Dramaticky, snad až osudově pojatý rozjezd úvodní a zároveň titulní skladby třináctého alba polských HATE může zmást i znalce tvorby této na scéně už po léta etablované veličiny. Netrvá to však dlouho a celé soukolí smrtícího blasfémického monstra se rozjede do očekávaných obrátek a po několika taktech otvíráku je jasné, že změny v tvorbě skupiny z Varšavy nemusíme ani letos čekat nikterak výrazné.

A to je možná hned v úvodu tou nejlepší zprávou. Adam Buszko táhne coby frontman tuto káru již po třetí dekádu a co je rozhodně obdivuhodné, děje se tak bez nějakých výraznějších kvalitativních výkyvů. Dalo by se pochopitelně polemizovat na téma nedávného období mírné stagnace, ale i tato v pojetí HATE znamenala desky nadprůměrné kvality. Ta letošní se však z toho rámce přeci jen vymyká. Přiznám se, že jsem tvorbu skupiny po jistou dobu nesledoval nikterak zevrubně, nové desky jsem si však pokaždé rád poslechl. Ta letošní však po delší době přišla s aspirací usídlit se v mém přehrávači na přeci jen o něco delší čas.

Co HATE nikdy nechybělo, byla schopnost opatřit svůj rouhačský postoj i patřičně stylizovanou a drtivou muzikou. Jejich pojetí death metalu s příměsí černého kovu nikdy nechyběly ony potřebné napětí a spád a díky tomu je lze řadit mezi kapely definující zvuk polského smrtícího kovu. Méně formálním jazykem by se dalo říct, že to vždycky byla pořádná palba a letos je v tomto ohledu použit opět silnější kalibr.

Novince nechybí slušivá riffová nálož, kterou zjemňují četná kytarová sóla. Zároveň již úvodní skladba naplno odhalí aspirace nového alba. Těmi jsou kromě nezbytné údernosti i epické choutky, díky kterým se většina skladeb přehoupne přes pětiminutovou hranici. V takto stanovených pravidlech se pak logicky najde dostatek prostoru pro změny rytmu i nálad. Mustr, který je více či méně aplikován na většinu položek z tracklistu obsahuje úvodní tlak do plných, který se postupně „komplikuje“ právě zmiňovanou snahou o rytmickou a náladotvornou pestrost.

HATE díky tomu znějí dostatečně hrozivě i majestátně zároveň. Není to takové to strojené monumentálno, vlastně zde neuslyšíme ani žádné klávesové nástroje. Jistým zpestřením jsou občas využité ženské vokály a jemné samply, ale jinak se jede plně v intencích čistě kytarového zvuku. A ten je na „Bellum Regiis“ dostatečně pestrý, aby uživil nenasytnou hydru členitých deathmetalových kompozic. Poláci si dokonce hned v úvodu alba, po natlakované a několikrát zmiňované startovní „Bellum Regiis“ dovolí hned v následující kompozici „Iphigenia“ zpomalení do středního tempa. Právě zde je velmi jemně užitý ženský vokál s orientálním nádechem, což v tom nejlepším slova smyslu evokuje časy devadesátkového doom metalu. Rytmicky uvolněnější skladba v této pasáži alba je rozhodně překvapivým tahem a jen to dokazuje, že skupina si věří dostatečně na to, aby se trochu vzpouzela i dramaturgickým konvencím.

Zároveň zde hned vzápětí najdeme i velmi chytlavou „The Vanguard“, jejíž ústřední riff se silně poohlíží do teritorií melodického black metalu. Opět rychlý rozjezd a vzápětí zpomalení do valivého tempa, kterému dominují natlakované kytarové riffy a dvoukopáková smršť. Poláci v těchto momentech jedou v podstatě klasické metalové klišé, ale jedou jej takovým způsobem, že jim prostě věříte každou vteřinu. Má to sílu, má to tlak, má to dostatek nápadů a je to prostě metal jako řemen!

Krize středního věku se v případě HATE prostě nekoná. Jeden by řekl, že po tolika letech a albech budou mít polští borci nárok na jistou únavu. Ta se možná i dostavila v nedávné minulosti, letos je však všechno jinak. „Bellum Regiis“ je hrdá nahrávka, plná skvělého polského death metalu se silným epickým feelingem a kapela, která jej má na svědomí zůstává slovutnou institucí evropské metalové scény.