„Heritage“ (dědictví) je dřevní, hutný a zcela klasický doom metal, který má na svědomí holandský kytarista či spíš multiinstrumentalista jménem Bram Bijlhout. Za posledních třicet let figuroval ve větším počtu kapel, z nichž nejznámější je OFFICIUM TRISTE. Jeho angažmá u „Smutné práce“ trvalo v letech 2007-2014 a nahrál s nimi jen jediné album „Mors Viri“. Ke stylu svých někdejších kolegů se vrátil i v tomto desetiletí v samostatném projektu. STRUCTURE je sice one-man projekt, ale pro bicí si najal Dirka Bruinenberga (ELEGY, PLACE VENDOME) a zpěv, respektive hluboký chrapot, nebyl svěřen nikomu jinému než Pimu Blankensteinovi.

„Heritage“ je čistě autorské dílo Brama Bijlhouta a hlas Pima Blankensteina mu dodává jen známé kontury. Jenže zároveň jde i o dílo, které z originální tvorby holandských zamračenců jednoznačně vychází. Hutná pomalá depresivní hudba vydržující pocity smutku a beznaděje. Atmosféra vyvolává pocit suchého těžkého vzduchu, ze kterého vyprahne hrdlo po pár nádeších. Žádné zrychlení, žádná lehká melodie. Všech šest (resp. sedm i se závěrečnou instrumentálkou) skladeb nevybočí z nastoleného směru a ani na okamžik nevykukují přes okraj rakve. Sedmiminutové kompozice, které se sunou rychlostí pohřebního průvodu. Skladby jsou dobře postavené a angažmá u profesionálů v truchlení je znát. Je to Bramova osobní zpověď, odkaz stárnoucího hudebníka, člověka, o kterém vlastně nic nevíme.

Frontman OFFICIUM TRISTE má natolik charakteristický projev, že ke srovnání s posledním počinem jeho domácí kapely chtě nechtě musí dojít. A ač obě desky v sobě mají zasmušilé charisma, obě recyklují materiál mnohokrát použitý a u obou chraptí to samé hrdlo. Avšak „Hortus Venenum“ má přeci jenom navrch. Nejde jen o technickou kvalitu nahrávky, kterou si zaběhnutá a známá kapela mohla pohlídat. Především jde o tu trochu smrdutého hnilobného odéru navíc, který dokáže posluchače zaujmout a ukolébat v příjemném pocitu vlastního rozkladu. Ti staří pardálové mají jistou chemii, která se nedá jen tak odnikud vykouzlit. Ač se mi album „Heritage“ líbí, prostě mu chybí takové okamžiky, jako jsou „Anna's Woe“ nebo „Forcefield“ z poslední desky Bijlhoutových bývalých kolegů.

„Heritage“ je dobré album, působivé s tajemnou atmosférou podzimního splínu. Jenže je jenom dobré. Díky kytaře starého profesionála a účasti známého zpěváka se určitě vyhoupne nad průměr, ale jen o pár hřebíků do rakve. Jen o tu trochu hlíny na čerstvém hrobě se zvedá nad úroveň terénu. Ale na nějaký náhrobek z dálky viditelný to zas nemá.