětá a to ostatní se pak už nějak pořeší. Italové HELLCRASH tuto filozofii vyznávají už po více než dekádu, ale na svém kontě mají teprve třetí regulérní album. Zjevně zde platí, že ani s randálem se to nemusí přehánět.

Všeho ostatního však poslechem alba „Inferno Crematörio“ dostanete přehršle. Rozkošný a hlavně dostatečně výmluvný název, pravda. Pokud vám z předchozích řádků nebylo alespoň trochu jasné, cože to skupina provozuje, tak vězte, že tady máme co dělat s hodně historizujícím materiálem někde na pomezí stylů jako black, speed a thrash. Zkrátka muzika koukající do časů, kdy se tyto škatulky moc neřešily, a kdy se mluvilo spíše o hodně zrychleném heavy metalu.

Italové to skutečně hrnou v pořádné rychlosti. V každé skladbě nahodí nejvyšší rychlostní stupeň s tím, že on už se na něj nějaký ten pořádný riff pak chytne. Takhle jednoduše to funguje! A stačí to vlastně? No pokud jste tuto recenzi i navzdory předchozím varováním dočetli až sem, tak jistě budete souhlasit, že pokud se to umí, v tomto žánrovém nastavením to dokáže a hlavně musí stačit. Stačí nic nepředstírat, pořádně se do toho opřít a mít pro tuto nekomplikovanou a ostrou muziku cit. Všeho se této trojici dostává už vlastně od prvního alba.

To letošní do diskografie nepřináší v zásadě nic nového. Stylové zaměření bylo jasně stanoveno už před několika lety a teď jde jen o to udržet kvalitu a energii. Deska v tomto ohledu šlape příkladně, její moderním studiem ošetřený sound jasně evokuje osmdesátkovou prehistorii, nečekejte však žádnou neumětelskou prasárnu. Skladby pádí doslova ve zběsilém tempu a 37 minut hracího času je tak akorát, aby energie zůstala na požadovaných hodnotách a skalní vyznavače metalového retra (jinou cílovku zde ani nepředpokládám) nezačala deska nudit.

I přes vyřčené se tady najde i prostor pro nějaké to skromné oživení a vybočení z do otáček rozjetého kolovrátku. Svoji práci na tomto poli zvládnou i podařená kytarová sóla, ale za výraznější narušení nekomplikované linie alba lze určitě považovat skladbu „Oathbreaker“. Ta vybočuje jednak svoji stopáží kolem 5 a půl minuty a také pomalejším rozjezdem. Zanedlouho se sice opět najede do obvyklých obrátek, přesto však zde registrujeme širší rytmický rejstřík a epičtější pojetí, které dovolí skladbu rozdělit na několik pasáží, kde dominuje sólová kytara. Ta dramaturgii kompozice dodává říz a přináší v této části alba kýženou, byť pochopitelně vzhledem k žánrovému vymezení kapely nikterak dramatickou změnu.

Následující „Mark Of The Beast“ vše navrátí do pořádně rozjetého pekelného kolotoče, ale díky předchozímu „experimentu“ si tuto otočku zpět naplno užijete. Asi největším vybočením z linie nahrávky je závěrečná, 10-minutová skladba „Templar’s Curse“. I tato samozřejmě nabídne postupy typické pro předchozí dění, ale HELLCRASH se zde navíc pouští do rozmáchlější kompozice. Píseň po typicky ostrém nájezdu zpomalí do středního tempa, kdy se úspěšně pokouší o předvedení širšího náladového rejstříku, než nabízely předchozí, ryze blasfemické kusy. Závěr skladby však opět probíhá útokem do plných a za maximálního nasazení, to kdyby náhodou někdo zapomněl, jak to má tato kapela nastavené. 

Její třetí album znalé předchozí tvorby příliš nezaskočí, ale soudím, že nespokojeni rozhodně nebudou. Třaskavá směs retro metalu, jak ji v našich končinách skvěle předvádějí brněnští MÖRGHUUL, je v rukou tohoto tria odehraná velmi zkušeně a – co je v těchto žánrových sférách nejdůležitější – i dostatečně upřímně. Kope to, seká to a vrhá to plameny. Zapomněl jsem na něco?