Když jsem si začátkem roku 2023 sestavoval obsáhlý seznam alb, která bych chtěl v dohledné době poslouchat, tak na něm kompletní diskografie THE HORRORS nechyběla. To, že jsem se k protočení pěti desek dostal až potom, kdy jsem doposlouchal již upečenou šestou řadovku, beru jako platonický souběh cest osudu.

Novinkový příděl v podstatě navazuje na literu dvou starších předchůdců, aniž by se nějak na sílu pokoušel dobývat další hudební obzory. Ti z nás, kteří podlehli uhrančivému šarmu opusů „Luminous“ a „V“ možná ani nebudou potřebovat druhý poslech na to, aby se patřičně zorientovali v terénu, protože minimálně třetí položka z aktuální rozpisky „The Silence That Remains” dává jasně najevo, že oněch osm let očekávané jiskření neklidných post-punkových nálad bude opět vzrušující.

Narozdíl od syrového, neurvalého a nervního debutu precizně obroušenější druhá kolekce „Primary Colors“ poprvé nastínila specifické možnosti práce s melodikou, již základní trojčlenka Faris, Third a Webb protřele ždíme i na „Night Life“. Struktura libozvučnosti v podání THE HORRORS je něco, co vám nečekaně rozhodí puls tak, aby během následujícího okamžiku navodilo jakýsi nástup uspokojujícího klimaxu, přičemž hned v tu samou chvíli zanechalo neutěšený pocit, že tento stav už nebude mít pokračovaní.

Ten svůdný úsměv náhlého objektu zájmu se střídavě zjevuje a ztrácí v řadách závěsů, které čeří tu pichlavé rezonance syntezátorových vln, tu silnější magnetismus basové kytary. Napětí ozonu v šerém prostoru šponuje Farisův baryton ledabyle popisující váš nový status quo. Moc dobře víte, jak pošetilé by bylo chtít víc než dychtit po té laškující a smějící se tváři, kterou nikdy nemůžete mít. Jste poblouzněni, raněni nenadálou sžírající touhou, ale hlavně jste za ní vděční. Kompoziční matrix těchto Angličanů zhudebňuje právě takovouto delikátní emoční nejistotu.

Na rozdíl od všech předešlých desek se na „Night Life“ podařilo udržet maximálně elektrizující atmosféru po celou dobu stopáže. Kromě nejkratšího, pouze střídmou elektronikou šmrncnutého recitálu „When The Rhythm Breaks”, který však dramaturgii efektivně dotváří, mají zbylé hudební epizody když ne ambice, tak aspoň hitový nádech.

Ariel“ si s přibývajícími poslechy pevně obhájila svízelnou roli první skladby, jelikož při své táhlosti, která je v režii poklidného Farisova vokálu, odhaluje půvab jen velmi pomalu, a to zvláště pro posluchače, který si moc nezadá s prvky dance music, jež jsou trpělivě formované klávesovými variacemi tak, aby dostaly naplno průchod až v samotném finále. Něco málo hip-hopových záchvěvů s příchutí rozvážnějších synth esencí DEPECHE MODE nabízí „Silent Sister“ a imaginárnímu duu čestných porotců Gore & Gahan by mohl osobitý herní projev tohoto vyspělého juniorského družstva udělat radost.

Při výčtu letošního výraziva musím zmínit „Trial By Fire“, která se vypjatostí trošku vymyká a dává vzpomenout na prvotinou „Strange Days“. Podobný a ojedinělý mírný úkrok stranou nelze jinak než kvitovat, neboť zvyšuje dynamiku desky. Nejen již zmíněný prvním singl „The Silence That Remains”, ale i několik jiných seancí dodává to, co pro mě dělá THE HORRORS oblíbeným unikátem, tedy dunivou těkavost rytmiky vedenou luxusním představením basové kytary. Zde tedy pozor na kytary, které mají v tomto soustrojí úlohu jakéhosi nesmělého katalyzátoru a jedinou výraznější vyhrávku, která ale nemá dlouhého trvání jsem zaregistroval v šouravě odevzdané a z pozice zpěváka sametově procítěné „The Feeling Is Gone“.

Poslední, co musím zmínit pro dokreslení kontur už tak přitažlivého obrázku, je závěrečná věc „LA Runaway“. Přidám tím další odkaz na inspirační zdroj, ale i oslavím zručné naimplementovaní střípků z dávného hitu „Just Like Heaven“ od THE CURE. Jakmile jsem dotyčnou vypůjčenou pasáž v rozjezdu zaslechl, tak mě nenapadlo nic jiného než: „Show me, show me, show how do you that trick“ a opravdu netrvalo dlouho abych tuto nevinnou svatokrádež přičetl THE HORRORS k dobru, protože i tento vypůjčený artefakt jenom nasadil elegantní korunku mimořádně sexy atmosféře „Night Life“.

P.S. Ty dvě skladby, co jsem v recenzi záměrně neuvedl, jsou samozřejmě nejlepší.