Rituál. Slovo znějící stejně magicky jako jeho význam. A co teprve, když nejde o rituál jen tak nějaký, spojený s každodenním životem lidského jedince, ale rituál v jednom z jeho nejpravějších významů, rituál obřadný, tajemný, ďábelský a zasvěcený Nejvyššímu. Když se o pravé půlnoci rožnou velké mešní svíce ve staré zaprášené kapli a temné mužské siluety přinesou nahé ženské tělo, položí jej do pentagramu namalovaného do prachu před oltářem a prasečí krví začnou na bělostnou kůži kreslit prastaré značky, zatímco jeden z nich odříkává stranou jakési shnilé modlitby.

Přemnozí již o něčem takovém dozajista četli, slyšeli anebo to dokonce viděli (tedy v televizi). Přemnozí si tím pádem dokážou představit, jak moc vzrušivé je to téma, prakticky vybuchující koncentrovaným napětím a lákavým strachem z neznámého. A MASTER´S HAMMER, opravdové legendy nejen českého black metalu, tohle všechno dokázali vtěsnat do útrob svého nezapomenutelného debutního alba, jistěže pojmenovaného oním magickým výrazem původem v latině, v tomto případě zvýrazněného nesmlouvavou tečkou navíc.        

Psal se rok 1991 a dlouho tak hluboce neorané pole československého metalu právě chrlilo četné plody své čerstvě nabyté fertility. Mezi nimi se jako černý démant zaskvěla nahrávka kapely s oním tak neuvěřitelně mrazivým a nadřazeným pojmenováním – PÁNOVO KLADIVO! Debut „Ritual“ shrnoval, tak jako v mnohých jiných případech, „demo“ období kapely – v jejím případě tedy velmi úrodné – ovšem protože šlo právě o MASTER´S HAMMER, stal se bezkonkurenční metalovou nahrávkou hned v několika směrech. 

„Je těžké proklínat,
co již dávno prokleto,
nelze nic napravit,
když sémě zla již dávno zaseto!“
(„Pád modly“)

A to nejen proto, že black metal byl u nás tehdy ještě pořád tak trochu v plenkách. Duchovní otec kapely (v jejíchž řadách byste jinak nalezli třeba kytaristu a performera Tomáše „Necrococka“ Kohouta nebo někdejšího bubeníka FATY MORGANY Míru Valentu) František „Franta“ Štorm totiž byl a je figurou vpravdě renesanční a mnoho z jeho dovedností mohlo za to, že „Ritual“ je albem tak vynikajícím a tak vyčnívajícím ze žánrového podhoubí. Počínaje magickým obalem s působivým motivem zamrzlé krajiny se zbytky sněhu, rámovaným ještě působivějším logem kapely, a konče vybroušeným hudebním a textovým projevem, jenž v sobě nezapřel vliv švédské veličiny BATHORY, tam všude se zejména díky němu MASTER´S HAMMER tyčili nad tuzemskou metalovou kotlinou jako Gargantua a Pantagruel nad raně novověkou Evropou.

„Na nás už neplatí terror
anděla sebeklamu,
Leviathan
otvírá svoji tlamu!“
(„Géniové“)

Album je doslova napěchováno „zážitkovým“ černým kovem v učebnicovém osmdesátkovém pojetí a kam jen ukáže, tam pod tíhou jeho zkrouceného ukazováčku vyraší ze země pravé květy zla. Černou rituální mši startuje jednoduše nazvané „Intro“, ale jeho svíravá klávesová vize zla je tak hmatatelná, že by si jistě zasloužilo ještě nějaký podtitulek, podobný třeba zrovna úvodnímu kusu „Pád modly“. Ten po dobovém vzoru disponuje nejen nervy drásající dlouhou předehrou, ale také úžasným kovovým dějem, doprovozeným ďábelskou Štormovou slovní náloží. „Každý z nás“ nabídne poprvé předchůdce dnešních bubenických blast beatů, jenž je o to sympatičtější, oč se tenkrát ve studiích asi úplně nevědělo, jak je co nejlépe sejmout, a spolu se Štormovým pěveckým krákáním bodne jako další osten téhle albové příšery.   

Přes neméně působivou titulní instrumentálku, která jako ta nejrozmanitější omalovánka dokazuje, že ani bez četných melodií, sól a vyhrávek se tahle nahrávka nehodlá obejít, se dostává na výsostný okamžik celého toho rituálu, skladbu „Géniové“, která se stala velvyslancem alba a ve svém klipovém provedení krásně vymalovala scénu tak neumětelsky vykreslenou v úvodu těchto řádků. Nejpozději tady se MASTER´S HAMMER hned na svém debutu stávají nesmrtelnými a ohlas jejich počínání na celém světě až do dnešních dnů je toho jasným důkazem.  

„Vesnice hoří, nocí jdu sám,
zkrátím si cestu přes pole lán,
obklopen dýmem, na konci sil,
ač smysl neznám, jasný mám cíl.“
(„Jáma pekel“)

Mše za peklo však dál plyne a naslouchající věřící mají co dělat, aby v lavicích svatyně stačili vstávat a znovu si sedat v rytmu kázání velmistrova. „Černá svatozář“ nabídne další ďábelsky vypulírovaný klávesový motiv, „Věčný návrat“ se vás mrazivě vědoucím způsobem zeptá, zda víte, co to znamená, dívat se Mistrovi do tváře, a „Jáma pekel“ do toho hodí pověstné čertovské vidle, když ve své náramné zběsilosti a textové oddanosti v posluchači na zlomek okamžiku vyvolá pochyby, jestli to nakonec celé nejsou jen takové hrátky s čertem. Ale fuj, co to meleš, Martin(č)e.    

Finišovalo se se „Zapálili jsme Onen svět“, svíravým poselstvím o vpravdě lovecraftovském činu, a definitivním black metalem ve „Vykoupení“ a „Útoku“. A sotvaže dozněly poslední tóny tohoto skutečného útoku na tehdy stále ještě definitivně neprobuzené podvědomí českého blackmetalisty, bylo definitivně jasné, že právě došlo k okamžiku vpravdě historickému. Česká, „východní“ a většinou přehlížená scéna zrodila jednu ze svých nemnohých celosvětově uznávaných perel, jíž byl kultovní status vložen exkluzivně přímo do vínku v podobě mešního kalichu až po okraj naplněného panenskou krví. Jen zamíchat prstem, olíznout a připít na věčnost.