Když pětičlenná sestava londýnských PAGAN ALTAR letos v březnu nastoupila na pódium Divadla pod Lampou v Písku, bylo i neznalým jasné, že se bude hrát tradiční muzika, ať si pod tím pojmem představíte cokoliv. Unikátní rodinný projekt, v jehož řadách po léta účinkovala dvojice Terry Jones a Alan Jones, tedy otec a syn, dostal tvrdou ránu v podobě skonu Terryho v roce 2015. Ten byl nejen „otcem“ zakladatelem, ale také výrazným hybatelem dění v souboru a v neposlední řadě jeho hlas definoval všechny dosavadní nahrávky kapely. Jeho smrt zároveň přibrzdila po více než dekádu mlčící uskupení (vyjma dvou účastí na split nahrávkách), které ještě s jeho účastí stihlo nahrát o 2 roky později vydané album „The Room of Shadows“. Odpovídající náhradu pak skupina našla až na druhé straně Atlantiku – v americkém Bostonu. Brendan Radigan je hudebník činný hned v několika bandách, jako například SUMMERLANDS anebo SAVAGE OATH.

Bylo tedy nasnadě, že od jeho příchodu (v roce 2017) do emise nové řadové nahrávky uběhne nějaká doba. Nakonec to bylo dlouhých 8 let, což ale na druhou stranu vzhledem k žánrové náplni tvorby PAGAN ALTAR zas až tolik neznamená. Skupina do své tvorby velmi pevně otiskla letopočet svého vzniku. Důraz na epický heavy metal s výraznou příchutí doom metalu ji provází na všech nahrávkách a nejinak je tomu i na této recenzované. Bylo tedy jasné, že nový zpěvák musí do tohoto konceptu přesně zapadnout. Nečekejte však kopírku typického projevu Terryho Jonese, byť barva hlasu Brendana Radigana se k ní velmi blíží. Ona tomu dost napomáhá i stylizace směrem k projevu oduševnělých rockových zpěváků z konce 60. a především ze 70. let. Je v tom trochu patosu, trochu chlapáctví a hodně melodiky. Táhlé nápěvy a snaha předvést i jistý rozsah, avšak bez mučivých falzetů.

Pojítko s minulostí zde není jen v rovině žánrového nastavení, ale výrazně se na něm podílí i skutečnost, že většina skladeb z alba vznikla nezřídka i před mnoha lety a za autorského dozoru Terryho Jonese. Hned úvodní „Saints & Sinners” je písní datující svůj původ až do hlubokých 80. let, aby se svého zveřejnění dočkala až v roce 2025. Velice svižný kus a zároveň z osmičky zde zastoupených skladeb asi nejlépe zvolený otvírák alba. Přímočaře pádící kompozice rázně uvádí na scénu nového zpěváka a s patřičnou razancí vykřičí do světa, že PAGAN ALTAR jsou zpět! Ideální načasování tohoto „archivního“ kousku, chtělo by se říct.

Našlápnutá ale vzhledem k dalšímu průběhu nahrávky však i trochu zavádějící skladba. Hned v následující „Liston Church“ totiž britsko-americká kapela zařadí nižší rychlostní stupeň. Kompozice výrazněji navazující na starší tvorbu navíc poodhalí stylovou podstatu PAGAN ALTAR, jako soubor usazený někde na pomezí heavy metalu a raného doom metalu. Silné vibrace větru vanoucího z Birminghamu pohání tuto píseň, jež si to odsýpá v lehce pochodovém rytmu. Ještě větší příklon k „prastarým“ BLACK SABBATH nabídne následující „Madame M’Rachel“, která by se s trochou nadsázky dala nazvat odpovědí na „Planet Caravan“, přicházející po 50 letech. Skladba prostá ostrých elektrických kytar a tvrdých úderů bicí soupravy nabídne kromě zmiňovaných reminiscencí i tklivé kytarové motivy a procítěný Brendanův vokál. Jednoduché kytarové sólo, jež zazní v její druhé polovině, je jediným jejím pojítkem se světem tvrdé muziky. Velmi stylová a charismatická pocta klasice, která ovšem nepostrádá ani dostatek osobitosti.

Album se nahrávalo hned v několika lokacích napříč kontinenty, což si samozřejmě vyžádalo i transatlantické složení sestavy, která jej nahrála. Zvuk je vskutku vymazlený a skvěle čitelný. Takovou basu Andyho Greena si vysloveně vychutnáváte. Rytmická jistota se ve zvuku ani na moment neztrácí a často vystupuje ve správný moment do popředí, aniž by se tam přehnaně tlačila. Plynulému toku alba jeho zvukový kabátek velmi napomáhá a v tomto ohledu jej pasuje na lahůdkovou záležitost.

Má to však s ohledem na starší nahrávky kapely i jistý svízel v podobě ztráty typicky nakřáplého zvuku alb jako „Lords of Hypocrisy“ (2004) anebo „Mythical & Magical“ z roku 2006. Tento trend postupného zušlechťování produkce byl patrný už na předchozím „The Room of Shadows“ (2017) a nyní vše kulminuje. Mám si na to stěžovat, když produkce je vlastně bezvadná? Věc se má tak, že „špína“ alb z nultých let ve spojení s typickým Terryho vokálem vydolovaly z tradičních nahrávek PAGAN ALTAR vskutku sugestivní atmosféru. Novinka je v tomto ohledu hlavně skvělým muzikantským počinem, kde si vychutnáváte výkony jednotlivých hudebníků. Dobře, máme i zde skladbu jako „Well of Despair“, která nahlédne až do teritorií old school doom metalu a nabere i větší doušek z nádoby jménem „temnota“.

Závěrečná 9 minut trvající „Kismet“ by se neztratila ani z hlediska stopáže na mnohem velkoryseji pojatých nahrávkách. Gradující píseň s opět soustředěným a procítěným vokálem velmi důstojně zakončí tuto vlastně vzhledem k žánrovému pojetí nepříliš dlouhou nahrávku. Obvykle si zvyknu stěžovat na nadbytečnou délku recenzovaných alb, zde mám opačný problém. Snesl bych klidně jednu, dvě další skladby navíc a pokud by byly v temném stylu „Well of Despair“…

Šesté řadové album PAGAN ALTAR navazuje na pevnou kontinuitu tvorby kapely, která toho za svůj dlouhý (a přerušovaný) život moc nenahrála. Duch otce zakladatele žije i v osmero (staro)nových kompozicích a s novým zpěvákem za mikrofonem tak vzniklo album, které důstojně pečuje o jeho odkaz. Možná už to není tak divoká a neotesaná jízda, jako o 2-3 dekády dříve, muzikantská a produkční pochutina pro fanoušky tradičnějších tvrdě rockových stylů však rozhodně ano.