Když jsem před časem psal o Britech YOU WIN AGAIN GRAVITY a jejich desce "Don't Leave Me Here, Pt. 1", zmínil jsem jako přirovnání i Italy BENTHOS. Jejich hudba má totiž hodně styčných bodů jak ve stylovém rozsahu, tak po emotivně náladové stránce, kdy se ladně střídají uvolněně vláčné rockové polohy s důrazněji vedenými a občas i uřvanými post hardcore pasážemi. Současně si obě skupiny umí šikovně pohrávat s progresivně vedenými instrumentálními party, svou hudbu rozprostírat do širokého pole temp a nešetří ani množstvím zvratů a emotivní pestrostí. A pokud jsem tento přístup chválil u YOU WIN AGAIN GRAVITY, BENTHOS si zaslouží ještě o kousek větší velebení. Zmíněné hudební postupy totiž umí kombinovat s neskutečnou suverenitou a v jejich skladbách navíc pulzuje větší podíl nespoutané energie. Italové jsou často jako utržení ze řetězu a dostávají se tak až do mathrock či dokonce mathcore poloh. Na druhou stranu se dokážou až rozněžnit v elegantně plynoucích strukturách, tak, jak se to objevuje například ve skladbě "The Giant Child". Takže tu máme i náznaky akustické vyklidněnosti v postrockovém stylu.

A pokud jsem u YOU WIN AGAIN GRAVITY zmínil i THE MARS VOLTA, tedy myšleno ty staré, divoce nespoutané a progresivní, ne to současné padání tlamou do bláta, pak BENTHOS jsou v některých okamžicích až neskutečně blízko této rozdováděné kreativitě. Především blok skladeb "Pure" a "Athletic Worms" ve mně vyvolává podobné mrazení v zádech, jako svého času album "Amputechture", které považuji za jeden z vrcholů tvorby THE MARS VOLTA. BENTHOS zkrátka hodně pracují s neobvyklými strukturami skladeb, místy se možná jejich kreativita dostává až na hranici chaosu, ale vyvažují to i silnými melodiemi a občasně snad až hitovými postupy. Paradoxně mi právě tyto okamžiky připadají na albu nejslabší, možná i proto, že začínají odkazovat k metalcoru. To je případ třeba titulní skladby, která po nevýrazném intru album vlastně otvírá. Snad se Italové báli do toho hned naplno šlápnout a i následnou, relativně vlídnou a melodicky ladnou "Let Me Plunge" jako by posluchače teprve připravovali na to, co má přijít v druhé půlce alba. Za předěl je možno považovat singlovou "Fossil", která se již láme do divočeji pojatých struktur. Tedy ne, že by již předtím BENTHOS neukazovali své instrumentální dovednosti, rytmické kudrlinky a rozdováděné kytarové variace, ale ještě se trochu schovávají za vstřícnější fasádou.

Jednou z příjemných vlastností alba je jeho variabilita, která prostupuje veškeré nástrojové party včetně vokálu. Dočkáme se tak emotivně se vlnících pasáží i agresivně vybuchujících smrští, rytmických zvratů a razantních zvukových přechodů. Místy je to při prvním poslechu hodně nečekané, zlomy jsou často uprostřed rozvíjejících se linek, a například ve skladbě "As A Cordyceps" mohou působit až trochu násilné. Perfektně se to ale povedlo ve zmíněné "Fossil", která překypuje rozdováděností, BENTHOS zde bravurně vybalancovali melodickou hravost s agresivně razantními přechody a celé to okořenili uvolněně psychedelickou pasáží ve středu skladby, aby pak hezky efektně a logicky přešli zpět k divokému křepčení.

Jakoby se otevřela stavidla a BENTHOS se následně přestali stydět, je další část alba parádní kolekcí proměnlivých nálad. Po zklidňující mezihře "Recompose" nás totiž čeká klavírním motivem rozjetá "The Giant Child", kde skupina využívá i baladicky klidnější formu, což s psychedelicky se vlnícími motivy dodává i jistou nervozitu a příjemně zneklidňující prvek. Po ve stylu THE MARS VOLTA vedeném hravém bloku "Pure" a "Athletic Worms" se nakonec dostavuje to, co vnímám jako vrchol alba. "Perpetual Drone Monkeys" i "To Everything" jsou eklektické stylové mnohotvary, které zajímavým způsobem navazují na chaoticky vedenou "Athletic Worms" a rozvíjí tu nejdivočejší stránku skupiny. Zde již můžeme zapomenout na vstřícnou metalcore uvolněnost, z té nezbylo nic. Najednou je to jako tanec svatého Víta, divoké až křečovité výbuchy i hrubě devastační tlak. A BENTHOS to v této poloze dovádí téměř k dokonalosti, chvějivá emotivní nálada se střídá s bušením na vrata i jazzově se kroutícími pasážemi. Jede se zkrátka pěkně z kopce a chvilkové odpočinkové rovinky jen zvyšují napětí před dalším kotrmelcem.

Nebudu tvrdit, že "From Nothing" je dokonalým albem, dá se považovat i za nevyrovnaný a trochu divný materiál. Každopádně je to ale dílo plné invence, a pokud pomineme některé inklinace k již dávnějším vzorům, vlastně i celkově dost originálním kouskem. Po předchozím, již také slušném debutu "II", rozvinuli Italové svůj progresivní rock/metal/post hardcore do ještě větší pestrosti a divokosti. Pro mě je z toho nakonec parádní jízda.