Volba supportu na turné belgického temno-atmo-stroje AMENRA se zdála být naprosto logickou. YEAR OF THE COBRA je dvojčlennou kapelou, ve které je Amy Tung Barrysmith, jež před nedávnem nahradila předchozího baskytaristu AMENRY Tima. Mimo to hraje a zpívá ještě ve švédsko-americké stonerové bažině SLOWER, ve které jí sekundují bývalí a současní členové kapel jako KYLESA nebo KYUSS. Rozhodně pozoruhodná žena.

YEAR OF THE COBRA hledají svoji originální cestu někde na stylové hranici hodně specifického doom metalu, stoneru a psychedelického rocku. Ženský vokál tu pak funguje jako prvek, který nad instrumentálním motorem staví další vrstvu, jenž celku dodává silnou atmosféru a vytváří zajímavý éterický protiklad k hrubému a trochu neotesanému instrumentálnímu základu. Podobně jako u AMENRY jde říci, že v rámci fungujících pravidel žánru má tahle kapela vlastní přístup, který ji odlišuje od ostatních.

V půl osmé předstupuje Amy a Johanes Barrysmith a začínají titulní skladbou „Full Sails“ z aktuálního alba. Hned zpočátku potěší zvuk. Není to ani přehulené ani moc potichu a všechno je čitelné. A když jsme u zvuku, tak mě nepřestává fascinovat sound baskytary. Amy ho samozřejmě filtruje hned přes několik efektů, které skvěle vyznívají živě. Velmi často mám ale pocit, jako by naprosto unisono hrály dva nástroje, kdy jeden dělá tučné tělo a druhý všechna ta chlupatá zkreslení kolem. Na to, že to je jen jeden nástroj, tvoří naprosto dostatečnou hutnou basovou stěnu.

Předkapely u tak zvučných jmen jako AMENRA to mívají leckdy složitější. YEAR OF THE COBRA si ale rychle omotali publikum kolem prstu. Synergii spojení těchto kapel vidím hlavně v tom, že mají svým způsobem určitou transcendentální abstraktní vrstvu, kterou zpracovávají trochu jiným způsobem. Obě kapely sázejí na hypnotické rytmy a kombinaci křehkých a hrubozrnných hudebních elementů. Současně lze říci to, že i když tu máme výše zmíněný společný jmenovatel, jsou dostatečně odlišné. YEAR OF THE COBRA je zkrátka výrazně přístupnější a rockovější těleso.

Ačkoliv se koncert opíral hodně o materiál z aktuálního alba, tak kapela zašátrala i v téměř dekádu starém „...in the Shadows Below“ a předchozím „Ash and Dust“. Půlhodina s Američany uběhla velmi rychle a to jsem si v poslední době přivykl koncertům, které nepřesahují dvacet minut. Tady bych klidně dvě další skladby snesl, a to je pro kapelu vždy dobré vysvědčení. Zůstávám na místě zhruba ve druhé řadě u podia, protože se sál začíná trochu více plnit. Zdaleka není nasardinkováno, ale vzduchu ubývá a je dost plno na to, abych věděl, že pokud bych se jen na chvíli vzdálil, tak už nějaké lepší místo bude velmi těžce dosažitelné.

AMENRA nastupuje na minutu přesně. Nervózní uskřípané brnkání uvozuje song „Salve Mater“ z EP „With Fang and Claw”. Jako otvírák to funguje skvěle. Tenhle song je dunivý pomalý parní válec plný prohnilého zvuku. Z této bažiny pak výrazně trčí nesmlouvavě drásavý hlas Colina H. Van Eeckhouta. Zvuk trochu víc nahlas, ale „nebolí to”. S další skladbou se dostáváme mnohem víc do minulosti. Konkrétně do roku 2008 a alba „Mass IIII“. Rytmy jsou mechaničtější a kytary melodičtější. Zařazení další skladby, kterou je „Plus Près De Toi” moc nechápu. V rámci alba Mass VI. Mám jinačí favority. Koncertní set si tu díky rozmlžené skladbě bez jakéhokoliv vnitřního napětí vybírá svoji slabší chvilku. Navazuje se s opusem „A Solitary Reign“ ze stejného alba. Vzrušený šum a tleskání se ozývá už při prvních sekundách úvodního kytarového motivu. Z arzenálu kapely se jedná o nejsilnější moment poslední dekády. Z těch písní, kde se AMENRA snaží protlačit více melodického vokálu, jde o jednu z mých nejoblíbenějších.

Set se převaluje do své druhé části s trýznivou „De evenmenes“ a následují dvě další před chvílí, než se Palác Akropolis otřese v základech při povinné „Am Kreuz“ z alba „Mass III“, jež kapelu katapultovalo do první ligy bažinatého postmetalu. Naprosto vyhrocenou atmosféru pak AMENRA drží i při „Aorte. Nous sommes du même sang“ a závěrečném „Ritualu“. Snažím se na poslední tři skladby vyšplhat z předních řad na balkón a jde to ztuha. Palác Akropolis je velmi zhusta zaplněn těsně před hranici, za kterou by to už byl trochu nepříjemný zážitek. I při pohybu v klubu jsem nenašel místo, kde by nějak haproval zvuk. Tady se sluší za obě kapely vyseknout poklonu ke zvukařskému pultíku. Byl to dost možná zvukově nejlepší koncert AMENRY, který jsem zažil, a to jsem byl na více jak deseti koncertech.