Britský režisér Gareth Ewans se hned na startu kariéry zapsal do srdcí milionů příznivců syrové akční kinematografie. Jakmile mu nedůvěřiví britští producenti neposkytli prostředky pro natočení vysněného projektu, sbalil si fidlátka a vyrazil do Indonésie. Tam nalezl vstřícnější podmínky a především plejádu famózních kaskadérů i mistrů exotického bojového umění Pencak Silat, které svým svižným, elektrizujícím a nápaditým stylem zachytil do osidel přímočaré mlátičky Serbuan Maut (2011). Navzdory absenci promyšleného příběhu si film vystačil s obrovským množstvím krvavých osobních soubojů, propojených chvilkovými přestávkami k oddechu. Stačilo to, protože střízlivá stopáž, neotřelé režijní vychytávky, akční kejkle a drtivá choreografie napumpovaná adrenalinem dokázaly zakrýt dějové vzduchoprázdno. Serbuan Maut 2 (2014) přinesl stejného hrdinu i totožnou nálož zpřelámaných končetin, ale Ewans dodal i příběh, čímž demonstroval, že je také zdatným vypravěčem. Dialogy sice občas šustily papírem a film byl prorostlý mafiánskými stereotypy a žánrovými klišé, ale nikdo nepochyboval o tom, že Ewans má obrovský potenciál stát se novodobým „number one“ na poli akčního žánru. Tehdy opravdu stanul na vrcholu.

Hororově laděný Apostle (2018) měl být odklonem od zavedeného stylu a jakýmsi odpočinkem před další ránou mezi oči. Už tehdy zaznívaly příkré soudy o prvním menším klopýtnutí, ale já osobně to vnímal tak, že se režisér jednoduše nechtěl stát otrokem jediné filmové značky. Návrat do akční vřavy byl tedy více než očekávaný. Doslova drásal naděje natěšených fanoušků. Obzvláště, když se produkce aktuálního filmu zkomplikovala vlivem stávky odborového svazu herců, televizních a rozhlasových umělců (SAG-AFTRA). Přípravy na Totální rozklad (2025) započaly začátkem února 2021 krátce poté, kdy Gareth Ewans podepsal exkluzivní smlouvu se streamovacím gigantem Netflix. Režisér si k filmu opět napsal scénář a společně s největším tvrďákem mezi tvrďáky Tomem Hardym se stal i producentem. Krátce po přizvání posil v podobě produkčních společností Severn Screen a XYZ Films byl Hardy zároveň pasován do hlavní role. Díky zmiňované stávce se postprodukce a dotáčky protáhly o několik let. Stálo čekání za to? Navzdory vzájemnému plácání po zádech nad dobře odvedenou prací ze strany Ewanse a Hardyho je doručený produkt všelijaký, jen ne dobrý.

K ději. Zloděj a zároveň syn vlivného politika Charlie (Justin Cornwell) se zapletl do zpackaného obchodu s drogami, během něhož pro změnu zařval mafiánský syn vlivné šéfky podsvětí. Ta chce dle očekávání pomstu. Vlivný politik má páku na nerudného policistu Patricka Walkera (Tom Hardy), čili poldovi nezbývá, než se vydat na krvavou misi ve snaze zachránit nezbedného synka Charlieo, po kterém jdou všichni. Hodní poldové, zkorumpovaní poldové a asijská mafie. Jo a Hardy touží předat své dcerce dárek k Vánocům, neboť i když kosí lidi po desítkách, je to v jádru ten nejlepší fotr pod sluncem. To bychom měli. Myslím, že i z tohoto krátkého výtahu je zřejmé, že scenáristická originalita zde nehraje žádnou roli. Příběhů o zkorumpovaných poldech a mafiánech jsou tucty. Což o to. Dějová strohost přeci automaticky neznačí prohru. Serbuan Maut byl poháněn emocemi, Serbuan Maut 2 předestřel vrstevnatost postav s relativně komplexním vyobrazením fikčního světa. Kámen úrazu je v tom, že Totální rozklad nedisponuje ani jedním.

Abych to upřesnil, obsazení potažmo postavy jsou docela zajímavé. Mladá Jessie Mei Li v roli idealistické a bystré policistky Ellie, která se snaží spolupracovat s nepřístupným Walkerem, má své kouzlo. Dvojitá hrozba vložená do šéfky mafiánského posvětí (Yeo Yann Yann) a křivého policisty Vincenta (Timothy Olyphant), s nímž Walkera váže společný hřích z minulosti, má rovněž něco do sebe. Šestákový scénář však ze všech zúčastněných herců dělá neuvěřitelně povrchní panáky bez patřičné hloubky. Ewans přináší dezorganizovaný film o organizovaném zločinu, bojuje s každou dramatickou složkou a lapidárně podanou záchrannou misi cupuje na padrť chaoticky utkaným spiknutím, kde se masakrují všichni se všemi. Motivace jsou fádní, divák se trápí nedostatkem informací a zoufale vyzobává drobečky, které by postavám dodaly nějakou legitimní backstory. Je sice hezké, že se režisér v rámci realističnosti nebojí zabíjet kladné postavy (pochopitelně jen ty vedlejší), ale co z toho, když vám na nich ani za mák nezáleží?

Tím se přesouváme k tomu nejdůležitějšímu. Ewans umí pořád natočit akční vysoce oktanové inferno. Pokud zdoláte nějakých čtyřicet minut prázdných dialogů, dostanete za odměnu táhlou nálož v tanečním klubu. V epicentru zemětřesení stojí Charlie, jeho nálezce Walker a do toho se vmísí zkorumpovaní strážci zákona i úderná četa lamačů kostí z triády. Z repráků vyhrává francouzský DJ Gesaffelstein, neony hrají všemi barvami a Gareth Ewans rozjíždí kinetický masakr rozdělený do několika úrovní, kde se ke slovu dostávají chladné zbraně, improvizované zbraně, krkolomné chvaty a samopaly. Sekáčky na maso protínají krční tepny, kovové trubky drtí kolena, sklo praská pod tíhou vzduchem letících těl a režisér vše kočíruje svou nervní ruční kamerou nadopovanou slabostí pro epileptické švenkování v prostoru. Hádám, že tahle pasáž bude pro mnohé z vás důvodem k dosledování filmu. I zde však na povrch vyplouvají určité technické neduhy.

Režisér přiznaně cituje Johna Woo. Především jeho kusy Killer (1989) a Hard Boiled (1992), v nichž elegantně oděným zlořádům praskaly pytlíky s umělou krví pod náporem tisíců svištících projektilů. Je to fajn. Nemám nic proti, ale Ewans bohužel postrádá virtuozitu mistra baletní akce. Úžasné mnohavteřinové záběry sledující destruktivní bojové souboje příznačné pro oba díly Serbuan Maut jsou pryč. Pokud je mi známo, Ewans si své předchozí filmy stříhal sám. V tomto případě převzala střihačskou štafetu dvojice Sara Jones/Matt Platts-Mills a na výsledku je to sakra znát. Střih je zbrklý, vytváří nepřehlednost na bojišti a divák se v tom chaosu místy ztrácí. Rukopis režiséra je stále čitelný, ale zbytečně se na mnoha místech ztrácí v husté mlze, což naplno vyzní v poslední třetině filmu. Namísto vyvrcholení nabídne Totální rozklad jen přerušenou soulož.

U finální scény s obléháním rybářské chatky se Ewans dle svých slov inspiroval u Sama Peckinpaha, konkrétně závěrečným masakrem z Divoké bandy (1969). Znám bezpečně každé filmové políčko z této legendární scény. Peckinpah obraz snímal šesticí kamer s různou rychlostí a snímkovací frekvencí. Šestiminutová přestřelka s jedním kulometem a menší armádou Mexičanů dodnes strhává osudovostí, geniálním rytmem, choreografií, gradací a hlavně přehledností, za což do značné míry může fakt, že ji Peckinpah natáčel ve dne. Ewans nabízí levnou PC střílečku utopenou ve tmě, v níž se hromady bezduchých „zombie“ nepřátel bezhlavě vrhají pod rozpálené hlavně a následně padají k zemi, zatímco z jejich těl cákají gejzíry digitální krve. Zloduši navíc patrně trpí šeroslepostí, jelikož nedokáží zasáhnout cíl ze dvou metrů a hrdinové mají naopak speciální brnění mající schopnost odklonit kulky z dráhy letu. Naštěstí se tu vyskytne i jedna parádní bojová řež tělo na tělo, která dá vzpomenout na režisérovu minulost. Patrně nejlepší moment filmu.

Když už jsem začal s opatrnou chválou, vyzdvihnu ještě solidně zpracovaný motiv o zlomených rodičích a jejich odcizených dětech. V těchto výjimečných okamžicích funguje scénář obstojně. Líbí se mi i špinavá stylizace zločinem rozežraného města, ve kterém déšť se sněhem svádí neustálý boj o dominanci. Hardy jede svou obligátní macho drsnou pózu s věčně nasraným výrazem, ale sem to více než pasuje. Skoro jako kdyby se Max Payne vydal hájit zákon do Gotham City. Trochu zamrzí neúnosně častý výskyt digitálních dekorací, jejichž umělohmotný look naplno vyčnívá během automobilových honiček. Vzhledem k šetření rozpočtu se tenhle krok dá pochopit, ale poukázat na to musím. Kolekce několika písní a jejich remixů (Gesaffelstein, Lady Gaga) je super, avšak soundtrack samotný za moc nestojí. Hudební podkres Tylera Batese založený na basovém hřmění je monotónní a svou permanentní rotací na nervy jdoucí. Odstrašující příklad UI automatu na tvorbu impotentních zvukových ploch z nekonečné zásoby předem vytvořených prefabrikátů. Již dávno jsem se smířil s tím, že časy živých symfonických orchestrů a skladatelských titánů jsou v trapu, ale nějakou snahu a pokus o nezaměnitelnost bych ocenil.

Gareth Ewans má rád Johna Woo, v zásadě však zažívá identické okleštění stylu, jaké po přestěhování do USA počátkem devadesátých let postihl jeho vzor. Pořád to má v sobě, ale cestou z Indonésie jaksi ztratil koule. Totální rozklad se svou špinavostí a do určité míry i jinakostí dozajista vymyká z běžné produkce platformy Netflix, nicméně sada wtf momentů, nedotaženost scénáře a hromada klišé, které jsme v jiných filmech viděli zpracované stokrát lépe, mu podrážejí nohy. Totální rozklad sice nešetří krví, kulkami ani ohněm, doručený produkt na umaštěném podnose je ovšem bezkrevný. Původně jsem chtěl dát o bod méně, ale uznávám, že v mém případě (a určitě v tom nejsem sám) sehrál roli i faktor vysokého indexu očekávání. Tedy tak. Závěrem bych chtěl po dlouhé době pochválit českou distribuci. Konečně si z prstu vycucala název, který přesně odráží podstatu filmového díla.