TRIBUNAL jsou kanadskou doom metalovou kapelou, která v sobě nezapře inspiraci britskou i skandinávskou scénou. Začínali jako duo, kdy o všechny nástroje se podělilo autorské duo Mourne-Flinn. Před dvěma lety vydali prvotinu „The Weight of Remembrance“. Byl to klasický pohřební metal postavený na těžkém zvuku kytarových riffů a hutné atmosféře, která v sobě nezapřela inspiraci starými nahrávkami umírající nevěsty. Ponurá a pomalu se kupředu sunoucí, mrtvolným puchem nasáklá hudba, zatížená všemi neduhy prvního alba. Od té doby se udály dvě podstatné věci. Duo se rozrostlo v plnohodnotnou kapelu a skladatelé získali ostruhy.

Kytarista/zpěvák Etienne Flinn si k sobě do kapely přibral hned další tři ženy. O důvodech této genderové nevyváženosti můžeme jen spekulovat. Třeba je to výrazný alfa samec, který na svém dvorku jiného kohouta nesnese. Každopádně to projevu kapely výrazně prospělo. Tedy naverbování dalších hudebníků; o vlivu jejich pohlaví na výslednou hudbu spekulovat nebudu. Rytmika už není jen taková unylá a líná. Klávesy jsou dynamické a svéprávné. Soren Mourne se rozvinula ve svém pěveckém nadání. Má silný hlas, kterým dokáže táhnout nosnou melodii a zaujmout svou barvitostí. Mimoto dostalo více prostoru violoncello, kterému tato hudebnice také vládne. Jeho táhlá melodická linka je slyšet v pozadí a dodává skladbám specifický ráz. Projev kapely se tak více otevřel světu. Ze své uzavřené doom metalové schránky předchozího počinu se přehoupl více do gothic/doomu. Skladby jsou mnohem více prostoupeny emocemi, a to jak v hlasovém projevu Soren Mourne, tak i v její hře na violoncello nebo v klávesovém doprovodu dívčiny jménem Dallas.

Při poslechu „In Penitence and Ruin“ se mi v hlavě vybavily vzpomínky na dávné album finských SILENTIVM „Infinita Plango Vulnera“ pro svou působivou kombinaci violy a ženského vokálu zvýrazňujícího teskné melodie. Nedá se říct, že by TRIBUNAL zamrzli v čase. Je to nové uskupení. Přesto se zcela otevřeně vrací do období přelomu devadesátých a nultých let. Do období, kdy MY DYING BRIDE, PARADISE LOST a některé severské spolky už vše podstatné řekli a v jimi dosud čerstvě nakypřené půdě rostly první rostlinky kapel jako DRACONIAN a třeba zmínění SILENTIVM. Jako kdyby TRIBUNAL byli jedním z nich. Semínko zmaru, které vyklíčilo o pětadvacet let později. Co jim však chybí na poli invence, to dohání ve vykreslování atmosféry. Ta je hutná jako stovky let nevětraná hrobka. V základu mají stále pomalé těžké riffy, na které staví své melodické variace. Utápí se v tématech zmaru a beznaděje. Rozhodnutí, které bylo kdysi učiněno, nelze zvrátit, nelze odčinit. Nic nezmění tok písků času. Vina je nekonečná a žádný šťastný konec nepřijde, možná zapomnění, možná smrt. Tak se zpívá v „Angel of Mercy“, tolik i vyjadřuje hudba samotná.

Lítost, pokání, zatracení. Další kapela, do jejichž hudby je třeba se protrpět, naladit na depresivní vlnu. A třeba i vychutnat si zesilující intenzitu, se kterou „The Sword of the Slain“ své chmury vykresluje. Jeden by doufal, že ona pohledná zpěvačka, která zpívá o svém studeném srdci, o životních snech rozcupovaných tragédií, to nemyslí vážně. „The Penitent“ přece nemůže vyjadřovat skutečné pocity? Kde se v jejím hlasu bere tolik bolesti? Je to jen hudba, prostě je nebaví zpívat veselé písně. Je to tak? Co má na mysli, když v „Armoured in Shadow“ zpívá o ztracené důvěře, ranách, jež nelze vyléčit, o útočišti obráceném v popel? Je to jen hudba, jen umění. Snad.

„In Penitence and Ruin“ je výpovědí smutných duší. Od dob, kdy doom metal vytvarovaly ony známé britské kapely, se v základu příliš nezměnil. Je to nakonec i dobře, tato hudba stále dovede oslovovat a nezáleží příliš, v kterém desetiletí je ta či ona nahrávka datována. Na kvalitní díla ukáže až zub času. Věštit nebudu, sám jsem zvědav, jestli se k této hudbě budu vracet za pár let. „In Penitence and Ruin“ má v sobě několik předností a Soren Mourne je faktor, který posouvá tuto nahrávku nad úroveň průměrného funebráckého metalu. Její hlas a violoncello dodává této pohřební hudbě lesk čerstvě natřených rakví.