Čím zakončit tenhle rok? Možná vánoční pohádkou? Ale né. Taková nuda. Nabízí se brutální, v lepším případě antikřesťanský horor, ale ten tu byl minulý Silvestr. Musí to mít styl, šťávu, odpich. Moment... odpich? Obrysy jisté scenérie už se rýsují. Hřejivé tóny saxíku rozpalují přítmí honosné ložnice uvnitř nevěstince. Vzduch prosycený štiplavým aromatem tělesných tekutin vyplňují rytmické zvuky přírazů a kňouravého naříkání. Stékající pot se vpíjí do huňatého knírku, pod jehož klenbou spočívají rty vyšpulené do tvaru velkého písmene O. Kurtizána klečí na čtyřech a rukama se křečovitě drží cípů sametového prostěradla, aby si pod dopady tepajícího bucharu neomlátila hlavu o čelo postele. Pak to přijde. Animální výkřik! Signál ke kvapnému vytažení klobásy z útrob rozpálené pánve. Ještě ho rychle vrazit mezi dva melouny a s vítězoslavným „Oh my gosh,“ vymalovat dutinu ústní běloskvoucím balakrylem.
To jsem vás dostal, co? Úplný Viewegh, když se rozparádí. Dobrá, porno to opravdu nebude. Tak daleko se zajít neodvážím (v případě zájmu mi pište do soukromých - klidně do diskuse, přimluvím se u šéfa, pozn. korektora), ale u nevěstinců přesto zakotvíme. Ideální bude dům lásky Madame Collette. Právě v něm rozjíždí kariéru dívka zvaná Paprika, hrdinka z kultovního erotického dobrodružství.

Když už je řeč o kultovních erotických filmech, musí se zákonitě vyslovit i jméno nějakého ukázkového provokatéra. Právě tím je v tomto případě rozverný chlípník, milovník nevyholených klínů a krásných žen Tinto Brass, italský režisér i dekadentní ikona evropské kinematografie. Proč to neříct naplno? Brass je bezesporu synonymem pro erotický film. Posedlost estetikou ženského těla je v jeho dílech zkoumána hedonistickým okem kamery, které doslova hladí, šmíruje a vyžívá se v nečekaných úhlech i detailech. Kde jinde naleznete dva útlé ženské prstíky, jež svírají chloupek na ohanbí a hrají si s ním tak dlouho, dokud jej nevytrhnou? Tinto vnímá tělo jako objekt krásy i čiré radosti. Jeho vizuální fetišismus však zůstává vysoce stylizovaný, nikoliv vulgární. Miluje vznešenost, a kdyby své režijní schopnosti a estetické mistrovství uplatňoval v hodnotné kinematografii, byl by dnes v širokých kruzích jistě vnímán jako filmařský velikán. To však Brasse trápit nemusí, jelikož vyrůstal v zemi, která po druhé světové válce legitimizovala vše, včetně Rocca Siffrediho.

Rodák z Milána Giovanni „Tinto“ Brass sice má právnické vzdělání (jeho diplomová práce z roku 1958 se zabývala pracovněprávní problematikou ve filmové produkci), ale pravdou je, že byl od útlého dětství formován uměním. V Itálii populární malíř Italico Brass řečený „Tintoretto“ je dědečkem Brasse, který od něj přezdívku převzal a následně ji zkrátil na Tinto. Sochařství, významní italští malíři, slavné obrazy. To jsou klíčové ingredience, jež se podepsaly na filmovém stylu Brasse, bohatém na syté pastelové barvy, okázalý barokní dekor a kolážovitou strukturu scén. Za uměním a filmem odcestoval do Paříže, kde se pod střechou významné filmové instituce Cinémathèque Française seznámil s lidmi, jako byl François Truffaut a Jean-Luc Godard. Po návratu do Itálie přijal pod dohledem Roberto Rosselliniho práci asistenta režiséra. Velmi brzy se však zcela osamostatnil. Jeho první dramata, komedie a westerny z 60. let mu vynesly pověst nadějného avantgardního umělce, který se nebojí užívat ostřejší hrany humoru. Pak však přišla 70. léta a do stylu režiséra trvale pronikl sex.

Tinto Brass prošel metamorfózou. Neoddiskutovatelný vliv francouzské nové vlny se smíchal s šokující podstatou nízkorozpočtové exploatační kinematografie ze zámoří, obohacené o výrazné evropské aspekty (především radikální politika). Hravost, lascivní dráždivost a sadomasochistický symbolismus se sloučily s režisérovou představou o moci, která formuje tělesná potěšení. O dominantní síle, která určuje, kdo se smí dívat a kdo přijímá rozkazy. Kdo je v sexu submisivní a kdo dominantní. Kdo představuje subjekt (kamera) a kdo objekt (nahé ženské tělo). Takový přístup se ideově doplňuje s mechanismy extrémní, institucionalizované moci, čehož Brass rád využíval. A je úplně jedno, zdali se teď bavíme o nacistickém Německu - Salon Kitty (1976) - nebo o centralizované moci antického Říma - Caligula (1979). Nutno ovšem dodat, že Brass nebyl nikdy estetizátorem nacismu ani totalitních režimů všeobecně. Principy Třetí říše jsou v jeho filmech příkladně zesměšňovány. Teatrálně podaní nacisté připomínají groteskní a směšné karikatury autority.

Fenomén nazi-exploitation, na kterém se svezla celá řada dalších svérázných režisérů, představuje u Brasse krátkou, leč výraznou tvůrčí epizodu formující jeho styl. S příchodem 80. let se režisér od politické provokace přesunul k erotické komedii, v níž se symboly kontroly a moci skryly za problematiku manželství, žárlivosti, sexuálního prospěchářství i emancipace. Zhruba tak nějak lze nahlížet na celou filmografii Tinto Brasse. Mění se sice poměry přísad, těla půvabných hereček a historický kontext, ale základem zůstává dráždivá erotika, smyslnost, otevřená nahota, štiplavý humor, cit pro kompozičně promyšlené záběry a bohužel i expanze slaboduchých scénářů. Řekněme si rovnou, že filmy Tinta Brasse bývají nedotažené a někdy vyloženě hloupé, což si k věčné škodě odporuje s jinak unikátním filmovým jazykem. Vyčnívá z této rovnice Paprika (1991), tedy dílo, o které dnes půjde především? Popravdě ani ne, ale rozhodně jí můžeme zařadit do zlaté éry Brassových erotických komedií. Mezinárodní úspěch filmu se dá rovněž vysvětlit tím, že přišel ve správnou dobu.

Západní komerční kinematografie počátku 90. let začala erotiku zatlačovat do hlubin undergroundu. Explicitní nahota setrvávala poblíž pokleslé kinematografie. Náhle se po delší odmlce objevil Tinto Brass. Zpočátku respektovaný artový režisér, kterého kritici označovali jako křížence Federica Felliniho a Piera Paola Pasoliniho. Přišel s barvami prosyceným filmem, který byl umělecky obhajitelný. Paprika se sice výrazově příliš neodlišovala od počinů jako Action (1980), Klíč (1983) a Miranda (1985), ale dokázala vstoupit do zlatého věku VHS distribuce, což bylo směrodatné. Začátkem 90. let už měla videopřehrávač polovina evropských domácností a Paprika se stala jedním z vůbec nejvíce distribuovaných erotických titulů v éře masového rozmachu videopůjčoven. S tím ostatně souviselo i největší lákadlo filmu. Tinto Brass divákům skoro v každém díle představil nějakou aktuální múzu, ale je fakt, že přírodou obdařená Debora Caprioglio předběhla své dříve vysvlečené kolegyně o pořádná prsa (mrk, mrk). Byla fotogenická, mladá a marketingově nesmírně zajímavá, jelikož šlo o bývalou milenku démonického Klause Kinskiho. Zkrátka ukázkové mediální téma.

Příběh filmu? Ale jo. Nějaký tu je. Na přelomu 50. a 60. let přijíždí venkovská dívka Mimma do velkého města, kde se na popud svého vypočítavého přítele začne ucházet o místo prostitutky. Ve vyhlášeném nevěstinci se jí ujme Madame Collette (Martine Brochard) a přiřkne jí umělecké jméno Paprika (Debora Caprioglio). Než se divák stačí rozkoukat, už má před nosem vstupní lékařskou prohlídku, během které doktor Paprice zkušeně prohmátne podvozek. Následuje strmá kariérní křivka lemovaná rozvernými hrátkami s klienty, pestrobarevnými kabaretními čísly s minimem oblečení, prezentací pravých penisů, umělých penisů a nájezdem celého stáda velikostně rozmanitých koz. Jde tedy v zásadě o klasickou cestu na vrchol plnou překážek a výzev. Paprika se stává oblíbenou hračkou nevěstince a na rozdíl od ostatních si svou práci skutečně užívá. Později dojde i na drama se zlým pasákem, střídání milenců a především průnik do stále exkluzivnějších pater nevěstinců. Po několika karambolech padne Paprika do náruče prachatého hraběte, čímž nalezne vykoupení, ztracenou sebeúctu, bohatství a pravou lásku.

V první řadě oceňuji, že častého zabijáka erotična v podobě obstarožních samců zde Brass téměř minimalizoval. To je totiž v opačném případě jeho oblíbená specialita. Mlsný Ital vám sice do záběru klidně vloží mladou nahou ženu pěkných tvarů, kterou kamerou ojíždí ze všech myslitelných stran, ale tu musí z nějakého nepochopitelného důvodu často oblézat seschlý plešatějící dědek s povadlým pyjem a vytahaným pytlem, který už mu je užitečný leda tak na naklepávání vánočních řízků (ten pyj nebo pytel? – pozn. korektora). Pár obdobně slizkých fosilií se tu také objevuje, ale Brass naštěstí dává přednost plejádě mladých prdelek všech tvarů i velikostí, sexy prádélku neobvyklých střihů a jakémusi náznaku společenské kritiky. Naivní Mimma/Paprika se ocitá ve víru emočních výkyvů, zcela volných i romanticky zabarvených vztahů a postupně si uvědomuje, že realita sexuálního průmyslu dokáže být drsná. Jsou to spíše lehce načrtnuté motivy, ale pokud budete jó chtít, pak tam tu ztrátu nevinnosti a komodifikaci ženských těl do podoby spotřebního zboží určitě najdete. To hlavní, oč dle mého Paprice jde, je sladit její idealistické sny a krutou realitu do vyvážené symbiózy.

Jenže koho tohle zajímá, když má před očima tolik nahého masa, výstavních mlékárenských produktů a kyprých zadnic, že? Paprika je erotický, místy až soft pornograficky laděný komiks, překypující sytými barvami s kompozičně nádhernými panely, které do pohybu uvádí kameraman Silvano Ippoliti. Po scenáristické stránce to není ani zdaleka tak rafinované jako třeba Základní instinkt (1992) a technická stránka nedosahuje stylotvorných kvalit snímku 9 a 1/2 týdne (1986), ale oproti americkým lechtivým protějškům je na Paprice roztomilá její evropská tvář. Kostýmní extravagance, promyšlená estetika záběrů, komediální koření a veskrze optimistická hudba, za kterou stojí můj oblíbený Riz Ortolani, dodávají filmu nádech veselého karnevalu. Jakési italské masopustní zábavy plné masek, kostýmů a bujarých oslav. Produkční úroveň je zkrátka špičková a nestydím se říct, že Paprika je dobře natočený film.

S tím ostatním už je to o poznání horší. Debora Caprioglio působí ve své roli uvěřitelně. Je to dozajista magnet celého filmu. Snaží se hrát, být přirozená a s jakousi nenucenou elegancí nosí všechny ty dráždivé outfity (pokud tedy na sobě výjimečně nějaký má). Zkrátka mladá žena v rozpuku, nad jejíž přírodní krásou bez jakýchkoliv umělých zlepšováků musí spokojeně pokyvovat hlavou každý normální chlap. Škoda, že většina vedlejších postav hystericky přehrává nebo není dostatečně zajímavá. Viděl jsem od Tinta pět kousků a snad ve všech mu chyběl nějaký smysl pro čas a prostor. Hezky natočené, ale divně pospojované scény s absentujícími mezičlánky. S tím ostatně souvisí i nevyvážený tón celého filmu. Občas Paprika působí jako honosná kostýmní dobovka, jindy z ní nenápadně vykoukne nelichotivý televizní look a někdy film vyvolává dojem drogového rauše pozdních 80. let. Prostě mišmaš. Brass si navíc ze všeho dělá prču a vůbec nebere příběh vážně, což je v konfrontaci se znepokojivými tématy nucené prostitutce, znásilnění či potratů opravdu divná kombinace. Abych to nějak shrnul. Hezky se na to kouká, ale v zásadě je to blbé.

Myslím, že další řádky k filmu Paprika jsou už nadbytečné. Bylo docela zajímavé vrátit se k něčemu, co jsem ve svých deseti letech vložil do videopřehrávače v domnění, že půjde o nějaký vzdělávací kulinářský pořad (vzdělávací to vlastně bylo více než dost). Však víte. Tenkrát frčelo nahrávání filmů z televize přímo na VHS kazety a jeden nejmenovaný člen rodiny si tak kvalitní kus filmařiny samozřejmě nemohl nechat ujít. A dnes? Paprika mě neurazila. Má konzistentní tempo, parádní kameru a veškeré nedostatky vyvažuje fakt, že je rozhodně na co koukat. Jako jednorázová zkušenost funguje film docela dobře.

Kontroverzní Tinto Brass je tu s námi neuvěřitelných dvaadevadesát let. Má za sebou mozkovou příhodu a nečekanou hospitalizaci v nemocnici z roku 2019, ale jinak se v rámci možností těší dobrému zdravotnímu stavu. Proč by se mu také chtělo odcházet do věčných lovišť, když má na skladě tolik krásných vzpomínek z natáčení svých filmů? Jeho poslední snímek, který se dočkal premiéry v italských kinech, byl otevřeně pornografický Fallo! (2003). To bylo krátce před expanzí sociálních sítí a online pornografie. Neviděl jsem, ale údajně jde o klasickou ukázku únavy, recyklace sebe samého a nudné rutiny. Tinto Brass pro někoho navždy zůstane prasákem, který své zvrhlé představy zhmotňoval pomocí filmového média. Pro jiné jde o trestuhodně nedoceněného filmaře. Prošel si prakticky vším. Byl vnímán jako talentovaný inovátor, stál u zrodu podžánru nazi-exploitation, ale především se stal mistrem erotické kinematografie posedlým ženským tělem. Paprika je, myslím, reprezentativní ukázka z jeho bohaté sbírky. Je to komedie skrz naskrz. Kousavá, smyslná, zvláštně rozháraná i prostoduchá, ale s určitou dávkou osobitého šmrncu. Tak tedy buon appetito.