Trojice osob zahalených v kápi, snad symbolizující trojici muzikantů, stojí pod uschlým stromem, nebe nad ní je bezvýrazně šedé. Motiv mrtvého stromu je v doom metalu natolik otřepaný, že jeho použití nevěstí nic jiného, než staromilství a recyklaci již známých témat. A přesně to na této nahrávce najdeme. Už úvodní tóny „Echoes Of Eons“ uvedou posluchače do ponurého světa HELLLIGHT. Světa, který zcela ustrnul v čase. Postaveného na pomalé hudbě a záhrobní depresivní atmosféře. Na chrapotu umrlce, bublavé base a na kytarách a klávesách, které vykreslují krajinu splínu.

O existenci HELLLIGHT jsem dosud neměl potuchy. Svůj podíl na tom má i země původu skupiny, Brazílie. HELLLIGHT jsou však celkem letitou kapelou, jen to trvalo dlouho, než se na svém pomalém větru donesli až k mým uším. Hrají někdy od konce devadesátých let a vydali již osm alb. Osm pomalých, utahaných, melancholií prodchnutých alb. To je vcelku úctyhodné číslo. Pokud bychom čekali, že podobně jako jiní (a třeba i mnohem slavnější) krajané z brazilské metalové branže budou inkorporovat do hudby své kulturně-národní motivy, čekali bychom marně. Od prvních do posledních tónů jejich hudba vzbuzuje dojem, že vznikala někde v bradfordských sklepeních, kde se mohli inspirovat šouravým pochodem umírající nevěsty, případně v jižním Norsku, abychom neopomněli v branži významné FUNERAL. Nakonec, jejich druhé album nese titul „Funeral Doom“, který je pro ono album všeříkající. Byly to nekonečné klávesové plochy a vokální projev na hranici spánku. Ponurou a svíravou atmosféru tomu starému albu ale upřít nejde. Aktuální „We, The Dead“ je však klasickým doomem v podobě, ve které jej ony nejznámější britské kapely vytesaly z kamene. Srovnání se staršími alby HELLLIGHT si odpustím, takto zpětně se prokousávat to tajů chmurného, pomalého funebráckého metalu není záležitost jednoho dne. Na základě krátkých výletů by to nicméně za to stálo. Raději si to však nechám na dlouhé podzimní večery.

S rychlostí zapadajícího slunce se sune ústřední motiv „As A Fading Sun We Lie“. Hutné, těžkotonážní riffy a piano budují melancholickou náladu, která mizející světlo přímo evokuje. Zpěvák Fabio de Paula v čisté poloze využívá celý svůj potenciál i rozsah, do kterého dává všechnu svou sílu i emoce. Následná skladba „Desperate Cry“ ukazuje onu krásnou podobu doomu, kdy na svižném podkladu rytmické sekce se líně převalují kytarové motivy, kterým asistuje zoufalý nářek i chrapot Fabiův. Titulní „We, The Dead“ je uváděna jako interludium, ale jde o plnohodnotnou skladbu. Za doprovodu piana Fabio ve své čisté poloze vykresluje působivou melancholickou náladu. Pomalým vybrnkáváním na spodní struny započne další výrazný kousek této nahrávky. Výrazný svým projevem. Ač Fabio až doposud předvedl, že jeho hlasivky jsou schopny tuto hřbitovní káru bez problémů utáhnout, na „As Daylight Fades“ si pozvali hostující zpěvačku. Její hlas vystupuje z hutné hudební masy a trochu tak pozvedá dusivou tíseň nastupující s mizejícím dnem.

„The Last March“ je posledním pohřebním pochodem na albu. Posledním důkazem, že toto staromilství má své kouzlo, že i album postavené na základech vybudovaných kdysi dávno může přinést kvalitní hudební zážitek. Vyplatí se na chvíli zastavit pod tím mrtvý stromem, připojit se ke třem postavám a zaposlouchat se. Vychutnat si neveselou náladu toho místa, lehnout si a skrze uschlé větve pozorovat proměnlivé, přesto stále jen šedé nebe.