K ANCST jsem se dostal teprve před několika málo lety. Tou dobou jsem pilně prozkoumával půdu okolo mých milovaných DÖDSRIT a hledal podobně orientované kapely, které mimo jiné s lehkostí mixovaly black metal s crustovými prvky. Tenhle pakt živelných, rezavých HC/punkových spodků s mrazivou BM melodikou pro mě představoval elegantní a posluchačsky přitažlivé řešení. Na své cestě od „I Am Not What I Am“ od YOUNG AND IN THE WAY až po „Hexhammaren“ od MARTYRDÖD jsem logicky musel narazit i na berlínskou sestavu ANCST. Měl jsem štěstí, že mojí první volbou bylo album „Ghosts Of The Timeless Void“, které i dnes považuji za to nejzdařilejší. Brzy jsem však pochopil, že s ANCST to nebudu mít tak jednoduché, neb Němci (nebo spíše jeden Němec, co se studiové práce týče) jsou po tvůrčí stránce poměrně neposední a rádi zkouší své štěstí i v jiných žánrových hájemstvích. Ukázkovým příkladem je éterická ambientní deska „Celestial“ nebo letošní EP „Binary Wrath“, které balancuje někde na pomezí drone a dark ambientu, což jsou končiny zcela mimo můj posluchačský rádius. Letos však ANCST vydali ještě jedno EP, a sice „Dominion“, které je zase vrací zpět do hry. Ale ta už disponuje trochu jinými pravidly.

Tom Schmidt měl co napravovat. Předešlá dlouhohrající deska totiž nepředstavovala zrovna zdařilý experiment. „Culture Of Brutality“ obsahovala rovných dvacet položek a k tomu netrvala ani pětatřicet minut. To je necelá minuta a čtyřicet pět vteřin na skladbu. Neříkám, že ANCST jsou přeborníky na poli předlouhých kompozic, to tedy v žádném případě, leč tohle bylo na mě až příliš. V shoutboxu jsem tuhle desku přirovnal k talíři jednohubek, ze kterého je velmi těžké se řádně nasytit. V několika skladbách sice najdete příjemné momenty, ty ale nemají šanci výrazněji rozkvést a zasáhnout do hry. Nemají na to totiž ani čas ani prostor. Na novém EP je to naštěstí jinak a stopáž jednotlivých skladeb znovu atakuje pro ANCST typické hodnoty mezi třemi až pěti minutami. Mimochodem, když už jsme u těch EP, tak Němci jich ve své kariéře stihli včetně toho aktuálního vydat už třináct. Plnohodnotných alb mají pět a celkem splitovali už devětkrát, kompilace a live alba do konečné bilance nepočítám. To vše od roku 2013. V táboře ANCST se prostě pořád něco děje.

Novinka z hlediska žánrové distribuce navazuje na „Culture Of Brutality“. Crust/punkových motivů je tu už pomálu, navíc nejsou zdaleka tak masivní a rezavě-špinavé jako dříve. Black metal je na tom podobně, velice skromně paběrkuje a zpovzdálí přihlíží, jak se ANCST přiklánějí k agresivnějším polohám melo/death metalu až metalcore (HEAVEN SHALL BURN, ostřejší AS I LAY DYING). Naštěstí se inspirují jejich nabroušenými polohami, které jsou prosté byť jen stopového množství otravné beta nasládlosti. Možná si říkáte, že tyhle karty nejsou kdovíjak silné, nicméně ANCST s nimi hrají skutečně skvělou a po celých pětadvacet minutek zábavnou hru. Mrazivá melodika opět roztáhla svá křídla a lehce ohladila jinak velmi nebezpečně ostré hrany. Asi nejvýraznější je to ve druhé skladbě „A Testament“ nebo závěru „As Good As It Gets“, kde si člověk musí chtě nechtě vzpomenout na kapely typu DÖDSRIT, SVDESTADA nebo HUMAN SERPENT. Posledně jmenovaná skladba však odkrývá i jiné stránky, třeba melodickou pasáž mezi 2:06 – 3:00, kde prostě musíte slyšet agresivnější polohy NIGHT IN GALES nebo DARK TRANQUILLITY v období „Damage Done“. Vůbec ona melo-death metalová ostrost je tu často přítomná. Třeba v úvodu „Divide And Conquer“ se mi okamžitě vybavila post-comebacková tvář AT THE GATES (konkrétně „To Drink From The Night Itself“). Co mi naopak trochu chybí, jsou živelné crustové vsuvky, v „As Good As It Gets“ nebo „Swansong“ se jich dočkáme, nicméně působí o poznání krotčeji, už za tím neslyším ten tanec špinavých těžkých bot, kterým disponovala třeba „Concrete Veins“, highlight nahrávky „Ghosts Of The Timeless Void“.

Velice intenzivních pětadvacet minut, ve kterých ANCST svému posluchači nedopřejí příliš prostoru k hlubšímu nádechu. Tytam jsou barevné kontury „Summits Of Despondency“. Aktuální produkce Toma Schmidta je mnohem více sevřená a monolitická. Jistě, melodie jí dopřejí potřebnou variabilitu, dojde i na pár atmosférických vstupů, ale to je tak vše. Jinak se téměř pořád sype a jede s pedálem v úrovni podlahy. ANCST už sice intenzivně nemíchají black metal s crustem, ale zůstávají stejně zábavní jako v dobách, kdy tak často činili. Žánrové uspořádání se změnilo, ale ta specifická aura okolo ANCST zůstala netknuta na svém místě.