Poslední dobou se nám na VOD platformách množí jihokorejské seriály. A zdaleka tím nemyslím jen Hru na oliheň. Mě toto téma začíná fascinovat hlavně v tom směru, jak kulturně rozdílné jihokorejské seriály jsou od dalších, které znám. Křehký hrdina je vlastně dost zvláštní a typicky jihokorejský příběh, který ale tematizuje něco, co je univerzální. Jeho hrdiny jsou povětšinou kluci ze střední školy a hlavními motivy jsou šikana, přátelství, odcizení a svým způsobem i hledání sebe sama. Do všeho se prolíná velmi specifický jihokorejský individualismus a izolovanost. Křehkost pubertálního období se tu snoubí s explozemi brutality, které v podobných teenage filmech u nás nemají obdoby. Části naplněné emoční sterilitou se tu snoubí s nekontrolovatelnou agresivitou. V mnoha ohledech mi to připomnělo nedávno recenzované Slovo Pacana. Jen ze současnosti a na korejský způsob.

Hlavním hrdinou je Yeon Shi-eun. Zamlklý středoškolák, který nosí sluchátka hlavně proto, aby se ho nikdo na nic neptal. Má svůj svět, ve kterém má prioritu hlavně škola. Když do třídy přijde nový student a začne ho šikanovat banda třídních záporáků, tak se za něj postaví a právě to rozjíždí spirálu násilí, která není zastavitelná a směřuje k tragickému konci. Film velmi zajímavým způsobem tematizuje určitou středoškolskou distancovanost, snahu neztratit tvář, což je ještě umocněné asijským mindsetem, a hlavně pak budování přátelství, hrdinství a na druhou stranu i zradu a cestu k ní.

V současné době jsou venku dvě série, pičemž každá z nich se odehrává v jiné škole, má stejného hlavního hrdinu, ale celkem výrazně odlišně konstruované ostatní postavy posouvající děj. Trochu jsem se obával, že druhá série bude jen recyklovat tu první, ale ačkoliv témata zůstávají, tak příběh i postavy se vyvíjejí zcela jiným směrem.

Zas a znovu, stejně jako u seriálu Čmuchalové, mě fascinuje ta herecká paleta, která střídá určitý minimalismus a lehce teatrálnější polohu. Tady je to ještě patrnější, protože akčních scén je tu méně a více jsou tu detailní záběry na obličeje. Ačkoliv to může být pro našince trochu nezvyklé, tak témata příběhu a emoce, které z něj jdou, jsou naprosto srozumitelné. Dost tomu pomáhá casting a dobře vystavěný příběh, který ve správných místech odhaluje motivace jednotlivých protagonistů.

Jsou tu ale i věci trochu podivné, které podkopávají určitou důvěryhodnost seriálu. Tou je určitá sterilita. A teď nemluvím o minimalistickém herectví, ale třeba o mnoha scénách, v nichž chybí jakékoliv další postavy. Pokud se herci pohybují na ulici, jsou tam skoro sami. Pokud se studenti servou ve škole, téměř nikde není žádný dospělý, aby zasáhl. V mnoha scénách vás bouchne do očí určitá strojenost například v tom, jak uměle se k době lidi na pozadí chovají. Což může být fakt způsobeno jinou mentalitou, ale spíš bych si tipnul, že mnoho vedlejších herců jsou prostě prkna, které režisér nedokázal ohlídat. Tyto věci zlehka kazí výsledný dojem. Avšak i přes tyto neduhy jde za mě vedle estonského filmu Zkažená mládež o jeden z nejlepších seriálů na téma šikana na střední škole.