Existuje určitá hranice úspěchu, po jejímž překonání už metalová kapela není posuzována jen pro svou hudbu, ale nevyhnutelně i pro svou autenticitu. Polští BEHEMOTH ji překonali už před pěknými pár lety a zřejmě i díky činnosti frontmana Nergala, ze kterého se během covidu úspěšně stal jogínský, kočičí a obecně lifestylový influencer, je míra skrutinace enormní. Na jednu stranu tu máme kapelu, která objektivně přepisovala mapy black/death metalu, kapelu, jejíž frontman čelil reálným mocenským tlakům kvůli svým postojům. Pak tu ale také máme kapelu, kterou vedle blasfemického karnevalu provází i Nergalova image vtipné celebrity, která jezdí za maminkou v černém Mercedesu a jeho Instagram občas vypadá jako variace na profil fitness influencera se zálibou v satanismu.

A v neposlední řadě se do autenticity BEHEMOTH opřela i dvě alba, která následovala opulentní, přístupný, ale široce pozitivně přijímaný epos „The Satanist“. Na „I Loved You At Your Darkest“ a „Opvs Contra Natvram“ defilovalo hudební těleso, které si je zcela vědomé svého přesahu do hlavního proudu a pokouší se svůj kdysi inovativní projev ohnout k líbivé teatralitě. I když mě ani jedno ze zmíněných alb neurazilo, s nikým bych se nehádal, že tu BEHEMOTH nemají tak daleko třeba k hojně diskutovaným GHOST: jde jim především o groteskní image, u nějž je hudba jedním z podpůrných prostředků. Při pohledu na klipy z obou zmíněných desek lze dát za pravdu těm, kteří tvrdí, že novátorští BEHEMOTH z časů „Demigod“ a „Zos Kia Cultus“ předali štafetu profesionálnímu ansámblu performerů, kteří dělají velmi akurátní servis pro fanoušky.

Co si pak počít s faktem, když se BEHEMOTH nečekaně vrátí s krátkým, úsečným, syrovým a agresivním albem, v němž se vrací ke kořenům žánrů, které je zrodily a kterým oni pomáhali růst? Po ruce je ironické odmítnutí. Tohle už přece Polákům nejde věřit. Výsměch následuje a ne, že by mu Nergal a spol. nezavdávali příčinu. Zatímco přesmyčky U a V na předchozí desce ještě působily opodstatněně jako odkazy na staré manuskripty, u novinky zavání manýrou známou ze starších rapových diskusí, kde se V měnilo na W protože to bylo badass. Texty obecně nejsou silnou stránkou „Shit Ov God“. Nergal se v nich pokouší reflektovat větší přímočarost a útočnost hudby, nicméně dají se v současné konstelaci flusance do tváře církve brát ještě vážně? Neujel už nám ten polský rychlík s autenticitou dávno do jiného nádraží?

Ruku na srdce, autenticita je především v uších těch, kteří poslouchají. Přečtěte si zpětně texty „Demigod“ a zkuste mi tvrdit, že to jsou hluboce filozofická a básnická díla. Koutky u nich necukají tolik proto, že jsou součástí určité žánrové UG kultury a jejich autor tehdy nebyl instagramová modelka. Jistá forma úsměvnosti k téhle zahloubané blasfemii prostě patří. To pro mě rozhodně není důvod odepsat nové BEHEMOTH v prvním kole.

Byla by to škoda, protože „Shit Ov God“ rozhodně není žádné Scheisse, jak se snaží někteří kategoricky tvrdit. Album prezentuje kapelu, co si je dost jistá v kramflecích a i v relativně přímočarém materiálu, který nová deska obsahuje, si najde prostor pro bravuru provedení i dostatek háků, které udrží tentokrát podstatně méně dekorativní BDM architekturu pohromadě. Album má šťastně zvolenou dramaturgii oblouku – začíná v hymnických, pomalejších a středních tempech, které jsou signaturou pozdního období BEHEMOTH, uprostřed obsahuje řádně tvrzený segment rychlých bangerů a na závěr se převalí do další porce trademarkové polské velebnosti, obracející kříže vzhůru nohama a vzývající jámu pekel, aby otevřela tlamu.

I když skladby jako „Shadow Elite“ či „Shit Ov God“ nedisponují nijak závratnou kompoziční kvalitou, jde o suverénně provedené řízné fláky. O to víc pak cením semknutý a intenzivní dvojblok „Lvciferaeon“ a „To Drown The Svn In Wine“, které sice nejdou nikam nad rámec svižných vypalovaček, ale jejich tremolové riffy jsou vynikající, Infernova bicí baterie přesná a drtivá jako Storm Shadow a Nergalova vokální delivery patřičně divoká i teatrální. Možná i pod jejich vlivem pak hromové ABRAKADABRA skvělé kompozice „Nomen Barbarvm“ dokážu brát o poznání více vážně než Hovínko Boží zprvu dovoluje. Závěr alba, kde se vzývá a výhružně se kýve, pro mě konečně prezentuje post-Satanistickou éru BEHEMOTH v podobě, v níž se agrese, temnota a určitý prvek pobavení spojují do obrazu velké kapely, která už přestala hledat nové prostředky vyjádření, ale nepůsobí jen jako zacyklený orchestrion. Jasně, ve chvíli, kdy si člověk paralelně pouští skvělou novinku od krajanů DORMANT ORDEAL, je to celkem jasné srovnání hladové šelmy na lovu a přežraného levharta… Ale jsem si celkem jistý, že od roku 2014 jsem Nergala a spol. neslyšel v lepší formě.

„Shit Ov God“ je prostě solidní deska prověřené kapely, která už má pod hnilobnou mitrou dost progresivních zářezů a teď si spokojeně hoví na stolci z lidských kostí a shlíží na své dominivm. Zpochybňovat autenticitu a motivace můžeme klidně dál, ale BEHEMOTH Anno Domini MMXXV rozhodně nedorvčili žádnou sračkv.