Diktátorský vládce vesmíru, císař Ming Nemilosrdný, kráčí honosnou trůnní síní. Nad špičatým obočím se tyčí vejčitá hlava a jeho ruku zdobí mocný prsten života. Princezna Aura ve svém třpytivém zlatém oblečku spočívá vedle otce jako futuristická domina s napěchovaným dekoltem. V sevřené pěsti svírá vodítko, na jehož druhém konci je obojek obepínající krk klečícího trpaslíka jménem Fellini (he, he). Generálka a sadistická milovnice bolesti Kala má pro změnu těsný černý latexový kostýmek. Její pichlavý pohled ještě zdůrazňují pravidelné ozvěny kožené důtky, kterou si plácá do dlaně. Ming čeká, až před něj pochopové dovlečou vetřelce ze Země. Vstoupit bez pozvání na půdu planety Mongo? Taková opovážlivost! Konečně ty nicotné smrtelníky vidí na vlastní oči. Aniž by si to Ming uvědomoval, právě proti němu stanul ten nejtužší nepřítel ze všech. Čestný Američan s blonďatou kšticí, napumpovaným prsním svalstvem a porcelánově bělostným úsměvem, o kterém sní snad každý dentista. „Flash! A-ah!“

Dekadentní kult

Nedělám si iluze o tom, že některým z vás úvodník a název článku samotný vnukl myšlenku o existenci „Hvězdných válek pro dospělé publikum“, tak tomu ale ve skutečnosti není. Kýčovitá sci-fi/fantasy Flash Gordon (1980) je spíše bizarní space operou s elektrizujícím erotickým dusnem, jejíž prapůvod leží v zažloutlé komiksové předloze z třicátých let. Od ikonických Hvězdných válek odlišuje Flashe Gordona zvláštní odlehčenost, výrazná komiksová stylizace, zcela záměrná kýčovitost, ale také přepálená nadsázka jako vystřižená z prvních filmů Jamese Bonda. Představte si futuristické dobrodružství agenta 007, obalené monstrózními kulisovými dekoracemi, úchylnými kostýmy a pestrobarevnou škálou bytostí různých tvarů i velikostí. Systém mimozemské planety ještě doplňte strukturálním uspořádáním nacistického Německa a dostanete hrubý obraz toho, čím je film Mika Hodgese. Dnes můžeme děkovat všem kosmickým silám, že se italsko-americký producent Dino De Laurentiis nebál plácnout přes kapsu a dopřál divákům tuto za vlasy přitaženou pohádku o dobru a zlu, která se vůbec nebere vážně, byť si na vážnost místy hraje.

Veškeré latexové doplňky, kožené slipáče, chlupaté hrudníky odvážných bojovníků, vzájemné tělesné otírání a patosem prolezlé dialogy vytvářejí křiklavě barevný celuloidový fetiš, od kterého je těžké odtrhnout oči, neboť něco podobného tu do té doby nebylo. Rozhodně ne v tak koncentrované dávce. Flash Gordon svou stylizací a nekonečnou fantasií doslova útočí na vaše smyslové receptory. Jeho přehnanost, proud neutuchající zábavy a směšná podstata se vlastně neodlišují od současných hypermoderních komiksáren typu Strážci galaxie (2014) a především Thor: Ragnarok (2017), což filmu i přes zastaralý vzhled zajišťuje určitou dlouhověkost. Věřte, že záchrana planety Země ještě nikdy nebyla tak ujetá a sexuálně náruživá, jako v případě Flashe Gordona. Kde jinde uvidíte udatného hrdinu, který hraje fotbal, prohání se na létajícím skútru a neustále odráží dotěrné útoky císařovy nymfomanské princezny s tváří italské sexbomby Ornelly Mutti? Kdo by odolal, že? Ještě před tím, než odhalíme tajemství této kultovní space opery, si však nezapomeňme od plných plic zakřičet „Flash! A-ah!“

Osudy filmových cest

Cesty boží jsou prý nevyzpytatelné. Pro ty filmové to ale platí dvojnásob. Nebýt jedné zdánlivé nepříjemnosti, vypadala by dnes tvář žánru sci-fi úplně jinak. Velká slova? Považte sami. Dino De Laurentiis sci-fi odjakživa miloval. A nejen to. Měl také slabost pro literární brak a obrázkové sešity. Pod křídly francouzské komiksové předlohy produkoval třeba roztomilou blbost Barbarella (1968). Italský komiks Diabolik (1962) mu zase umožnil podpořit vznik stejnojmenného thrilleru z roku 1968. Oba filmy uvedené ve stejném roce na první pohled sice odlišuje žánrové zařazení (sci-fi a thriller), ale současně jsou k sobě svázány brakovou patinou, erotickým napětím a naivitou. Impresionistické doplňky a užitá umělohmotná estetika jsou dalšími jednotícími rysy, které Flash Gordon později rozvinul do absurdních výšin. V době, kdy Stanley Kubrick pozvedl snímkem 2001: Vesmírná odysea (1968) žánr sci-fi na uměleckou úroveň, jej italská produkce srazila zpět do náručí brakové poetiky. Šlo o zajímavé období, v němž syntéza laciných komiksů a evropské kinematografie chrlila celkem originální filmová dílka, kam můžeme bez váhání zařadit i komedii Kdo chce zabít Jessii? (1968) od Václava Vorlíčka.

Americký komiks Flash Gordon napsal a nakreslil Alex Raymond. Ven se poprvé dostal 7. ledna 1934 a rychle si nalezl oblibu u mladých čtenářů. Americké studio Universal Pictures využilo příležitost a rychle přispěchalo s třináctidílnou sérií Flash Gordon (1936). V padesátých letech přišla další seriálová inkarnace určená výhradně pro televizní obrazovky. Šlo o táhlou etapu levných dobrodružných, westernových a sci-fi seriálů, které americká mládež konzumovala každou neděli dopoledne. Mezi fanoušky Flashe Gordona byl i jistý George Lucas. Chlapec snící o dráze automobilového závodníka nebo filmového režiséra, si v dospělosti zvolil druhou cestu. Koncem šedesátých let sice ještě natáčel studentské krátkometrážní snímky, ale celým srdcem toužil vytvořit monumentální sci-fi opus. Jeho sen byl prostý. Natočit celovečerní verzi Flashe Gordona. Jenže ouha! Autorská práva nevlastnil nikdo jiný než Dino De Laurentiis. Ten kudrnatého mladíka s dioptrickými brýlemi bez pardonu odmítl. Lucas se tedy smířil s tím, že si vytvoří vlastní sci-fi svět inspirovaný širokou škálou popkulturních reliktů. Dále asi nemusím pokračovat. Nebýt ješitnosti De Laurentiise, který měl v úmyslu režii svěřit do zkušených rukou, svět by s největší pravděpodobností přišel o Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977). A to by byla škoda, ne?

Vleklé přípravy ke startu

Kdepak nějaký George Lucas. Vzrůstem malý producent De Laurentiis doufal, že se režie spektakulární hrdinské epopeje ujme jeho krajan Federico Fellini. Vidět výsledek od jednoho z největších básníků filmového plátna, mohlo být určitě zajímavé. Ani si neumím představit, jak by se laciné předlohy ujal takový umělec. Bohužel. Ačkoliv Fellini od producenta převzal autorská práva a přislíbil zhotovení filmu, nakonec ze záměru sešlo. Nebyly v tom žádné neshody ani zlá krev. Italský režisér si s látkou zkrátka nevěděl rady. Jako vstřícné gesto však De Laurentiis od Felliniho získal příslib spolupráce se svým dvorním kostýmním návrhářem. Extravagantní Danilo Donati tedy trpělivě čekal a později přidal ruku k dílu. Jeho kostýmní práce je dnes brána jako nejvýraznější prvek Flashe Gordona (v dobrém i špatném).

Po nezdaru s Fellinim byl v polovině sedmdesátých let angažován anglický kameraman a režisér Nicolas Roeg. Ten se do práce vrhl s nadšením, jelikož v dětství doslova hltal zdrojový materiál Alexe Raymonda. Jeho fanouškovské nadšení a téměř roční předprodukční přípravy nicméně přišly vniveč. Zde už o sporu hovořit můžeme. V zásadě šlo o to, že Roeg chtěl Gordona pojmout vážně, kdežto De Laurentiis si přál spíše humorné dobrodružství, dodržující odlehčené principy prvních komiksových sešitů. Polarizující střet mezi realističností a komiksovou nadsázkou nakonec Roeg vzdal. Vytrvalý producent však připomínal nastartovaný sporťák značky Maserati. Sotva padla jedna spolupráce, už si hledal další. Když nabídku odmítl i slovutný Serigio Leone, začal De Laurentiis snižovat nároky. Jednoduše hledal méně hvězdné režijní jméno, aby dosáhl určité tvárnosti. Potřeboval někoho, kdo mu v jeho požadavcích půjde takříkajíc na ruku.

Tímto způsobem do hry vstoupil Angličan Mike Hodges a byla to popravdě zvláštní volba. Hodges měl na kontě kriminálku Chyťte Cartera (1971), horor Damien (1978) a pak ještě několik nevýrazných filmů, kde však ani jeden jediný nekoketoval s fantasy žánrem. Nebyl však čas ztrácet čas. Nová naděje lámala rekordy, stejně jako čerstvě uvedený Superman (1978) od Richarda Donnera. Jestli mělo spojení fantasy žánru s komiksovou tématikou smysl, pak právě na sklonku sedmdesátých let. De Laurentiis si plně uvědomoval, že železo je obzvláště žhavé, pročež Hodgese doslova zavalil prací. Zatím co se v anglických studiích formovala italsko-americká produkce, musel De Laurentiis vyřešit ještě jeden důležitý aspekt. Casting.

Evropsko-americký gulášek

Kdo se ujme hlavní role? Toť otázka. Atleticky stavěný Američan s talentem pro fotbal a rozvrat diktátorských mezigalaktických režimů musel sršet charismatem. Jistě. Arnold Schwarzenegger se doslova nabízel, ale De Laurentiis o dotěrného kulturistu zatím nejevil zájem. Ryzí Američan přeci nemohl disponovat tak výrazným rakouským akcentem. Čas Barbara Conana (1982) měl teprve nadejít. Ani Kurt Russell nedokázal účast na castingu zvrátit ve svůj prospěch, ačkoliv doslova zářil v životopisném snímku Elvis (1979). Šanci překvapivě dostal takřka amatérský herec, příležitostný model a reálný hráč amerického fotbalu Sam J. Jones, který si do té doby zahrál jen vedlejší roli v romantickém dramatu 10 (1979). Dle producenta jednak splňoval parametry hrdinného bojovníka a díky mizivým hereckým zkušenostem zároveň nehrozilo, že bude vrhat stín na zbylé, neméně důležité složky připravovaného filmu. Jones tedy v rámci příprav přidal na silovém tréninku, zařadil do programu vytrvalostní běh a několik měsíců podstupoval kurzy bojových umění. Především karate a taekwonda.

Zbytek obsazení byl nebývale pestrý, svým způsobem bizarní a tím pádem i naprosto úžasný. Výborný charakterní herec Max von Sydow jako císař Ming Nemilosrdný. Izraelský herec Chaim Topol v roli excentrického vědce Hanse Zarkova. Zelený princ Barin s tváří Timothy Daltona. Dvojice italských dračic Ornella Muti a Mariangela Melato. První coby věčně nadržená princezna Aura, ta druhá jako sadistická generálka Kala. Pak tu máme hřmotného hromotluka prince Vultana v podání anglické verze Buda Spencera - Briana Blesseda či pravou ruku Minga, šedou eminenci Klytuse, pod jehož zlatou maskou se ukrýval další anglický herec Peter Wyngarde. Vynechat nelze ani osudovou ženu Flashe Gordona, kterou ztvárnila Melody Anderson. Podobně jako v případě Sama J. Jonese, se i zásadová Američanka Dale Arden stala nejvýraznější rolí v herecké kariéře Anderson.

Dobrodružné natáčení

S odstupem pětačtyřiceti let je posedlost De Laurentiise natočením velkolepého evropského sci-fi s uměleckými ambicemi celkem zajímavá, ale v zásadě i pochopitelná. Když o tom tak přemýšlím, jde vlastně o stejné období, kdy se Alejandro Jodorowsky pokoušel přivést k životu filmovou Dunu. I on dojel v důsledku na předprodukční machinace. De Laurentiis o čtyři roky později zase dojel na přehnané ambice, protože Duna (1984) Davida Lynche je vším možným, jen ne výdělečným filmem. Flashe Gordona za umělecký film považovat určitě nelze. Tato idea padla s odchodem Felliniho. Producent se tehdy ještě držel na uzdě. Takticky ustoupil z přehnaných požadavků a přenechal realizaci snímku režisérovi s tradičnějším přístupem k práci. Je vlastně zázrak, že výsledek drží pohromadě, jelikož natáčení filmu se zvrtlo v jeden velký chaos.

Jako první do toho šlápl kostýmní návrhář a scénograf Danilo Donati. Ten se dle slov očitých svědků víceméně zamknul v ateliéru, kde pracoval na šílených kostýmních variacích, aniž by nahlédl do scénáře, který napsali Michael Allin a Lorenzo Semple. Se slovy „sbohem“ odevzdal Donati své křiklavé výtvory a práskl s dveřmi. Film vznikal výhradně v Anglii, konkrétně ve studiích Shepperton a Elstree. Veskrze italsky mluvící štáb měl k dispozici snad jen dva tlumočníky. Komunikace mezi režisérem, herci a štábem tedy představovala značný problém. Mike Hodges později označil režii za nejdražší improvizaci, na které se kdy podílel. Klíč k úspěchu nalezl ve své klidné povaze a v budování velmi odlehčené atmosféry, příznačné pro celý film. Natáčení Flashe Gordona se stalo permanentním krocením divoké, nesourodé hydry. Největší problém však nepředstavoval štáb nebo jazyková barikáda, ale hlavní hvězda filmu.

Samu Jonesovi všechny ty opulentní kulisové sety, kostýmy a fakt, že hraje první ligu, nesmírně stouply do hlavy. Vyklubal se z něj velký potížista se složitým charakterem. Horkokrevný herec De Laurentiise neustále bombardoval požadavky na zvýšení honoráře, vyvolával na place konflikty a několikrát se dostal do otevřené rvačky. Po jedné potyčce skončil i v nemocnici. Pro plejádu profesionálních a divadelních herců šlo o šok. Výše arogance neměla žádné logické opodstatnění, obzvláště u člověka, který ještě před pár týdny platil za hereckou nulu. Jones se stále častěji vytrácel z placu a dlouhé hodiny nebyl k nalezení. Po jednom takovém úletu došla vedení trpělivost. Během postprodukce jej De Laurentiis nemilosrdně vyrazil. Postsynchrony musel nadabovat jiný herec. Jones byl vyškrtnut i z propagační fáze, což filmu ve výsledku uškodilo. Představovat na tiskových konferencích film bez účasti hlavní hvězdy je zkrátka divné. Je to škoda. Svým chováním si Jones poškodil reputaci a hereckou kariéru, která se ani nestačila rozjet.

„Flash! A-ah!“

Dobrá, přísahám, že tohle je naposledy, co používám lyrický výňatek z titulní písně. Tady ovšem nemůžu jinak. Doprovodný soundtrack rockové skupiny QUEEN na filmu sedí jako prdel na hrnci. Jistě. Skladatel Howard Blake má na hudební podobě rovněž své zásluhy (orchestrální pasáže), ale lví podíl náleží především rockové britské královně. Angažmá řízných hudebních těles v souvislosti s filmovými produkty nebylo počátkem osmdesátých let ještě vůbec běžné. Patrně jediným legitimním případem byl muzikál Tommy (1975), založený na stejnojmenném koncepčním albu rebelů z THE WHO. Skupina QUEEN volila z několika alternativ, ale nakonec jí do noty padl právě Flash Gordon, jelikož v sobě mísil sci-fi, fantasy a estetiku snímků z třicátých let. Hlavně kytarista Brian May a bubeník Roger Taylor se komponování nemohli dočkat. Skupina měla volnou ruku. Hudebníci pracovali spontánně, bez předem promyšlené strategie. Jednoduše vždy zhlédli několik ukázek z filmu, pak se přesunuli posilnit do baru a odtud zamířili rovnou do studia.

Aby jednotlivé skladby získaly patřičnou atmosféru, napadlo hudebníky zakomponovat do zvukových ploch dlouhé úryvky dialogů přímo z filmu. Hudby se urodilo více než dost. Stopáž má přesně 35 minut a 11 vteřin. Ortodoxní fanoušci skupiny jej vnímají jako plnohodnotné, byť poněkud zvláštní a bez přítomnosti filmu takřka neposlouchatelné album. Hudba je přímočará, jednoduchá, bez složitých kudrlinek. Tedy přesně taková, jaký je ostatně i samotný film. Jen syntezátory, bicí nástroje, kytary a písně stojící na úderných sloganech. V tomto duchu se nese i tepající singl „Flash“. Ideální kousek pro začínající angličtináře. Freddie Mercury podporován typickými sbory dává na vědomí, že Flash je absolutní frajer, zázrak, zachránce vesmíru a král, co podá ruku každému, ačkoliv jde v jádru o obyčejného člověka se srdcem na pravém místě. Nádherný kýč, což bez pochybnosti platí i pro celé filmové dílo Mika Hodgese.

Zachránit svět, zničit imperátora a získat srdce ženy

Jako chlapec školou povinný jsem barvami hýřící snímek Mika Hodgese bral naprosto vážně. Některé temnější výjevy mě dokonce strašily ve snech. Fakt je, že blonďatý fotbalista obletovaný svůdnými ženami do mého života vstoupil daleko dříve než olejem umazaný Luke Skywalker, který se na povrchu pouštní planety Tatooine přehraboval v útrobách rezatých robotů. Gordon byl mužem činu, Skywalker šmudla. Světlovlasý Ken s planoucím červeným tričkem navíc záchranu galaxie zmáknul během jediného filmu a nepotřeboval na to další dva díly. Dělám si z toho samozřejmě prču, ale znáte to. Co oči dítěte uzří jako první, k tomu se víceméně připoutají po zbytek bytí (pravda, někdy i se skrývaným pocitem studu). Nebudu chodit okolo horké kaše. Jak jsem již v článku několikrát naznačil, Flash Gordon je obrovský kýč. Výkladní skříň osmdesátkové estetiky a pokleslé zábavy. Je jako dárek zabalený do křiklavého celofánu, po jehož rozbalení pravděpodobně zjistíte, že jej k životu vlastně nepotřebujete. Ale ta radost z rozbalování!
Miluji úvodní variaci na bondovské záporáky. Krutopřísný imperátor vesmíru Ming (Max von Sydow) se strašně nudí. Jakýmsi teleskopem pozoruje naší matičku Zemi a společně se svým patolízalem Klytusem (Peter Wyngarde) přemýšlí o záškodnických rozmarech, jimiž by pozemšťanům mohl přitopit pod kotlem. Už to má! Chce to pořádnou nálož katastrof. Jak toho dosáhne? Samozřejmě díky své super klávesnici překypující blikajícími tlačítky, na nichž se střídají nápisy jako „zemětřesení“, „hurikán“, „povodeň“ či „meteoritický roj“. Ming sleduje destrukci v přímém přenosu a ďábelsky se u toho směje. Poslední dozvuky smíchu zanikají v těkavých tónech ústřední filmové melodie, aby obraz následně vyplnila strhující titulková sekvence zdobená koláží obrazových panelů z původního komiksu Flash Gordon. Než se nadějeme, už jsme na letišti. Z nebe padají žhavé úlomky měsíční horniny. Něco se očividně děje, ale nejdříve se musíme seznámit s katalogovým hrdinou. Zlaté vlasy, americký úsměv, statná figura. Flash Gordon (Sam J. Jones), fotbalový quarterback, se při nástupu do letadla tváří jako skromný chlap, ačkoliv má na sobě těsné tričko s nápisem „Flash Gordon“. Jak říkám, skromnost sama. Na palubě se seznámí s hrdou a zdánlivě nedobytnou Dale Arden (Melody Anderson). Dobrodružství začíná.

Během letu kokpit zasáhne meteorit. Piloti jsou po smrti. Flash se pochopitelně chopí kniplu a za dramatických okolností přistane vedle obřího skleníku bývalého zaměstnance NASA Dr. Hanse Zarkova (Chaim Topol). Ten si jako jediný uvědomuje hrozbu z vesmíru. Pod nátlakem donutí Flashe a Dale nastoupit do jeho podomácku zkonstruované rakety. Během několika vteřin už tři hrdinové míří vstříc ke hvězdám, kde je záhy zachytí navigační paprsek. Posádka je i s raketou vtáhnuta do rozlehlého království planety Mongo. Třpytivá obloha s dominantní nadvládou rubínových mračen okamžitě vytváří psychedelický opar. Na obzoru se tyčí krvavě rudý zámek vsazený do skalistých rozvalin, k němuž zvolna připlouvá raketa Dr. Zarkova. Trojice zajatců kráčí trůnní síní v objetí explicitně blyštivých barviček, rozverných dekorací a bláznivých kostýmů. Film rychle nachází rovnováhu v partituře, kde se uprostřed notového zápisu rozlévá dětinskost, hravost a nenáročnost. Zároveň však umí zabrnkat na ty správné struny, aby se nestal prázdným vtipem sebe sama.

Ming Nemilosrdný v uhrančivém podání von Sydowa je přesně tou postavou, která si pro sebe krade všechny scény, v nichž se objeví. Vesmírný despotický diktátor stihne během několika okamžiků zavraždit atentátníka a ještě si oplzle prohlédnout Dale Arden. Inu, klasický mix ultimátního tyrana a nadrženého alfa samce, který touží okamžitě zneuctít každou pěknou ženu ve svém zorném poli. Flash musí hájit čest své vyvolené dívky a tak se ihned pokusí o malou revoluci pomocí improvizovaného fotbalového zápasu, během něhož vypíná šaškovsky oděné stráže železnou koulí. Brian May vypouští riffy ze své kytary, syntezátory čarují a Dale Arden pobíhá okolo, tleská do rytmu a volá „do toho Flashi, do toho!“ Tohle vše se odehraje během pěti minut. Je to natolik praštěný, z reality vykloubený výjev, že nelze dělat nic jiného, než užasle zírat. Přesně v tom momentu vám zároveň dojde, že srovnávání Flashe Gordona s Hvězdnými válkami je nemístné. Je to jako stavět do opozice snímek The Amazing Spider-Man (1977) s dílem Sama Raimiho. Každý z uvedených příkladů má své kouzlo, i když jsou odlišné jako den a noc.

Co se stane dále? Flash je odsouzen k trestu smrti v plynové komoře (jak jinak), Dale Arden se má stát další klisnou v harému Minga a Zarkov je šéfem tajné policie Klytusem podroben vymývání mozku. Našeho udatného hrdinu zachrání sexem posedlá princezna Aura (Ornella Mutti), do níž je pro změnu zamilován princ Barin, kterého hraje Timothy Dalton (další pojítko s agentem 007) s nebývalou vážností a elegantním západoněmeckým porno knírkem. Nakonec se ze zámku podaří uprchnout Dale Arden v doprovodu Zarkova, jež úspěšné vymývání mozku pouze předstíral. Flash musí sjednotit rozličné národy a donutit je vzdorovat uzurpátorské nadvládě zlovolného Minga. Mezitím si dáme souboj na život a na smrt mezi Flashem a princem Barinem, poznáme hluboký prales plný močálů (kde však nesídlí mistr Yoda) a seznámíme se s nebeským královstvím jestřábích lidí, jemuž vládne princ Vultan (Brian Blessed). Představte si armádu Conanů v kožených slipech a zlatými křídly. O zábavu je zkrátka bezpečně postaráno.

Podle veškerých myslitelných norem by Flash Gordon neměl fungovat, ale opak je pravdou. Film se nebojí poukázat na své kýčovité parametry, nikdy ovšem nesklouzne do tupé frašky. Navzdory patosem nasáklým dialogům se herci tváří vážně, postrádají smysl pro cynismus a respektují scénář i zdrojový materiál, čili je prakticky nemožné nenechat se tím ujetým dobrodružstvím a paletou rozličných planet unést. Herecké výkony jsou teatrálně strojené a plně uvězněné v intergalaktické verzi panteonu. Jinými slovy jsou skvostné. Film navíc disponuje humorem, vtipnými hláškami, pseudovědeckými bláboly („zkontrolujte úhlový vektor Měsíce!“) a zesměšňováním diktátorských režimů. Vesmírná obdoba „Führera“ je k sežrání. Slizký šéf tajné policie Klytus, v masce evokující Doktora Dooma, si rovněž krade pozornost. Sadistická generálka Kala (Mariangela Melato) se svým koženým bičem připomíná esesáckou bachařku v koncentráku a národ jestřábích lidí je v zásadě okřídlenou letkou partizánských bojovníků.

Snad každá scéna, kostým, akční pasáž či úryvky dialogů jsou přehnané, vyšroubované na hranici únosnosti. Když zrovna někdo někoho nesvádí, tak se postavy pro změnu bičují po zádech, bojují na naklápěcí plošině nebo uzavírají doživotní přátelství. Přitom je pořád na co koukat (tedy jestli vám přepálené barvy dříve nevypálí zrak). Vynikající scénografie plná opulentních kulis a panoramatických zákoutí planety Mongo je doplňována vizuálními efekty z dílny Franka Van der Veera. Tisíce halogenových světel, husté mlhoviny, optické triky a miniatury. Obžerství pro zrak, byť poněkud přeslazené a navýsost kalorické. Tempo je svižné a fakt, že hrdinové i záporáci jsou permanentně nadržení, pomáhá zvyšovat otáčky. Alarmující brutality se obávat nemusíte. Násilí má komiksovou stylizaci a z emzáků dle nepsaných pravidel tryská zelená krev. Sexuální vibrace nikdy nepřejdou do grafické explicity, ačkoliv o otírání, olizování, vyšpulené zadky a prvky BDSM tu opravdu není nouze. Film Flash Gordon měl zkrátka všechny trumfy k tomu, aby se z něj stala kultovní lahůdka. Možná obskurní, možná nevkusná a zvláštní, ale jednoznačně zábavná. Takový rozvrat autoritářského režimu si kdykoliv rád zopakuji.

Vysmívaný hrdina

Flash Gordon ve filmu zvítězil na celé čáře. S pomocí přátel a jestřábích lidí drtivě porazil Minga, vytrhl mu z náručí svou milovanou Dale Arden a přinesl planetě Mongo svobodu. Film samotný ale podobně spanilou jízdu nezaznamenal. Svůj let odstartoval na sklonku roku 1980. 5. prosince v USA a 11. prosince ve Spojeném království, odkud se vydal do Evropy a zbytku světa. Propagační materiály, včetně televizních šotů a akčních figurek od firmy Matel, zaznamenaly slušný zájem, ale ostrá premiéra zadupala sen o vesmírném kasovním trháku nemilosrdně do země. Rozpočet Flashe Gordona se pohyboval mezi dvaceti až třiceti milióny. Film ve výsledku neutržil ani padesát milionů dolarů. Nelze hovořit o vyloženém propadáku, ale pokud do finálního součtu zahrneme i nákladnou reklamní kampaň, dojdeme ke klasické frázi „nula od nuly pojde“. V Americe propadl zcela, v Evropě si vedl o poznání lépe. Navzdory klesajícím číslům si film asi nejlépe počínal v Itálii díky přítomnosti italských herců. Hned v závěsu se drželo Spojené království se získanými čtrnácti milióny liber. Je však neoddiskutovatelné, že očekávání producentů byla daleko, daleko větší.

Kritický příjem nebyl kupodivu ani zdaleka tak negativní. Ano, názory můžeme označit za polarizující, ale početné množství filmových periodik a kritiků k filmu zastávalo neskrývané sympatie. Chválu sklízel především režisér Mike Hodges, který prý skrze film zobrazil autentickou podstatu papírových komiksů. Americká legenda, novinář, filmový teoretik, esejista a renomovaný kritik Roger Ebert si nemohl vynachválit vyvážený humor, chytře oscilující mezi trapností a přesně mířeným ostrovtipem. Dle jeho slov film dokonale odrážel charakteristiku pravé a nefalšované space opery. Velkou pozornost vzbudila i kreace Maxe von Sydowa. Naproti tomu Sam J. Jones byl nominován na Zlatou malinu za nejhorší herecký výkon. Na každou dobrou recenzi připadly dvě špatné, ale už tehdy zaznívaly opatrné hlasy o budoucí klasice. Nemýlily se.

Inspirativní kult budoucích generací

Je to tak. Pro statisíce fanoušků fantasy a sci-fi se stal Flash Gordon milovanou modlou. V posledním záběru se nalézal jednoznačný příslib pokračování, k němuž bohužel nikdy nedošlo. Druhý díl, prequel či plnohodnotný remake je tedy zatím zbožným přáním. Nevyslyšeným snem. Vznikl pouze průměrný animovaný seriál z roku 1996 a otřesný kanadsko-americký seriál Flash Gordon (2007), který byl po dvaadvacáté epizodě zrušen. Sam J. Jones ze své jediné slavné role dodnes těží a pravidelně se objevuje na různých festivalech zasvěcených komiksům, sci-fi a fantasy. Jeho život je šablonou klasické vyhořelé hvězdy. Po premiéře filmu paběrkoval sběrem podprůměrných rolí a roliček v pochybných projektech. Později propadl alkoholu, drogám, ale nakonec se sebral a nalezl záchranu v Bohu. Zkrátka ukázkový příběh o nalezení sebe sama. Fanoušci mu zůstávají věrní, což platí i pro jeho nejslavnější film. Ten si drží oblibu i u nemalého počtu režisérů. Za velkého příznivce Flashe Gordona se považuje třeba Taika Waititi, ten samý, který má na svědomí zmiňovaný film Thor: Ragnarok. Jedna oblíbená historka dokonce tvrdí, že Flash Gordon platil za oblíbenou vánoční tradici královny Alžběty II. a jejích vnoučat. Vidíte. I někdejší hlava Spojeného království měla slabost pro tento kultovní, leč poněkud dekadentní kult.

Zavrženíhodná klasika?

Je tedy Flash Gordon dobrý nebo špatný film? Pokud to z textu nevyplývá jasně, tak špatný, ale tím nejlepším možným způsobem. Existují filmy, o jejichž kvalitách jsem ochotný vést rozepře s odpůrci do roztrhání těla. Flash Gordon mezi ně nepatří. Buď ten film berete takový jaký je, nebo jej z duše nenávidíte. Těm, kteří se filmu vysmívají, nemá cenu oponovat, protože jejich argumenty budou patrně vždy legitimní. Flash Gordon funguje na těch nejnižších principech nenáročné podívané. Navzdory estetické a výpravné rozšklebenosti drží finální tvar pohromadě. Je v něm něco ze Star Treku (1966), něco z Čaroděje ze země Oz (1939) a hodně z jeho komiksové předlohy. Bezbřehý harém polonahých žen dokáže potěšit mužské oko. Přehnaný důraz kladený na vážnost postav, humorný podtón a zesměšňování žánrových stereotypů zase umějí vykouzlit potutelný úsměv na tváři. Opulentní scénografie a panoramata rozličných krajin sice nezapřou určitý „papundeklový“ vzhled, ale současně v sobě skýtají esenci levných komiksových příběhů a měly nepopiratelný inspirační vliv, jaký můžeme vidět u současných velkorozpočtových spektáklů z universa Marvel. Ať už se to někomu líbí či nikoliv, Flash Gordon je jedinečný filmový úkaz. Záleží pouze na vaší toleranci a ochotě vstoupit do jeho barevného světa, který překypuje fantasií, patosem, erotičnem i dětinskou rozverností.