V pořadí šestá česká manifestace švédské entity se po třech letech od turné k desce „Impera“ konala znovu na kolbišti, které dělí ambiciózní aspiranty a velké kapely. Zatímco v roce 2022 to ještě v rámci Imperatour dle dochovaných písemných záznamů úplně nedopadlo a dvacetitisícová O2 Arena nebyla zaplněna úplně uspokojivě, reparát zvládl Tobias Forge a jeho maškarní ansámbl po stránce návštěvnosti na velmi dobrou.

Odhadem tři čtvrtiny kapacity haly zaplnilo demograficky pestré publikum. Pouhým pohledem šlo diagnostikovat, ve kterém segmentu GHOST posílili nejvíc. Celá řada fanoušků by na koncert před pár lety ještě nemohla bez doprovodu rodičů. Faktor jménem TikTok zjevně zafungoval, takže k vidění bylo vedle párů v důchodovém věku, kteří vytleskávali jak někde na TV Šlágr, i velmi početný zástup zmalované omladiny v raném teenagerovském věku, pro kterou to dost možná byl první rockový koncert.

A také možná první čtyři hodiny v bdělém stavu bez mobilního telefonu. Celý koncert se totiž nesl v duchu striktního zákazu chytrých zařízení, které byly hned u vchodu zapečetěny do nedobytných pouzder. To samozřejmě vše pod nezbytnou marketingovou hlavičkou „experience by…“. Pokud si odmyslím logistické Hlavy 22, když někteří v mobilu měli přístupový QR kód, který byl vyžadován opakovaně i uvnitř arény, byl to rozhodně dobrý tah. Osobně zprostředkované prožívání koncertů přes mobilní obrazovky pokládám za debilitu a pořizování několikaminutových videí s otřesnou zvukovou kvalitou za čisté cvičení v pomíjivosti. Toho jsme byli tentokrát ušetřeni a člověk se tak plně mohl soustředit na divadlo, které několik minut po osmé opanovalo stage. Bez zbytečné overtury s předkapelou, což také kvituju. 

Pódium halila rozervaná opona, kterou se po pásmu zacyklených církevních chorálů začalo linout prudké světlo a GHOST podle očekávání zahájili dvojicí úvodních skladeb z posledního alba „Skeletá“. Kdo četl mou recenzi na tenhle AOR kostitřas, nejspíš tuší, že jsem volbou nebyl nadšen, ale aspoň se během nich povedlo srovnat zvuk do dost průrazné, ale čitelné hladiny a člověk si otestoval tezi, že Forge má svůj aréna rock dobře propočtený. Publikum reagovalo extaticky, řvalo lehce generické refrény „Peacefield“ i „Lachryma“ a světelná platforma ve tvaru ghostího kříže, která se výhružně klenula nad pódiem, odváděla svou práci.

Než nutně přejdeme k divadelní části celého vystoupení, zastavme se u setlistu Skeletour, ve kterém překvapivě nedominují skladby z novinky. Z té krom zmíněné dvojice zní ještě pitomoučký singl „Satanized“ a milou prog rockovou sólovou pasáží vyzdobená „Umbra“. Zřejmě i pod dojmem toho, že novinky ještě nebudou úplně zažrané do povědomí posluchačů, tu dominuje sedmero songů z průlomové „Meliory“, které tvoří symbolickou kostru celého vystoupení. Dobrá volba, protože nadýchané refrény určené k vyřvávání střídají důrazné riffy a kultické popěvky, které charakterizují temnější, glamorous Satanic Panic období GHOST. „Spirit“ a „From The Pinnacle To The Pit“ následující hned po dvojbloku otevíracích halekaček ze „Skeletá“ a udobřují i tu část publika, pro které stále silnější AOR a soft rock inklinace Duchů přinášejí spíš plynatost.

Pokud bych měl na dramaturgii něco kritizovat, pak nejspíš pocit, že GHOST v současnosti působí jako tři kapely v jedné. Dovedou zandat „Majesty“ a hned vedle frknout rádiový retro bubblegum „The Future Is A Foreign Land“ nebo emo cajdák „Darkness At The Heart Of My Love“. V jedné chvíli bulíkují anděly pekelnými, v druhé melancholicky cukrují o tom, že v 60. letech tekla krev těch špatných Kennedyů (s čímž při pohledu na politiku USA samozřejmě souhlasím). Z groteskní církve Satanovy se tak náhle stěhujeme do úhledných teenage pokojíčků, což může nakonec vést k pocitu, že to i přes sebejistou prezentaci úplně nelepí.

Jenže, dramaturgie večera je prostě postavená chytře. Chvíli cukr, chvíli navoněný bič. U trojbloku „Year Zero“, „He Is“ a mého milovaného marše „Rats“, který přichází ve druhé polovině večera, už celkem rezignuju na kritické pozorování divadla a užívám si, jak Forge a spol. doručují morový balíček zcela oddanému publiku. Je v tom spousta patosu, spousta divadla na hraně vkusu, ale krucinál, to k podobným kapelám patří. Definitivní kvalitativní štempl celému setu dodává trojice přídavků, které Tobias, mimochodem sympaticky nonšalantní a švédsky na půl huby srdečný, uvádí otráveně tím, že všechno dobré už odehráli a zbývá jenom pár hoven a B stran.     

Bonmot je to tak napůl, protože asi dva největší hity GHOST, „Square Hammer“ a „Mary On A Cross“, nepatří na žádné regulérní album. Když tyhle parádní rockové bangery, v nichž Duchové usměrňují hitovou energii a skvěle vystavěnou rockovou hymnu, doplní ještě dupák „Dance Macabre“ z „Prequelle“, je hala v čisté extázi a řev nebere konce. Zaslouženě, protože kapela si tohle představení pohlídala zkušeně a hrozící pády řetězu vyvážila pódiovou prezentací.  

Takže co ta tajná esence, kterou nesměl nikdo ani okem mobilu spatřit? Působivá. Základní setting s křížem zhruba ve třetině setu promění zvednutí světelné rampy a pád zadní opony, na které se rozjíždí zpětná projekce. Poznáme tu mimo jiné známé vitrážové motivy z Imperatour, které v jedné chvíli zábavně zmutují z infernální maškarády do podoby nažehleného křesťanského kultu. V závěru nechybí ani velmi vydařené animace, které jako by chtěly propojit styl Jana Švankmajera a Karla Zemana. Je to šíleně eklektické, ale to je, zdá se, nová cesta GHOST. Esteticky se to nedá zařadit pod jinou škatulku než marnivost / výstřednost a samozřejmě ryzí romantika. Tu GHOST vyznávají především, i pod nánosem satanských šminek.

K tomu samozřejmě přispívá i kostýmní pojetí, které je z větší části vlastně sympaticky uměřené (pokud lze tohle slovo u GHOST použít bez rizika samovznícení). Padnoucí černé oblečky, stříbrné skeletální motivy, netopýří křídla, zkrátka příjemný Halloween uprostřed května. Pokud žádáte od svého rockového cirkusu kostýmní extravaganci, je tu samozřejmě Tobias, který defaultně nosí expresionistický warpaint a stříbrnou kostlivčí škrabošku, ale stihne se během setu hodit do gala – nechybí tak ani dvojici burleskních kardinálsko-papežských kostýmů, které vypadají opravdu bezvadně. Ale jsou to jenom zpestření dnes už o poznání civilnější prezentace frontmana, který už nechce být infernální papež, ale spíš dekadentní cápek, co publiku posílá vzdušné polibky. Člověk by se tomu chtěl pošklebovat, ale Forge dělá to, co dobrý frontman dělat má: účelně komunikuje s publikem a provádí ho fragmentárním večerem.

Co si z O2 Areny odnáším? Nic hlubokého. GHOST si už zřejmě definitivně mohou říkat velká kapela, a i když si vždycky radši vzpomenu na časy úsměvného satanského cirkusu a raného metalového retra, jejich arena rock nové generace smysl dává. Těžko říct, zda ve věkové kategorii GHOST existuje další retro rocková kapela, která by dnes dokázala přitáhnout publikum v takovém počtu a generační různosti a pak ho vypustit do noci bez pocitu trapnosti a frustrace. A přiznejme si, pohled na čerstvé teenagery, kteří řádí u hudebních postupů, jež možná rozehřívaly jejich prarodiče, je něco hezky ironického. Tahle hudba je fakt jako pověstný Ourobouros, nestárnoucí duch, co je tu pořád s námi.    

Foto: Reddit / Instagram GHOST