Důležité je to, co děláš, ne to, jak při tom vypadáš.

Přestože devět z deseti ostřílených marketérů nad tímto principem asi příliš nezaplesá, tak Roman Saenko a Thurios, dva základní kameny kapely, více než dvacet let ví, že to, co dělají, důležité je a starosti o tom, jak při tom vypadají, nechávají jiným. Za DRUDKH promlouvá především obsáhlá tvorba, která svým poselstvím přesahuje i hudební rámec. Ty ostatní souvislosti zůstávají pod intimním závojem mlhy.

Black–pagan metalisté se nechávají inspirovat slovanskou historií, mytologií, čerpají z tvorby ukrajinských básníků a takto zhudebňuji lásku ke svojí vlasti. Můžeme je za jistých okolností prohlásit za nacionalisty nebo ve stínu uplynulých třech sezón a s trpce nabytým vědomím spíše za patrioty. Jejich příběhy nejsou kdovíjak explicitní, pracují převážně se symbolikou, které dává hudební doprovod další dimenzi. Slovo DRUDKH je původem ze sanskrtu (dávný indoevropský jazyk) a znamená les. Jaké pocity v nás kdy vyvolal les? Dokážeme je vůbec všechny popsat a udělat z toho nějaký jednoznačný závěr? Alba DRUDKH, novinku nevyjímaje, v podstatě neustále vybízejí k opovědím na tyto otázky.

„Shadow Play“ přináší na ploše atakující hodinu šest skladeb, z toho pět hudebně velmi identických, přičemž první a téměř osmiminutová instrumentálka „Scattering the Ashes“ operuje se dvěma repetitivními motivy pozvolně vybrnkávaných kytar, jež jsou podmáznuté monotónností kláves, a pokud se bedlivě zaposloucháte, tak zaslechnete i neurčité zvuky. Asi vzlykající osoby brouzdající se listím možná na břehu vodního toku. Moje zdání je samozřejmě bez záruky. Kdo ví?

Tento podivný nástup mě hlavně při své délce zastihl nepřipraveného a zmateného. Vlastně ani doteď nejsem zcela rozhodnut, zdali bych ho měl při konečném hodnocení přiložit na pozitivní či negativní misku hodnotící váhy. Vím jenom to, že mi nijak zvlášť nevadí, a pokud měl za úkol rozehřát moji trpělivost, zvědavost a pochopení pro následující dějství, tak svůj účel nejspíše splnil.

Zbytek desky už překvapení nenabízí, jelikož se odvíjí dle scénářů, které jsou z minulosti dávno známé. Aktuální kolekce rozvíjí hudební myšlenky svého tři roky starého předchůdce „All Belong to the Night“, kde oproti starším opusům ubylo agresivnějších klepaček. I letos se u struktur řádně pročistil vzduch a je dbáno na čitelnost instrumentů. Navzdory tomu, že zažíváme poměrně dost partů, které se opakují, tak při vícero protočeních, až se dojmy začnou postupně usazovat, zjistíme že skladbám nechybí košatost, jež zároveň šikovně cloumá i s intenzitou jednotlivých atmosfér poskládaných v tísnivý celek.

Kytarové laufy jsou tupírovány střídmými nánosy kláves, které umí dění i zajímavě osvěžit - například svojí jemnou „loretovskou“ zvonivostí („The Eve“). Při tomto rozpoložení jsou pnutí a dynamika kompozic stupňovány nájezdy bicích, které si mnohokrát svojí hrou dokážou uzmout pozornost, ale plní funkci i jakéhosi meziplynu při změnách temp a kočírování oné všudypřítomné nikoliv však přepálené repetitivnosti. Nejvíce hudebních proměn přináší poslední a nejdelší odysea „The Thirst“ s extra houpavou melodikou, do které se podařilo naroubovat decentní, ale dostatečně emotivní orchestrace, jež už jenom gradují žalost odříkávanou hrubým hlasem, který občas svým frázováním (zde i několikrát předtím) připomíná Tetsuya Fukagawu z japonských screamařů ENVY.

Ukrajinci svým současným vyzněním dávají místy vzpomenout na podobně laděné Iry PRIMORDIAL. Jejich hudební vandrovaní dráždí čidla touhy, krásy, obav, smutku, odhodlání a pokud věnujete i ždibek úsilí poetice textů, tak čas strávený ve společnosti DRUDKH dostane i ten avizovaný další rozměr – pochopení.

Jaké pocity u mě kdy vyvolal les? Dokážu je vůbec všechny popsat a udělat z toho nějaký jednoznačný závěr? Pro mě je podstatné to, že jsem se do lesa odvážil.