Před pár měsíci tady na stránkách kolega Noisy publikoval článek o BAD RELIGION a albu „Stranger Than Fiction“. Ikonickém kotouči, který je napěchovaný hitovkami, v kadenci kulometu pálí jednu melodii za druhou, vokalista Greg tepe všechno svinstvo světa, skladby letí jedna za druhou jako tryskáč, a než se stačíte vzpamatovat z jedné nálože, okamžitě startuje další, ještě lepší. V mém světě jedna z nejlepších desek v historii, něco, co se zrodí párkrát za život. V profilu jiné kapely jednoznačný vrchol. Jenže BAD RELIGION mají takových šleh víc!
Když kapela někdy na úsvitu osmdesátek začínala, byla to, řekněme, „běžná“ punk hardcore banda ze západního pobřeží. Sypali do světa své nasrané vize, pouštěli do strun postpubertální energii, bylo to divoké, občas průměrné, jindy zajímavé a s příslibem pro budoucnost. Žádný přelom, ale zajímavý odraz světa, jak ho vidí adolescent, který umí používat mozek a srdce mu tepe touhou, zasadit se za lidi, na které pitomci plivou. To byl debut „How Could Hell Be Any Worse?“. Pak přišla nečekaná změna – BAD RELIGION to nasměrovali do progrese a k elektronickým nástrojům, no a tuhle svoji změnu pojmenovali na druhém albu příznačně „Into The Unknown“. Cesta do neznáma ale moc nezafungovala, deska prošuměla a kapela jakoby to měla za sebou. Takže konec? Naštěstí ne!
Za pár let se parta znovu sešla, vrátila se ke staré podstatě a jejich třetí pěsťovka „Suffer“ naopak dostala kultovní rozměr! Deska je opět punk hardcore, ale tentokrát už vyzrálý, zvukově a energicky zabijácký, a poprvé se sprchou těch skvělých melodií, které se pro BAD RELIGION staly kerosínem, na který jeli minimálně dalších deset let. Na obalu vznětlivý teenager s konzervativní středostavovskou US-uličkou na pozadí, parádní melodie, vystřelená energie, naprostá paráda. TOHLE ZAČALI BÝT BAD RELIGION!
Kapela se rozjela neskutečným tempem a za pár měsíců už zase pařila ve studiu, aby z něj vylezl naprostý kult, absolutní šleha a totální výbuch, který dotahuje pozdější „Stranger Than Fiction“, za nějž BAD RELIGION sklízejí nejvíc ovací. Jenže tuhle kvalitu měli Greg Graffin, Brett Gurewitz a spol. už o pět let dříve – podchytili svůj velikánský talent a charisma, které pak dlouhé roky magnetizovalo jejich fanoušky pod pódiem, v musicshopech nebo nad písmenky fanzinů. K tomu všemu postupně zrající image „inteligentních pankáčů“ – obrýlený kytarista Brett, který navíc řídil vlastní label Epitaph, frontman Greg, který se pohyboval mezi pódiem a vědeckou laboratoří… tohle prostě muselo fungovat. No a na čtvrté desce celý tenhle mikrosvět dosáhl svého prvního vrcholu!

Album „No Control“, o kterém mluvíme, je jednoduše fantastické! Co na tom, že skladby nejsou nijak propracované, že jde o dva-tři riffy, které sypou minutu-dvě, a hned se spouští další pecka … s pauzami mezi skladbami trvajícími tak jednu vteřinu! Každá, byť třeba minutová záležitost je solitérem samým pro sebe, vždycky nastoupí ostrý kovový riff s drogující melodií v zabijácké rychlosti, do toho Greg neškoleným hlasem vypouští z řetězu další motiv, přinasraně a přitom uvolněně tepe všechny debily světa, a celé je to tak strhující, že to s ním chcete sdílet do skonání světa. Absolutní hudební orgasmy, které profrčí tak rychle, že to nestihnete ani pochopit, a už se řítí další Formule 1. První, druhá, pátá skladba, uběhne deset minut a jste skoro v půlce alba. A máte za sebou seznam tracků, který jiné desce stačí na celý playlist. Osmá, devátá, desátá … minuta 26 a konec desky, patnáct položek odehráno! Ty vole! Co pak asi můžete dělat jiného, než skočit po tlačítku „repeat“ a vypustit to celé znovu? Zrovna jako já, když píšu tuhle recenzi … namačkal jsem pár vět na klávesnici a deska komplet dohrála. A to mi věřte, že mi prsty po písmenkách běhají jako blesk!
Jen si to vemte. Zapnete tlačítko, odťuká se rytmus … a vybuchne jednička „Change Of Ideas“. Přesně řízená střela, strhující melodie, kytary jak brus, Greg sype poselství, text přibývá, přibývá, pak ve vteřině konec. A celé to nemá ani minutu. Mikrosekunda ticha a naprostý výbuch punk hardcore – „Big Bang“. Ty vole, ještě rychlejší, Graffin to sype jak nejrychlejší rapper světa, melodie si vás vodí na provázku, sakra, snažím se to napsat, než skončí písnička, uff, minuta čtyřicet a zase end. Trojka „No Control“ opět diktát – stakatový rytmus na pár sekund, a už to jede... svinstva světa je nekonečně a máme necelou půlhodinku, abychom to všechno vykřičeli. Kolik doteď uběhlo času … čtyři minuty? A za ně tolik dojmů? No já se zblázním…
Čtyřka „Sometimes It Feels Like“ je absolutní atomovka … kytarová stěna, místo refrénu kakofonie efektů, úderů a čehosi, co vás připraví na další vteřiny s melodickou slokou. Ty vole, zas to má jen minutu a půl. V pětce „Automatic Man“ se hraje na tlumené kytary s bustrovaným zvukem, a pak zas to „stejné“ – melodie, poselství, melodie, poselství... minuta čtyřicet a následný orgasmus číslo šest v podobě mnou totálně milované „I Want To Conquer The World“. Tady už jsem úplně mimo realitu, poguju po bytě, demoluju nábytek, ale při té rychlosti to vůbec nestíhám. Ta melodie, vyšívání kytar, Gregův magnetický apel… jestli mě v tuhle chvíli klepne a můj život skončí, zažil jsem v něm to nejlepší!
Poslední track na první straně je naštěstí milosrdný… „pouze dobrá“ skladba „Sanity“, klidnější a navíc na desce nejdelší… s „nekonečnou“ stopáží 2:44. Jenže to moc nepomáhá – hned za ní vybuchne další minutovka „Henchman“ a po ní jen o málo delší „It Must Look Pretty Appealing“, která mě osobně zase totálně srovnává se zemí. Ty vole… jak já tohle miluju! Aby nemilosrdenství ještě zesílila další tutovka „You“, kde Graffin hledá v textu místo, kde to nebude tak shnilé jako v Americe, Evropě nebo kdekoli jinde, a vede si moje ucho na drátkách takovým způsobem, že už vůbec nevím, jak z toho ven.
To jsme na položce deset. Uběhla čtvrthodina a něco. Zbylých pět skladeb je v podobném duchu jako „prvních patnáct minut alba“, už bych se opakoval. „Progress“, „I Want Something More“ (ta má jen 47 vteřin), furt strašně rychle, pak pomalejší diktát „Anxiety“, předposledka „Billy“ a závěrečná „The World Won´t Stop“, která je jako ostatní geniální, akorát vás štve, že je poslední. :) Jasně, „repeat“, pak znovu... jenže taky musíte dělat něco jiného, než jen tupě-šťastně hledět do stropu, zmítat se v rychlosti a děkovat Všemohoucímu, že vás přivedl k téhle desce. Ovšem vrátit se z „No Control“ do reality není lehká záležitost!
I další diskografie BAD RELIGION je z pohádky... kapela byla jako myš na klíček, za chvíli byla zase ve studiu a nasypala tam „Against The Grain“, stejně kvalitní, i když malinko jinou desku. Šestka „Generator“ pak jela spíš intelektuálně, sedmička „ Recipe For Hate“ zmastila pokrytce a podvodníky tohoto světa v temném dekadentním stylu, no a pak už přišla „Stranger Than Fiction“, kterou znáte od Noisyho. Nechtějte po mě prosím tentokrát žádné kredity, jako kdo byl producent, ve kterém se točilo studiu nebo kolik se prodalo kopií. Nemám na to energii… musím běžet k přehrávači, pustit si po patnácté za sebou „No Control“… už to nedokážu ovládat… ztratil jsem kontrolu !!!