Od počátku to byl film založený na looserech. Týmovka, kterou možná nebudete mít moc rádi. Béčkoví a céčkoví “antihrdinové” v týmovce typu Avengers. Ztroskotanci místo nablýskaných hrdinů s jasným morálním kompasem. Poté, co Marvel filmy s každým dalším dílem stále více a více propadají do beznadějné slátaniny, tu bylo jen málo fanoušků s nějakým velkým očekáváním. Ve vedení MCU se ale mezitím vyměnilo pár lidí s cílem zastavit pád celého projektu. A řekl bych, že toto snažení s Thunderbolts* začíná nést svoje ovoce.

Celý film má hned několik překvapujících momentů, je o poznání zemitější a svým způsobem i minimalističtější. Velmi kvituji, že se upřednostňuje fyzično oproti CGI a tvůrci si dali jistou práci s akčními scénami. K tomu se ještě určitě vrátím.

Ohledně postav tu nejvíce prostoru tu dostává Yelena Belova, sestra „původní“ Black Widow. Hraje ji Florence Pugh, která zdaleka nedosahuje toho, jak cool a sexy působila v roli její sestry Scarlett Johansson, ale to je možná dobře. Yelena nemá být cool postavou. Živí se jako nájemná žoldnéřka na ne úplně čistou práci a řeší spoustu osobních problémů. Ostatně, stejně jako všechny ostatní postavy této týmovky.

Těmi jsou například Yelenin otec super-voják Alexej Šostakov/Red Guardian, což je sovětská verze Kapitána Ameriky, dále pak John Walker/U.S. Agent, jinými slovy arogantní ve všech životních rolích selhávající týpek, jenž po omezenou dobu zastával roli Kapitána Ameriky v seriálu The Falcon and the Winter Soldier. A pak tu je Ava Starr/Ghost, která zastávala úlohu hlavního enemáka ve filmu Ant-Man a Wasp. Tedy žádný výběr z hroznů. Banda, která si musí zasloužit to, abyste si k nim našli cestu. A přesně tohle se jim vlastně daří. Všichni mají své chyby, všichni jsou někdy na zabití, někteří více, někteří méně. Kažý má jinak dimenzovaný prostor, a nutno přiznat, žr Ghost je tu možná jen do počtu. Hlavně když se po nějaké době ke skupině přidá ještě Bucky Barnes/Winter Soldier.

Pokud byste měli pocit, že to pro vás bude těžké, když jste neviděli všechny ty předchozí seriály a filmy, tak se obávat nemusíte. Na začátku je hned několik trochu škrobených scén, kdy se vám postavy představují. Tedy, ony se představují vzájemně, když se poprvé potkají, ale očividně je hlavním úkolem přiblížit je neználkům MCU, aby se orientovali v tom, kdo je kdo. V rámci celé skupiny Thunderbolts se tak trochu počítalo ještě s jednou postavou, která se pozdějšího děje neúčastní. A bez velkých spoilerů, způsob, jak se stane, že se děje neúčastní, mi přijde absolutně nevytěžený a dost líně zpracovaný. Ona lenost je ve scénáři na několika dalších místech. Dám příklad. Máte skupinu lidí zavřených v místnosti, která funguje jako kremační místnost. Když je ale chcete spálit na uhel a zbavit se jich, spustí se všude dostupně viditelný odpočet. Dává to smysl? Pokud se jich opravdu chcete zbavit, tak ne. Pokud chcete, aby měli šanci se z této situace dostat, tak jo. A takových věcí je tu opět více, ale nic, co by mi opravdu trhalo žíly.

Dostanu se hned k těm kladům. Já u těchto filmů dost často píšu větu, že superhrdinský film je tak dobrý, jak dobrého má záporáka. A to se tady po dlouhé době opravdu povedlo. Tvůrci vytvořili velmi specifického nepřítele, jakého jsme v Marvelu ještě neměli. Není to navíc žádná anonymní entita, která by jen tak spadla z vesmíru, ale je to celkem poctivě budovaná hrozba, se kterou scénář skvěle pracuje. Navíc se mi hodně líbí, jak jednoduše a přitom velmi efektně je pracováno se silou, kterou tato postava vládne. Celé finále díky tomu nemá tendence zvrhnout se v digitální bordel bitvu, kterou Marvel povětšinou zakončuje svoje filmy. Tohle se fakt povedlo a je to jeden z hlavních důvodů mého nadšení z filmu.

Další věc, která se povedla, je akce. Není nikterak velkolepá, ale je přirozená a dostatečně uvěřitelná. Jsou tu dlouhé záběry bez střihů i zajímavé snímání kamery. Je v tom nápaditost a přehlednost, což cením. V rámci děje mají jednotlivé hlavní postavy určitý osobností progres, hledají k sobě cestu a naráží do sebe jejich ega. Což je u tak nevyrovnané skupiny podivných figur, kdy každá má svoje vlastní démony, vlastně celkem zábava. A když jsme u ní, humor tu je. Jeho nositelem je hlavně David Harbour v roli Red Guardiana a není to rozhodně můj šálek kávy. Ale je ho celkem málo a jde to přežít. Současně tu je i určitá temnota pramenící z toho, jakou sestavu „hrdinů“ tu máme. Tohle nejsou žádní Strážci Galaxie. Každý se vyrovnává se svými vlastními vnitřními jizvami a na to reaguje i samotné finále filmu, které je v rámci Marvelu vlastně opravdu odvážné.

A když už jsem zmínil humor... Nevím, jestli to byl úmysl nebo ne, ale asi nemusím připomínat, že Sebastian Stan hrál nedávno Donalda Trumpa ve filmu The Apprentice: Příběh Trumpa a za tuto roli byl i nominován na Oskara. Tady hraje Winter Soldiera, toho času také aktivního politika. A je tu jedna scéna, ve které řekl bych hodně zužitkoval roli Trumpa. Nejsem si jist, zdali to byl metahumor tvůrců, ale za mě byla tohle jediná scéna, kdy jsem se smál nahlas. A pak si připadal jako pitomec, protože jsem byl jediný v sále.

Film tu trochu více představuje jednu z nejkomplikovanějších postav Marvelu, Valentinu Allegra de Fontaine, která se velmi krátce mihla v několika potitulkových scénách předchozích Marvel projektů. Právě ona tu asistuje při několik zásadních příběhových zvratech, nicméně jako postava, jenž se jen tak mihla tu a tam v béčkových projektech, mi přijde trochu „nedotvořená“ v rámci toho, jaká role jí je teď svěřena.

O hudbu se postarala experimentální kapela Son Lux, koketující s postrockem i filmovou hudbou. Postarali se o zvukový doprovod k hitu Všechno, všude a najednou. Nečekejte však nic tak ikonického, jako vytvořil Alan Silvestri pro Avengers. Nicméně. Son Lux dokázali rozsypat prvky určité naděje do temnějších hudebních odstínů, což ve výsledku k tématu filmu skvěle sedne. A to vlastně reprezentuje i můj celkový dojem z filmu. S Thunderbolts* máme naději. Vrací se mi víra v to, že Marveláci vyberou tu smrtící zatáčku, do které se celý jejich vesmír řítil.