Finští zachmuřenci vydávají dva roky po svém skvostném albu „Obsidian Waves“ další nahrávku. Navázat nebude snadné, překonat skoro nemožné, přesto (a právě proto) je nutné se nové nahrávce kouknout na zub. Relativně mladá kapela má nyní na svém kontě tři alba. Je třeba podotknout, že všechny tři dosavadní počiny jsou kvalitní díla. Svým prvním albem se hoši zařadili po bok slavnějším uskupeními své domoviny jako INSOMNIUM, SENTENCED nebo SWALLOW THE SUN a v jejich šlépějích i svůj materiál postavili. „Beneath The Endless Rains“ bylo povedené album, ponuré, melancholické, přesto agresivní. Byl to typický představitel finského death/doom hudebního směru. Ke cti kapely je nutno připočíst, že pro své další nahrávky již nechtěla stát ve stínu slavnějších, a na této ve Finsku již značně přecpané scéně se snažila najít svůj vlastní svébytný směr. Na druhém albu, „Obsidian Waves“, se žánrově více rozkročila, od melancholických strunoher až po blackové běsnění („Omega“). Avšak jasný cejch si vypálila již úvodní skladbou „Polaris“. Skladba natolik výrazná a natolik death-doom-Finská, že by se vyjímala i na albech právě zmíněných INSOMNIUM nebo OMNIUM GATHERUM. Vzhledem k tomu, že v naší databázi recenzi této desky nemáme, nedalo mi to a spolu s aktuálním albem jsem sepsal i pár řádek o „Obsidian Waves“, která si to rozhodně zaslouží. Nyní se ale vraťme k „Blood Eclipse“.

První dvě položky naznačují, že melancholickou rozvláčnost z předchozích dvou alb SLOW FALL přiškrtili na úkor dravosti. Tahle deska má v sobě notnou dávkou agrese, ale své chmurné řemeslo kapela ani náhodou nezapomněla. Další výrazný prvek je hra klávesáka Lasse Launimaa. Jak jsem již naznačil v textu o předchozím albu, Lasse se zhlédnul ve zvuku Hammondek. Sice si je nepořídil, ale v některých skladbách jim uzpůsobil zvuk svého nástroje. Také se mnohem více prodral do popředí a po vzoru Jona Lorda fušuje i do sólových partií, kde si předává slovo s kytarou. Není to sice nic světoborného, ale v kontextu death/doomového světa je to poslechově atraktivní záležitost. Je vidět, že se kapele nechce přešlapovat na místě a chrlit stále tu samou hudbu. Tři alba mají tři tváře.

Singl „Mercury Moon“ se vrací k procítěné, volnější poloze předchozích počinů. Markus Taipale, výrazný pilíř tohoto sextetu, ukazuje sílu svého čistého hlasu i hru s emocemi. Navíc v této skladbě prolínání kytary a kláves krásně vynikne. Melodický tahoun aktuálního alba je ovšem záležitost „On This Hill I Will Die“, která navazuje na zpěvnost „Polaris“ z minula. Tahle skladba má úžasný drive a kapela by jí beze studu mohla hrát v Göteborgu, třeba i před dvaceti či třiceti lety. Odpověď na blackmetalovou smršť „Omega“ z předchozího alba je titulní „Blood Eclipse“. Snad jen díky dravosti aktuální nahrávky to nevyzní tak výrazně, dobrá skladba to ale určitě je, zvlášť ten současný zvuk kláves jí velmi sluší. „Virta“ je pianová balada v rodné finštině cílená hlavně na domácí posluchače. „Supernova“ se se svým melodickým motivem vydává do rajónu DARK TRANQUILLITY.

Kompozice „Vale Omnes (Kaikki Kuolee)“ je klasický doom metal postavený na hutných riffech a táhlé melodii, je to pěkné rozjímavé rozloučení na samotný závěr. A pak nic. Schválně to „nic“ zdůrazňuji, protože na singlu „Vendetta“ byla ještě přítomna skladba „Life Is A Losing Game“, která mi tu chybí. Jde o tesknou, melancholickou záležitost, které propůjčila svůj kouzelný hlas zpěvačka Elina Launimaa (ÍNKAR). Kapele se zřejmě do konceptu agresivního, úderného alba nehodily tři baladické kousky a tak jeden vyškrtla. Každopádně velmi doporučuji si tuhle skladbu najít a poslechnout. V této poloze jsou SLOW FALL velmi silní.

Aktuální album je ve srovnání s předchůdci temnější a agresivnější. Hudebně sevřenější a zvukově vypilovanější. Určitě je na něm vše lepší po technické stránce a třeba zmíněná společná sóla kytary a kláves jsou vysloveně lahůdka. Svého předchůdce ale nepřekonalo. Bylo to jen o chlup, jen o jeden rampouch na finské střeše. Rozkročenost a pestrost „Obsidian Waves“ spolu se skvěle postavenými skladbami má v mém srdci přeci jen o trochu větší místo. To je však jen interní srovnání, v rámci scény je „Blood Eclipse“ skvělý materiál.