Jedním z pozitiv prezidentování Donalda Trumpa určitě bude, že se stalo podnětem k vzniku tak kvalitního alba, jakým je právě recenzované „Age Of Unreason“ losangeleských punk-rockerů BAD RELIGION. Podobně jako tomu bylo u patnáct let starého opusu „The Empire Strikes First“, jenž si dal za nehudební úkol vypudit z úřadu prezidenta George W. Bushe, se i tahle studiová nahrávka dle hlasů z kapely snaží protestovat proti politice excentrického špinavého blondýna.

Ve formaci, které už táhne na úctyhodnou čtyřicítku, stále působí tři ze čtyř zakládajících členů, a jejich hudební poutě určitě stojí za menší faktografickou vložku. Greg Graffin, multiinstrumentalista s vlastní sólovou dráhou, doktor historie věd, zde zpěvák a jediný stálý člen, bez něhož by kapela nejspíše ztratila existenční smysl. Brett W. Gurewitz, otec a majitel kultovního vydavatelství Epitaph Records, potulný kytarista, který se ke skupině definitivně vrátil v roce 2001, po sedmileté odluce způsobené prací pro svůj label a peripetiemi s drogami. Mr. Brett, jak je Gurewitz běžně nazýván, se věnuje hlavně skladatelské a studiové podpoře dávných parťáků, živého vystupování se účastní pouze ojediněle. A konečně baskytarista Jay Bentley, v podstatě stálice, chybějící pouze na druhé řadovce a následném EP. Současnou sestavu potom celkem tvoří šest členů, z nichž zmíněnou trojici doplňují ještě další dvě persony se zajímavým muzikantským životopisem, a sice původně baskytarista uznávaných hardcoreových pionýrů MINOR THREAT, nyní už čtvrtstoletí stálý inventář Brian Baker, a Mike Dimkich s letitými zkušenostmi ze života s THE CULT, kteří společně s bubeníkem Jamie Millerem zaznamenávají svojí první desku pro tuto, a proč to neříct, živoucí žánrovou legendu.

Přestože k BAD RELIGION chovám opravdový respekt, nejsem fandou celé jejich diskografie, čítající (včetně té letošní) sedmnáct řadovek. Činnost BAD RELIGION se však stala studijní Biblí pro spolky, které vyznívají dosti podobně, avšak jejich pojetí dané látky je mému naturelu mnohem bližší. Takovými jsou například krajané RISE AGAINST, ANTI-FLAG, THE BRONX, či Kanadští bardi PROPAGANDHI. Musím proto čestně prohlásit, že „Graffinovce“ sleduji spíše mimochodem. Poslední dvě desky, tedy „The Dissent Of Man“ a šest let stará záležitost „True North“, mne nicméně velmi mile překvapily svojí dravostí a podobně jako kdysi první album s kytaristou Brianem Bakerem „The Gray Race“ (mimochodem produkované popovým mágem Ricem Ocasekem ze zajímavého new-wave zjevení THE CARS) naplno uspokojily moje posluchačské potřeby.

„Age Of Unreason“ jenom potvrzuje vynikající formu výše zmiňovaného tandemu předchůdců. Ve stříbrných drážkách cédéčka totiž burácí patnáct nesmírně živelných skladeb, kterým shodně nechybí mladický tah na branku a v časovém rozmezí třiceti osmi minut tu pak exploduje jedna pecka vedle druhé. Kapela samozřejmě neopouští dekádami prověřené specifické vyznění, jenž je zde vytrvale masírováno velmi spěšnými tempy, co navíc přivozují extra líbivé vibrace při všech servírovaných melodikách. Špičkově ošetřená dynamika tu jde ruku v ruce s nabuzenou kvapíkovou rytmikou, kytary umí vyfiknout osvěžující vyhrávky či mini sóla, tak, aby všechno správně fajrovalo a drželo posluchače ve střehu. Pomyslná zklidnění v podobě tříminutové svižnější stadiónovky „Lose Your Head” by díky svému nádhernému textu měla nechat klidným jenom pár jedinců, no a ty fragmenty THE CULT-ového břinkotu kytar tam doopravdy jsou. Deska je ve své rychlosti hudebně rozmanitá, např. hardcoreově natlakovaná vsuvka „Face Of Grief“, ale i přehledná a semknutá. Skladby navíc netrpí „vejce vejcovní“ bolestí. Na nesložitých základech vrnící šestistrunky vytvářejí ideální půdu pro Graffinův přednes nelaciných textů s kvanty zpěvných pasáží a úderných refrénů hojně donesených na ozvěnách doprovodných vokálů, což vše dohromady znamená pro tuhle kolekci značný předpoklad, že se rychle stane návykovým zbožím.

A pokud čekáte nějakou otevřenou kritiku či vulgarity na adresu současného špílmachra z oválné pracovny, tak vás budu muset zklamat, ale pouze v případě, že vám jako náplast nebudou stačit výborně poskládaná slovní spojení, jež skutečně dávají mnoho podnětů k zamyšlení a čtení mezi řádky, což pro mě znamená další pozitivní body navrch („Hrozba neodkladná, existence trpělivosti užírá, přičemž nebezpečí kdesi na počátku a zmatek uvnitř už zabírá“). BAD RELIGION nahráli velice solidní desku produkčně a zvukově dokonale ošetřenou, která ani na okamžik nenudí, je radost jí poslouchat a prozpěvovat si s ní.

PS: Recenze vznikala v čase prvního prezidentského období Donalda Trumpa a odkazuje tedy na něj.