Už ani debutové album neuniklo naší pozornosti. Noisy věnoval desce „Ash In Realms of Stone Icons“ z roku 2022 několik řádků v rámci svých pravidelných albových nadílek. Tehdy TÓMARÚM fungovali ještě pouze ve dvojici. Jeho následovník, který přichází po téměř třech letech už nahrála plnohodnotná sestava, kdy se k duu Kyle Walburn a Brandon Iacovella přidala trojice dalších hudebníků. Změna výrazná a netýká se pouze personálního obsazení.

Letošní počin je totiž po všech stránkách výraznějším a dotaženějším dílem a to prosím i debut splňoval mnohé přísné nároky pro netuctové metalové nahrávky. Dvojice se na něm prezentovala jako k blacku inklinující umělci, kterým ovšem není cizí ani progresivní stavba hudební kompozice. Blackový prog zní asi dost šíleně, ale vlastně takto by se s trochou (spíše více) nadsázky dal debutový počin charakterizovat. Nebyl to čistý black metal, spíše jeho silné ozvěny v podobě vokálních a některých kytarových riffů či typických sypaček. Z této ještě stále nedávné minulosti zůstaly na „Beyond Obsidian Euphoria“ už jen kousky v podobě některých pasáží v jednotlivých skladbách, ovšem celkově se výraz skupiny posunul mnohem více do progresivně deathových vod.

Kapela z Atlanty nyní manévruje s o něco větším akčním rádiusem a dá se říct, že se nebojí žádné výzvy. O jejím sebevědomí a odvaze svědčí i zařazení bez jedné vteřiny 10-minutové skladby hned na samý úvod alba. Ta až na krátké intro na nic nečeká a celé představení naplno odpálí počínaje prvním hrábnutím do strun. Skřehotavý vokál plynule navazuje na debutovou nahrávku. Tento však nezůstane osamocen a za pár okamžiků dostane prostřednictvím deathového growlingu nerozlučného parťáka na této dlouhé „pouti albem“. Vrstvení vokálů je vůbec velmi silná disciplína, ve které Američané na této nahrávce vynikají. Ústřední dvojice tasí rejstřík čítající jak již výše zmíněné extrémní polohy a stejně tak i čisté vokální linky, které zpestřují hlavně refrény. O vokály se navíc dělí rovnou kompletní pětice, jež desku nahrála.

Úvodní skladba přinese také několik motivů, které si v dalším průběhu alba postupně vynořují a zase mizí. Epické pojetí tak jde ruku v ruce s žánrovým zařazením alba, což asi není nikterak revoluční myšlenka. Záleží tak hlavně na jejím provedení a schopnosti kapely pracovat s repetitivními postupy ve prospěch celku. Uchu lahodící kytarový riff zjevující se v několika dalších skladbách dává jednotlivým momentům sjednocující rámec a v záplavě mnoha dalších kreativních motivů rozhodně nepůsobí jako recyklace vlastních nápadů na ploše jednoho alba.

Těch mají TÓMARÚM dost na pokrytí téměř 70. minut hracího času. Progresivní metal a nadprůměrně dlouhá stopáž - spojené nádoby, řeknete si. Také nejsem zrovna příznivcem natahovaných stopáží desek, devítka songů tohoto alba si však svoji minutáž dokáže uhájit. Ovšem zde často platí ono rčení o správné náladě k poslechu. Chci tím říct, že byly chvíle, kdy jsem hlavně ke konci hrací doby, který tvoří dvojice dlouhých skladeb („Silver, Ashen Tears“ a „The Final Pursuit of Light“) už trochu ztrácel pozornost, ale jindy zase deska šlapala bez kvalitativních propadů hezky od začátku do konce.

Ostře metalový stereotyp narušuje asi nejvýrazněji veprostřed alba umístěná kompozice „Halcyon Memory: Dreamscapes Across The Blue“, která předchozí silně na steč tlačené tempo výrazně zjemní a tvrdé kytarové riffy přenechají dokonce na čas prostor i zvuku kontrabasu. Ani tato skladba se sice nevyhýbá rychlým výpadům, ale převážně čistý vokál ji dominantně tlačí někam do sfér „jemnějšího“ progresivního metalu. Ozvou se například i reminiscence starších OPETH, ale plně v režii osobitého stylu americké kapely.

Když už jsme u těch přirovnání, či inspiracích, tak já osobně nacházím velmi často závan krajanů FALLUJAH z období kolem alba „The Flesh Prevails“ (2014). Ostré a brutální nájezdy a nad nimi jako průzkumný dron kroužící nadpozemská kytarová sóla. Tato kombinace se nezřídka ozve i ve skladbách tohoto recenzovaného alba. Ani v tomto případě se však neděje za cenu bohapustého vykrádání. Ono vlastně těch různých upomínek se na nahrávce obecně najde dost, ale pokaždé má kapela vše pod kontrolou do té míry, že lze jednoznačně hovořit o jejím vlastním rukopisu. Někdy je výraznější, jindy zase o něco méně.

Bezchybnou desku před sebou určitě nemáme, avšak dá se z ní vycítit, že TÓMARÚM jsou na dobré cestě k dalšímu zdokonalení svého stylu a zvuku. Je dost možné, že jejich živelnost časem převálcuje akademická preciznost a progrese zahubí všechny sympatické nedokonalosti. Anebo možná také ne. Druhé album v současnosti již plnohodnotné kapely nabízí velmi vyvážený poměr mezi syrovostí, tvrdostí a muzikantským umem s touhou tvořit „náročnější“ muziku. Osobně se na něj dívám jako na další krok, avšak těžko v tuto chvíli odhadovat kterým směrem. A ono je to vlastně úplně jedno. Je to na každý pád album výborné a fanouškům technických extrémů s dostatkem melodií nabídne komplexní hudební zážitek.