Vládní letadlo nacpané milióny amerických dolarů se vznáší nad mraky. Z pravoboku se jako zlověstný stín přibližuje letadlo druhé. Podezření posádky začíná být oprávněné. Agentům záhy dojde, že tohle je regulérní přepadení ve vzduchu. Zrádce v rouše beránčím odhalí svou pravou tvář a přímo na palubě postřílí své kolegy. Ambiciózní loupež běží jako na drátkách. Důmyslný lanový systém propojí oba letouny, načež začne příprava pro přesun kufrů s penězi. Proradná krysa jde však na řadu jako první. Přeci nebude lup posílat napřed a riskovat, že zlotřilí kumpáni odříznou spojení. Logika těchto lidí je chladná. O podíl méně. Mezi zločinci se na přátelství nehraje. Nebezpečný přesun mezi oblaky právě začíná. Kaskadér Simon Crane za svůj kousek inkasuje jeden milion dolarů a režisér Renny Harlin obohatí kinematografii o jednu z nejúžasnějších filmových sekvencí v akčním žánru.

Svěží vítr z hor

Jak všichni příznivci akční kinematografie jistě vědí, španělský režisér Jaume Collet-Serra se chystá natočit snímek Cliffhanger (2026), tedy remake stejnojmenného filmu z roku 1993. O tom, jestli jde o dobrý nápad, se snad v dohledné době přesvědčíme sami. Dosavadní filmografie režiséra není vůbec marná, čili já osobně cítím narůstající optimismus, což mě samotného překvapuje vzhledem k tomu, jaký odpor k aktuálním remakům (až na vzácné výjimky) všeho možného cítím. Ale nechme teď mé averze a problematiku filmových předělávek stranou. Nacházíme se v retro okénku, tudíž bude řeč především o dnes už klasické akční pecce, která vznikla pod taktovkou finského režiséra Rennyho Harlina. Talentovaný Fin je dobře znám svou touhou riskovat, osobitým pojetím akčního žánru a dlouhotrvající smůlou na scénáře. Nicméně jeho start v Hollywoodu je lemován téměř výhradně kasovními úspěchy, mezi které můžeme bez váhání zařadit i horskou rubanici Cliffhanger.

Jelikož jsem se vývoji akčního žánru věnoval podrobněji v ucelené trojici článků, nebudu plýtvat prostor na detailní popisování situace v první polovině devadesátých let a půjdu rovnou k věci. Po katastrofálně přijaté dvojici filmů Rocky V (1990) a Stůj, nebo maminka vystřelí! (1992) začal ztrácet Sylvester Stallone na bodech, pokud jde o přímé srovnání s jeho odvěkým rivalem. Tyrolský buldozer Arnold Schwarzenegger fanoušky uhranul dvojitou sci-fi náloží Total Reccall (1990) a Terminátor 2: Den zúčtování (1991), po jejichž uvedení se stal nejlépe placeným hercem v Hollywoodu. Bylo jasné, že Stallone potřebuje nějakou vzpruhu. Akční hit, kterým by se vyhoupl zpátky do sedla. Tím prvním se mělo stát satiricky laděné sci-fi Demolition Man (1993), které si na své docenění muselo pár let počkat. Ve stejném roce uvedený Cliffhanger vsadil na atypické spojení tématu horolezectví s akčním žánrem, a byť to po premiéře vypadalo všelijak, nakonec se z této horské variace na „Smrtonosnou past“ stal ukázkový kasovní trhák. Ale vezměme to hezky popořádku.

Horká hlava z Finska

Renny Harlin nepatří do kategorie v Americe etablovaných filmařů, kteří by Hollywood obohatili svěžím závanem své rodné domoviny, jak úspěšně demonstroval třeba Čechoslovák Miloš Forman, Nizozemec Paul Verhoeven nebo Číňan John Woo. Na druhou stranu se Harlin nikdy nestal bezduchou loutkou velkých filmových producentů a jejich dogmaticky vzývaných manuálů na tvorbu generických hollywoodských produktů. Rodilý Fin měl vždy tvrdou hlavu a až nezdravě hraniční víru v sebe sama a své schopnosti. Jeho nebojácnost v kombinaci se sebevražednou touhou riskovat všechno ve jménu filmu jej nakonec dovedla k realizaci ambiciózního pirátského blockbusteru Ostrov Hrdlořezů (1995). Jednoho z největších komerčních propadáků všech dob, který nadobro pohřbil produkční společnost Carolco Pictures. Ačkoliv je dnes režisér širší filmovou obcí vnímán jako těžký béčkař utápějící svůj talent v podprůměrných scénářích, koncem osmdesátých a na začátku devadesátých let platil za nadějného hitmakera, jemuž kde kdo věštil zářivou budoucnost.

Renny Lauri Mauritz Harjola, jak znělo jeho rodné jméno, pochází z lékařského prostředí. Otec byl lékař a matka zdravotní sestra. Renny však ve šlépějích rodičů kráčet nikdy nechtěl. Místo zdravotnictví dal přednost studiu umění a designu na Univerzitě v Helsinkách. Hned po ukončení studií nasedl na dráhu režiséra reklam a spotů pro různé firmy. Ve druhé polovině osmdesátých let opustil své rodné město Riihimäki, odcestoval do Ameriky a změnil si příjmení na Harlin, protože Harjola asi nemělo ty správné koule. Po nevýrazném thrilleru Arktické peklo (1986) natočeném ještě ve Finsku a béčkovém hororu Věznice (1987) s mladičkým Viggo Mortensenem v hlavní roli dostal první větší šanci, kterou bezezbytku využil. Pomocnou ruku režisérovi podal samotný Freddy Krueger.

Produkční společnost New Line Cinema tehdy řešila zapeklitý problém. Vnitřní manažerské třenice způsobily nepříjemný časový skluz. Natáčení dalšího dílu z populární hororové série o vrahovi z říše snů bylo na spadnutí, ale po bizarní šachové rošádě zůstávala režijní židle stále neobsazená. Duchovní otec série Wes Craven a producent Robert Shaye dali na svůj instinkt a protlačili do popředí mladého režiséra. Renny Harlin doslova skočil do rozjetého vlaku, ale velmi rychle se na place dokázal zorientovat. Pracoval efektivně, plnil časový harmonogram a přetavil celkem obyčejný scénář ve více než slušnou osmdesátkovou podívanou. Výsledkem byla Noční můra v Elm Street 4: Vládce snu (1988). Harlin filmu dodal akční odpich, potlačil strach i letmou fantasy atmosféru příznačnou pro předchozí díl. Místo toho vsadil na nenáročnou zábavu a z postavy Freddyho Kruegera učinil hláškujícího cynika ve slunečních brýlích, který si to v „říši pod králičí norou“ rozdává s hlavní hrdinkou tělo na tělo. Ze čtvrtého dílu se stal komerčně nejúspěšnější díl série, jehož výdělek dokázal pokořit až fanoušky oblíbený crossover Freddy vs. Jason (2003). Čtvrtá Noční můra utržila celosvětově přes jednapadesát milionů dolarů. Renny Harlin se rychle dostal do hledáčku velkých studiových hráčů.

Za několik měsíců si dlouhovlasého režiséra všimlo producentské eso Joel Silver. Vynalézavého Johna McTiernana to po globálním úspěchu Smrtonosné pasti (1988) táhlo k oceánským hlubinám, čili na pokračování svého revolučního akčního filmu neměl čas. Zatímco se oddával režii dobrodružného thrilleru Hon na ponorku (1990), Silver svěřil režii Smrtonosné pasti 2 (1990) zlatým ručičkám z Finska. Vzhledem k rozmarům Silvera i štědré výplatní pásce pro Bruce Willise základní rozpočet poněkud nabobtnal, ale Harlin si opět počínal šikovně a elegantně využil každý svěřený dolar. Ačkoliv šlo v důsledku o stejný příběh, kdy mrakodrap vystřídalo letiště a proti hlavnímu hrdinovi stanulo hned duo záporáků, Harlin svým zápalem a řemeslnou zručností přinesl výborný recyklát chytře využívající osvědčené ingredience. Byla tu opět vánoční atmosféra, manželka v nesnázích, jeden sympatický polda a hromada explozivních atrakcí korunovaná přehlednou, byť patřičně syrovou akční stránkou. Další kasovní trhák byl na světě a Harlin si mohl začít vybírat nový projekt. Jako na zavolanou se na zteči zanedlouho objevil italský hřebec, který mu jeho zlatý hollywoodský hattrick pomohl úspěšně završit.

Od nezdarů k vítězství

Rozmotat řetězec pokusů a omylů, které předcházely realizaci snímku Cliffhanger, není zrovna snadný úkol, ale pokusím se v tom udělat pořádek. Koncem osmdesátých let platila produkční nezávislá společnost Carolco Pictures za zhmotněnou ukázku o splněném americkém snu. Z malého neznámého studia o dvou lidech vyrostl gigant, který měl na pažbě hluboké zářezy v podobě hitovek První Krev (1982), Rambo III (1988), Total Reccall, Základní instinkt (1992), Univerzální voják (1992) a mnoho dalších klasik. Sebevědomí majitelům společnosti rozhodně nescházelo. Jeden z nejvýraznějších koní ve stáji společnosti byl bezpochyby Sylvester Stallone. Ten měl u Carolco Pictures smlouvu na další dva projekty stvrzenou třetím úspěšným tažením neporazitelného Ramba. Po neúspěšné realizaci komedie Bartholomew vs. Neff do hry vstoupil sci-fi horor Isobar pojednávající o geneticky upraveném monstru, které se při přepravě vlakem utrhne ze řetězu a začne likvidovat cestující v jednotlivých vagónech. Režírovat mohl začínající Roland Emmerich a dokonce Ridley Scott. Bohužel. Neshody ohledně scénáře a věčně nespokojeného producenta Joela Silvera učinily přítrž jakýmkoliv nadějím. Scott šel o dům dál a Emmerichovi do klína spadl Univerzální voják.

V kuloárech se tehdy šeptalo, že Stallone byl velmi rozmrzelý, když mu možnost pracovat se Scottem protekla mezi prsty. Naštěstí se velmi brzy začalo blýskat na lepší časy. Začínající  David Chappe, mající zkušenost jen s psaním příběhů k populárnímu animáku He-Man and the Masters of the Universe (1983), přišel se scénářem Gale Force, který před zástupci Carolco Pictures propagoval jako „Die Hard in a hurricane“. Carolco od Chappa odkoupilo až šestou verzi scénáře a v roce 1989 mu vyplatilo půl milionu dolarů. Tou dobou už se kolem ochomýtal i Renny Harlin, jenž od společnosti inkasoval tři miliony za natočení filmu. Bylo to vůbec poprvé, kdy megalomanství Harlina vystrčilo růžky, neboť smlouva mu nad projektem dávala plnou kontrolu. Velikášský Fin hotový scénář smetl ze stolu. Požadoval více akce, lepší dialogy, epičtější závěr a celou hromadu dalších dílčích změn. Během roku 1991 utratilo Carolco přes čtyři miliony dolarů za různé přepisy scénáře. Vedení mělo domýšlivého Fina plné zuby a začalo se dožadovat filmu, za který mu zaplatilo. Jenže! Jenže tu byl Sylvester Stallone.

Prozíravý Sly věděl přesně, co chce. Sledoval aktuální trendy a moc dobře si uvědomoval, co na poli akčního žánru táhne. Zranitelní hrdinové s duší, vnitřním traumatem a trefnou hláškou na rtech. Hrdinové jako Martin Riggs a John McClane. Postavit se tedy za mladého režiséra, který měl na svědomí druhý díl Smrtonosné pasti, dávalo perfektní smysl. Na palubu záhy vstoupil scenárista Michael France a z původního příběhu Gale Force rázem zůstala jen letmá inspirace. France se naopak nechal ovlivnit dramatem V horách (1956) od kanadského režiséra Edwarda Dmytryka. Letité drama situované do vrcholků francouzských Alp pojednávalo především o mezilidských vztazích a boji o přežití s nezkrotnou přírodou. Vznikající scénář byl obohacen o krimi zápletku operující s tlupou zkažených agentů FBI, mnoha milionovém lupu a partičkou dobrosrdečných horalů, kteří se proti federálnímu zlořádu postaví. Stallone však stále pochyboval.

Hnán pocitem o svých výborných pisatelských schopnostech začal do příběhu zasahovat. Ruku na srdce. Kromě Rockyho (1976) a rozsáhlých úprav První Krve jsou scenáristické pokusy Stallona přinejmenším diskutabilní, mnohdy vyloženě úsměvné - viz Formule! (2001). Zároveň je ale nutné přiznat, že zrovna Cliffhanger patří mezi to lepší, na čem se tento sympatický Američan s italskými kořeny podílel. Svému hrdinovi, horolezci jménem Gabe Walker, dodal tragickou backstory, upravil značnou část dialogů a především k obrazu svému vysekal profil ústřední záporné postavy příběhu, pro jehož ztvárnění počítal s účastí Davida Bowieho. Vytížený hudebník a příležitostný herec ale kvůli nabytému harmonogramu musel účast odřeknout. Po delším hledání a koketování s angažováním Christophera Walkena ukázala ruka osudu na Newyorčana Johna Lithgowa, nekorunovaného vládce filmových sviní. Chladnokrevný Eric Qualen tedy dostal svou tvář a filmový svět se mohl těšit na dalšího ikonického záporáka.

Horolezec Hal Tucker měl ve filmu ztvárňovat jednak parťáka hlavní postavě, ale také emoční jádro vyvěrající z tragédie, která oba hrdiny odcizila. Bylo očividné, že Tuckera by měl ztvárnit někdo s širší hereckou výbavou, což si Sly naštěstí plně uvědomoval. Šanci v první hollywoodské lize dostal Michael Rooker. Dnes, díky Strážcům Galaxie (2014) velmi oblíbený herec, ale začátkem devadesátých let spíše představitel záporných rolí. Jeho zlověstný pohled a hrubé rysy jej ke ztvárňování pokřivených charakterů sice předurčovaly, avšak Rooker měl, a nepochybně stále má, variabilní herecké schopnosti, s nimiž dokáže zahrát cokoliv, což bezchybně demonstroval na castingu. Trojlístek nejdůležitějších rolí byl tedy zpečetěn.

Vzhůru do oblak

Je pravda, že v úplných prvopočátcích Renny Harlin s režií váhal, protože dle svých slov nechtěl točit „Smrtonosnou past v horských kulisách“. Teprve předání moci nad celým projektem napnulo plachty odhodlání k maximálnímu výkonu. Rozhodně se nedržel zpátky. Počáteční budget třiceti milionů dolarů byl pro jeho smělé plány nedostatečný. Část rozpočtu přifoukla společnost TriStar Pictures výměnou za distribuční práva zahrnující třeba Nový Zéland, Francii, Austrálii, Mexiko či Severní Ameriku. Zbytek investoři z Carolco Pictures získali skrze nemalý bankovní úvěr. Dokonce i hvězdný Sly si ze své patnácti milionové výplatní pásky ukrojil dva miliony, aby Harlin nemusel omezit nic ze svých vizionářských představ. Z třiceti milionů bylo náhle sedmdesát. Lidově řečeno - úvěr jako kráva. Popravdě jeden z největších, které kdy banka v souvislosti s výrobou filmu do té doby umožnila. Duchovní zakladatel Carolca, Mario Kassar, si vyzkoušel, jaké to je koupat se ve vlastním potu. Budoucnost jeho živobytí měl ve svých rukách mladý blonďatý chlápek z Finska.

Děj filmu je sice situován do coloradských Skalistých hor, avšak pro účely samotného natáčení vybrali terénní produkční pracovníci okolí italských Dolomitů. Početný štáb trávil nejvíce času v italském horském městečku Cortina d’Ampezzo, kde si Sylvester Stallone ihned zřídil soukromou posilovnu včetně přenosné golfové sítě, aby mohl trénovat odpaly. Inu opravdová Rock Star mezi herci. Po velmi bolestných zkušenostech z natáčení První krve se už Stallone dávno nevrhal do nebezpečných kousků. Ke klidu svému a pojišťoven za sebe nechával „mluvit“ profesionály. Zkušení horolezci Ron Kauk a Wolfgang Güllich tedy herce zastupovali ve všech nebezpečných scénách. Zhruba v polovině natáčení (31. srpna 1992) jednatřicetiletý Güllich zemřel při tragické autonehodě, čímž veškeré zbývající scény padly na bedra Rona Kauka. Drtivou většinu lezeckých sekvencí štáb natočil ve skalách pohoří Tofana, kde trojice nejvyšších obrů přesahuje výšku tří tisíc metrů. Samotné Colorado dostalo také svou příležitost. Několik exteriérových scén bylo pořízeno v okolí města Durango, čímž se záměrně posílila iluze o geografické podstatě příběhu. Do hry pochopitelně vystoupily i miniatury, detailní malby, počítačem generované záběry a bluescreen. Pocit nebezpečí z obrovských výšek, nad nimiž se prohánějí hrdinové, musel být perfektní.

Hlavní hvězdou filmu je sice Sylvester Stallone, ale nejpamátnější a současně nejúžasnější scéna se obešla bez jeho účasti. Neuvěřitelné loupežné přepadení, které se odehraje v nebesích, zůstává dodnes legendárním. Idea byla prostá. Zlý agent zabije posádku letadla, na jehož palubě trčí sto milionů dolarů. Zloduch se následně musí dostat i s penězi na palubu druhého letadla, kde na něj čekají kumpáni. Už na papíře to působilo praštěně. Produkce na realizaci odmítla dát další peníze. Nejprve se tedy natočily veškeré scény a teprve po poslední klapce musel Harlin rozhodnout, jak bude v otázce filmové loupeže postupovat. Mohla se odehrát tradičnějším způsobem, třeba přepadením obrněného vozidla, ale režisér si zarputile stál za svým. Chtěl nabídnout něco jiného, riskantního. Něco, co by jeho film od ostatních na první pohled odlišovalo. Jako první horou pohnul samotný Stallone, který uskutečnění náročného kaskadérského představení zacvakal ze svého honoráře. Druhým důležitým činitelem se stal britský kaskadér Simon Crane. Smlouva mu zaručovala vyplacení jednoho miliónu dolarů. Pokud by se cokoliv pokazilo, peníze by dostala jeho rodina.

Crane se seznámil s celou myšlenkou. Ve výšce čtyř tisíc šesti set metrů jej pomocí navijáku vytáhnou z dvoumotorového letadla McDonnell Douglas DC-9 do volného prostoru a přitáhnou ho k bočním dveřím středně velkého tryskáče. Crane měl následně předstírat, že po čtyřicetimetrovém drátu klouže dolů, jako kdyby byl přichycen k jakési kladce. Kaskadér měl pod speciálním oděvem ukryté dvaceti kilové závaží, aby s ním silné poryvy větru příliš neházely. Vrcholná scéna zabrala několik týdnů příprav na jednom soukromém letišti v Anglii. Nejprve se nacvičovalo s testovací figurínou, která se při jednom z prvních pokusů utrhla a skončila bůhví kde. Jakmile tým získal jistotu, mohlo se jet naostro. Simon Crane měl u sebe skrytý padák a byl navlečen do obleku s vysokou odolností vůči chladu, jelikož venkovní teplota dosahovala čtyřiceti stupňů pod bodem mrazu. Kousek snímaly další dvě letadla vybavená kamerami a povedl se na první dobrou. Crane se svým výkonem nebyl úplně spokojen. Byl odhodlán uskutečnit ještě jeden pokus, ale nikdo ze štábu už nechtěl riskovat. Celá sekvence je zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejnákladnější letecký kousek, jaký kdy byl v rámci filmu proveden. A jak se na snímek Cliffhanger kouká dnes?

Rocky na horách

Akční filmy dělíme na ty před Smrtonosnou pastí a pak přirozeně na ty, které přišly po ní. Nic naplat. Přesná dělící čára načrtnutá Johnem McTiernananem plane pulzující rudou září, avšak není od věci připomenout, že akční kinematografie devadesátých let se nebála hledět do minulosti. Bez křiklavě přepálených produktů z osmdesátých let by to snad ani nešlo. Nekonečná kolekce explozí, prázdných zásobníků a armády statisíců padlých zlosynů jen přešla do fáze, kdy se speciální efekty mohly opřít o zbrusu nové technologie. CGI si ruku v ruce s moderními vizuálními efekty začaly pomalu prošlapávat cestičku na výsluní, ale těžiště vzrušující podívané stále náleželo velkorysým rozpočtům a natáčení v reálných lokacích. Hlavní změna tedy vycházela především z uchopení akčního hrdiny, který prázdné tvrďácké pózy nahradil uvěřitelností. Samo sebou v mantinelech žánrové podívané. Sněhem zavátý Cliffhanger tudíž nemohl začít ničím jiným, než podkopáním hrdinského kultu Sylvestera Stallona.

Gabe Walker (Sylvester Stallone), člen coloradského záchranného týmu rangerů, je eso ve volném lezení bez jištění. Zdá se, že jeho povinnosti a obdivuhodné schopnosti zahrnují i pomoc lidem, kteří se vyškrábou na vrcholek hory, ale se sestupem už si nevědí rady. Právě při jedné takové rutinní akci se s ním seznámíme. Gabe leze v ústrety svému kolegovi Halu Tuckerovi (Michael Rooker), který vzal svou nezkušenou přítelkyni Sarah (Michelle Joyner) na jeden ze skalistých vrcholů. Ze vzduchu trojici jistí pilotní spolupracovníci Frank a Jessie (Ralph White a Janine Turner). Další všední den v práci, dalo by se říci. Provizorní lano natažené mezi kusem skály a helikoptérou se táhne nad bezednou propastí. Hal zvládá vratkou „lanovku“ zdolat bez obtíží, ale Sarah se dostane jen doprostřed. Něco je špatně. Vynervovaný divák zákonitě doufá v to nejlepší, ale režisér sadou schematických střihů naruší iluzi bezpečí. Detailní záběry na napnuté lano, selhávající jištění a vyděšené tváře zalévají záda studeným potem. Gabe se navzdory protestům Hala vrhá kupředu. Ruce se spojí v posledním okamžiku. Pevný stisk je nyní poslední baštou mezi životem a smrtí. Ženina ruka sklouzává po rukavici zoufalého zachránce. Rám obrazu zachytává okamžik tragédie ve zpomaleném záběru, který sice běžně sklouzává do laciného klišé, ale v režii Harlina jde o zhmotněný pocit fatální beznaděje. Divák odevzdaně zalapá po dechu a jeho žaludek padá do kalhot.

Děj skočí o osm měsíců kupředu. Gabe po pohřbu Sarah doslova zmizel. Nyní se vrací zpět i s pocitem viny a zmrzačeným sebevědomím. Zjeví se na ranči své bývalé přítelkyně a pilotky Jessie. Pokusí se ji přemluvit, aby s ním odešla. Nic ho tu už nedrží a jeho kdysi nejlepší přítel Hal mu navíc začíná předhazovat smrt Sarah. Energická Jessie nechce opustit život, který nadevše miluje a začne zasmušilého muže pranýřovat. Měl by se vrátit k tomu, co mu jde nejlépe a přestat v sobě hromadit pocit viny.

Mezitím vysoko v oblacích dochází k ambiciózní loupeži. Bývalý člen vojenské rozvědky Eric Qualen (skvostně zkažený John Lithgow) a parta jeho povětšinou britských kriminálníků chtějí přímo z vládního letadla ukrást sto milionů dolarů rozdělených do třech kufrů. Spojku zajišťuje zkorumpovaný agent amerického ministerstva financí Richard Travers (Rex Linn), který přímo na palubě zneškodní své kolegy. Druhé letadlo s po zuby ozbrojenými zloději se přiblíží, čímž započne dechberoucí sekvence. Skrze natažený drát cestují peníze z jednoho letadla do druhého, ale jeden z postřelených agentů nabude vědomí a stiskne spoušť své automatické zbraně. Kufry se řítí vstříc vrcholkům coloradských hor a poškozené letadlo Qualena je nuceno nouzově přistát. Kufry s penězi mají nainstalované sledovací zařízení, které umí stopovat Travers vlastnící zaheslovaný software v malém přenosném zařízení. Chce to jen zkušené průvodce po nehostinném terénu. Členka zločinecké bandy Kristel (Caroline Goodall) nasadí americký přízvuk a s využitím vysílačky sehraje hereckou etudu na téma bezradné ženy v nesnázích. Je úspěšná. Na cestu už vyrazil Hal, následovaný Gabem. Cliffhanger se rázem změní na strastiplnou cestu za vykoupením a nalezením ztraceného sebevědomí. Celé dobrodružství je samozřejmě lemováno ustavičným bojem o přežití a ukázkovým akčním řemeslem.

Renny Harlin se v prostředí mrazu a sněhových vánic cítí jako ryba ve vodě. Možná i z toho důvodu mají všechny jeho hollywoodské úspěchy jednotící prvky v podobě ledu a sněhových vloček. Po všech těch výškových budovách, letištích či lodích, se potíže v horském prostředí vyloženě nabízely. Cliffhanger nemá potřebu zaměstnávat hlavy obecenstva složitým dějem. Mapa je jednoduchá, plná schematicky rozmístěných značek a jasně nastavených pravidel. Zde jsou padouši, tam se válejí peníze a opodál stojí klaďasové. Jde o klasickou hru kdo s koho. Ubližuje to nějak výsledku? Nemyslím si. Strohá příběhová linka je plně v moci Harlina, který úspornost děje mnohonásobně převyšuje snímáním atraktivního prostředí ukázkovým stupňováním napětí a precizně rozmístěných akčních čísel. Navíc má k dispozici charismatického hrdinu na vrcholu fyzických sil a více než adekvátního zástupce zla.

Zlodějská banda okolo Erica Qualena na sebe strhává pozornost vnitřní nevraživostí tolik odlišnou od teroristické buňky, která napadla budovu Nakatomi Plaza. Elegantní padouch Hans Gruber s tváří Alana Rickmana zaujal uhlazeným vystupováním, vysokou inteligencí a precizně seřízeným soukolím svých přisluhovačů. Jeho muži k němu vzhlíželi a po vzoru nacistických pohlavárů drželi při sobě. Eric Qualen je však prachobyčejný psychopat a nihilista, v jehož žebříčku hodnot se na nejvyšší příčce nachází jen a pouze on. Nemá problém bodnout kudlu do zad jakéhokoliv ze svých parťáků. Nedá se mu věřit, nejde s ním smlouvat a nehraje fér. Chladnokrevná nátura a parafráze vůdcovských sloganů z něj dělají mimořádně odpudivé individuum. Když před zraky zděšeného Hala nechá zabít očitého svědka, ihned si nálepku vraha ospravedlní: „Zabiješ pár lidí a říkají ti vrah. Zabiješ milion a jsi dobyvatel. Přeber si to.“ Skvělé, naprosto úžasné. Tato charakterová pokřivenost se jako nakažlivý mor zrcadlí v nastavení ostatních členů bandy. Všichni do jednoho jsou tak zkažení, jak si jen dovedeme představit. Když se tedy zmocní dvojice hrdinných horalů, automaticky víme, že půjde do tuhého.

Hned od začátku to nejvíce schytává Gabe, jelikož si své vykoupení přeci musí zasloužit. Než se nadějeme, už jej zločinci nutí odhodit teplou zimní bundu a lézt jen v titěrném tričku na zasněženou skalní stěnu pro první kufr s penězi. Vzhledem k tomu, že na scénáři se podílel i Sly, můžeme spekulovat, zdali za tímto rozhodnutím, krom dramatického záměru, nebyla i touha potěšit ženskou část publika pohledem na jeho obnažené svalnaté paže a řečiště napumpovaných žilních trubic. Logiku stranou. I laikovi dojde, že se život na zamrzlých horách v takovém letním outfitu smrskne na několik minut. Vlastně se domnívám, že na svůj díl srandy si při sledování filmu přijdou i zkušení horolezci (zdravím kolegu Reapera). Opět se vrátím ke své řečnické otázce. Vadí to? Nikoliv. Každý letitý konzument popcornu z „továrny na sny“ ví, jak ke svým milovaným akčňákům přistupovat. Řešit podobné prkotiny je hřích, obzvláště když je konkrétně Cliffhanger dělaný s takovou láskou a poctivostí.

Harlin z atraktivního prostředí těží první poslední. Od úvodní, nebojím se říci kultovní, sekvence s tragickou smrtí demoluje vratkou odvahu akrofobiků na prach. Cliffhanger překypuje úchvatnými záběry na monumentální hory a náhledy do chřtánů hlubokých propastí. Každou chvíli někdo někde visí, padá, nebo se drží okraje skály za konečky prstů. Zatímco Michael Rooker setrvává značnou část stopáže v roli nedobrovolného rukojmí, kolega Sly se snaží diváky dostat na svou stranu záškodnickou hrou na kočku a myš. V rámci předobrazu o pokud možno uvěřitelném hrdinovi z davu je výkon Stallona záměrně tlumený, a to i v případech, kdy běhá po vratkém mostu na pozadí mohutné exploze, uhýbá utrženým lavinám, nebo když obouruč zvedne nad hlavu dobře živeného rváče a nabodne ho na ostrý stalaktit (takový ten divný krápník, co vyrůstá od stropu jeskyně). Díky tomu vzniká zajímavý hybrid akčního hrdiny bez macho póz, jež si tak jako tak namaže na chleba partičku ozbrojených zločinců. Má to šťávu, protože se nacházíme na začátku devadesátých let, během kterých se režiséři neštítili drsných detailů. Harlin okázale servíruje cákance krve, rozstřílená těla, tvrdé osobní souboje i střelbu z brokovnice přiložené těsně na hrudník. Jakoby to nestačilo, kosí ještě ke všemu jednu kladnou postavu za druhou.

Je dobře, že se i Rooker v poslední třetině zapojí do akční vřavy a předvede památný souboj s psychopatickým členem Qualenovy party, který jen tak mimochodem fandí fotbalu a při rozdávání kopanců se stylizuje do podoby sportovního komentátora. Halova rezonující hláška „sezóna je u konce, kreténe!“ těsně před tím, než do něj nasype salvu broků, je nesmírně cool. Sly i Rooker si role dobráckých chlapů očividně užívají, což se krásně doplňuje s Lithgowem a jeho takřka karikaturním padouchem obdařeným až směšně přehnaným britským akcentem. Finální pěstní výměna na kouřícím vraku helikoptéry visící nad propastí je skvělou tečkou za tímto krásným reliktem z devadesátých let. Qualen padá obrazně i doslovně a Gabe s Halem se plácají po zádech. Staré křivdy jsou fuč, ztracené sebevědomí je úspěšně načerpáno a spokojený fanoušek akčního filmu se usmívá. Renny Harlin natočil nervydrásající, zábavný, rychle ubíhající biják s titánským hudebním doprovodem Trevora Jonese, který sice v mých uších zní jako variace na o rok staršího Posledního mohykána (1992), ale ve filmu Cliffhanger plní svůj účel na sto procent. Klasika akčního žánru a z mého pohledu to nejlepší, co Renny Harlin v Hollywoodu natočil.

Strastiplný výšlap

Možná to zní zvláštně, ale Cliffhanger se publiku poprvé představil 20. května 1993 na festivalu v Cannes jakožto nesoutěžní snímek. Mezi náročnými kusy jako Sbohem, má konkubíno, Piano či poetickým snímkem Vůně zelené papáje musel přímočarý nářez Rennyho Harlina působit jako slon v porcelánu. U publika však bodoval, což byl nepochybně pozitivní náznak věcí budoucích. V Americe si odbyl oficiální premiéru až 28. května. Během prvního víkendu utržil slušných dvacet milionů. Pak začaly tržby sice nepatrně stagnovat, ale Kanada a následně i zbytek světa akční snímek podržely. Výdělek krásných dvě stě padesáti milionů potvrdil hned dvě věci. Sylvester Stallone měl na kontě obrovský hit a producenti mohli nad přepáleným rozpočtem úlevně máchnout rukou (to ještě netušili, co je čeká za dva roky). Cliffhanger byl dokonce nominován na tři ceny Akademie. Konkrétně za Nejlepší zvuk, Nejlepší střih a Nejlepší vizuální efekty. Nikoho, hádám, nepřekvapí, že tváří v tvář revolučnímu Jurskému parku od Stevena Spielberga nemohl Cliffhanger vyhrát.

Pokud jde o odbornou kritiku a řadové recenze, budil snímek spíše rozpaky. Novináři se trefovali do přehnaného britského akcentu Johna Lithgowa, nelogičností a nerealistického zobrazení horolezectví včetně neexistující pistole, se kterou hlavní hrdina sázel ocelové kolíky rovnou do skály. Ke slovu se dostalo i několik nominací na Zlaté maliny, ale tím se tvůrci kasovního trháku opravdu nemuseli trápit. Cliffhanger vydělal balík a rozhodně se našli i novináři, kteří uměli ocenit perfektní řemeslnou stránku filmu, práci se střihem a napětím. Přesto Cliffhanger spadá do kategorie děl, která dozrála až v průběhu času. Dalo by se říci, že na Harlinův poslední opravdu dobrý snímek se v proudu let pozapomnělo, aby si ho fanoušci v novém tisíciletí opět našli a patřičně docenili.

Střemhlav dolů

Z dnešního pohledu je to poněkud úsměvné a tak trochu paradoxní. Sly sice skrze povedený akčňák nalezl pevnou půdu pod nohama, ale tu si pod sebou obratem podtrhl díky nudnému thrilleru s lehkým erotickým nádechem Specialista (1994). Cejch zrezivělé akční hvězdy ještě potvrdil podprůměrný spektákl Soudce Dredd (1995). Nic naplat. Doba zmrtvýchvstání symbolizovaná úspěšnou revitalizací jeho dvou nejslavnějších alter eg, náležela vzdálené budoucnosti, ale to už patří do jiného článku.

Daleko hůře dopadl Renny Harlin, jemuž další kroky v Hollywoodu zhatila asi největší chyba jeho života. Sňatek. Manželství s herečkou Geenou Davis mělo bez přehánění dopad na jeho kariéru, do které po řetězci komerčních úspěchů začalo navíc pronikat nezdravě nabubřelé ego. Ovlivněn poručicí Ellen Ripley a drsnou matkou Sarah Connor došel k závěru, že jeho manželka je spásou pro kult akčních hrdinek. Navzdory moudrým radám a varováním si šel umanutě za svým, akorát si přes zaslepenost jaksi nestačil uvědomit, že tahle cesta vede rovnou do propadliště filmových dějin. Dělová koule jménem Ostrov hrdlořezů trefila svůj cíl přesně. Společnost Carolco Pictures ohlásila „zásah potopená“ a byl konec. Ani variace na francouzský thriller Brutální Nikita (1990) jménem Dlouhý polibek na dobrou noc (1996) nedopadl o moc lépe, byť je pod scénářem podepsán stylový Shane Black. Následoval rozvod a zmírnění přehnaných ambic, ale napáchané škody už nešlo spravit. O zbytku filmotéky asi nemá smysl nic psát. S pomocí mikroskopu bych si dovolil zmínit snad jen žraločí akční horor Útok z hlubin (1999). Ten sice stojí na dementním scénáři, ale je zábavný a vyčnívá z něj podpis zkušeného řemeslníka.

Nenápadný klenot

Cliffhanger zůstává nadále tím zábavným, drsným i napínavým filmem, který vznikl především proto, aby pobavil své publikum. V rámci žánru zůstává vlastně ojedinělý. Vzpomeňme si, jak si s obdobným tématem poradil směšný blábol Vertical Limit (2000). Zub času na filmu Cliffhanger samozřejmě zanechal nějaké ty šrámy. Sem tam vás do očí praští snadno rozpoznatelný bluescreen nebo špatně maskované kulisové sety, avšak pečlivá režie, schopnost vtáhnout diváka do víru akce a paleta úžasných kaskadérských čísel z něj dělají nenápadný klenot devadesátých let. I když je objektivně Smrtonosná past 2 o chlup lepší, řadím Cliffhangera výše, protože šlo o film, kde mohl Harlin naplno rozvinut schopnosti, aniž by byl jeho um zotročen nastolenými pravidly rozjeté franšízy. Zde mohl být opravdu sám sebou. Cliffhanger platí za sebevědomý důkaz vypovídající o talentu, jakým Renny Harlin v počátcích kariéry disponoval. Už jen z toho důvodu bych tomuto svéráznému Finovi s horkou hlavou přál ještě jeden pořádný úspěch. Jestli si někdo návrat na výsluní zaslouží, pak je to Renny Harlin.