Na poslední desce mají kolaborace, ze kterých se mi zatočila hlava. Vedle MY CHEMICAL ROMANCE a THE GARBAGE jsou tam THOU, MELT-BANANA, THE BODY, FULL OF HELL případně i CONVERGE. A tam to zdaleka nekončí. Soupiska lidí, kteří se podíleli na jejich poslední desce „We're Still Here“, je prostě neskutečná a nepochopitelná. THE HIRS COLLECTIVE v tomhle pohledu překonávají všechny hranice stylů a žánrů. A koncert? Ten byl vlastně dost podobný. Naprosto šílená drť, ve které se střídaly fragmenty vyrvané z těch největších popových hitovek s mathcorovým šílenstvím připomínajícím hrubší variaci THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Jen místo šlachovitého Grega Pucciata mezi tím vším organizovaným chaosem poskakuje tělesnými proporcemi téměř protikladně působící Jenna Pup a víří atmosféru klubu s neskutečným a velmi svojským „drajvem“.

Svým způsobem mě na počátku trochu zklamalo, že kapela jezdí jen v té základní sestavě čítající dva lidi (vokál a kytara) a ostatní jede ze samplů. Navíc, když vím, že Jenna ovládá hned několik nástrojů. Za kapelou je postavená stěna ze dvou kytarových beden a dvou ampegáckých ledniček, což je aranžmá, které jsem asi ještě nikdy neviděl. Ale jakmile spustili první písničku, tak jsem pochopil.

Jako by se v Bike Jesus prolomila hráz obrovské přehrady. Z podia se hrne tsunami energie, která se neustále proměňuje. Spojuje se tu brutalita, hrubost a level odlehčenosti, jaký nenajdete u žádné jiné kapely. Trochu to působilo dojmem, že THE HIRS COLLECTIVE je močál, do kterého zapadly jak ty nejpropálenější dance floorové hity, tak mnoho z nedávné populární hudby. V rámci setu se tyto polomrtvoly vynoří z bahna a opět zapadnou do hlubin. Opravdu nesmlouvavé kytarové nálety, které se pohybují v žánrové hraně z hardcorepunku, mathmetalu, noisecore a třeba i powerviolence, tu ostře kontrastují s fragmenty diskokoulí. Uvědomuji si, že to bude chtít nějaký příklad. Tak si představte třeba song „Gonna Make You Sweat (Everybody Dance Now)“ od C+C MUSIC FACTORY nebo hitovky od SHAINY TWAIN. To, jakým způsobem je to poskládané za sebou, je naprosto neskutečné a strhující. Není tam hluché místo. Vše se neustále proměňuje. Je to jedna velká euforie. Zhruba před rokem se tu odehrálo něco podobného, když Prahu navštívil Justin Pearson se svými DEAF CLUB. Dnes tu sice není tolik lidí, ale ten zážitek je snad ještě intenzivnější.

Set se až na pár výjimek opírá o skladby ze stále aktuálního alba „We’re Still Here“ a „Friends. Lovers. Favorites.“ z roku 2018. Po dvaceti minutách si lidi vyřvávají přídavek a pak konec. THE HIRS COLLECTIVE jsou jednou z kapel, u kterých bych skousnul klidně třikrát delší set. Bylo to skvělé! Už teď jedna z koncertních událostí roku 2025!