Seriály z nemocničního prostředí tvoří symbolický ambient našich životů. Jako dítě si živě pamatuju zvuky legendární znělky Sanitky. Můj čas byl tehdy pouhopouhé prozatím, takže jsem se nesměl na tuhle normalizační pohotovost dívat. Doktor Jandera a jeho milostná i pracovní trápení byl ale vždy v kontextu tuzemské televizní tvorby až ten druhý. Trendy totiž diktovala Nemocnice na kraji města Jaroslava Dietla, která, přes jistý negativní resentiment vůči reálnému komunismu, byla značně inovativní i v mezinárodním kontextu. 

Děj seriálu je totiž do velké míry situován do pracovního prostředí. Postavy svou prací, kterou primář Sova ve svém legendárním a hojně parodovaném monologu pasuje až na cosi posvátného, doslova dýchají. Zatímco v případě Jandery jsme často nuceni sledovat nezáživné domácí epizody jako shánění kaštanů pro umírající macechu, nebo doktorovu chcípáckou maskulinitu projevovanou nerozhodným lavírováním mezi slušnou Elišku a labilní doktorkou Houdkovou, Nemocnice na kraji města prostě ukazuje postavy pohlcené kariérou do té míry, že i soukromá dramata se často odehrávají v chodbách a ordinacích legendární kliniky. 

Po Sametové revoluci se náhle roztrhl pytel se zahraniční produkcí, zatímco ta domácí postupně zdegenerovala. Televizní obrazovky opanoval MASH a jeho sžíravá a jen pomalu stárnoucí pacifistická ironie. Hvězdné tváře defilovaly v šesti sériích Nemocnici Chicago Hope, která oslňovala prostředím moderní nemocnice a tolik populárním prolnutím doktorských témat a zaměnitelné soap opery. V roce 1994 ale zahájila ordinování i další legenda, dynamičtější Pohotovost z autorské dílny tehdy trendy spisovatele Michaela Crichtona. Toto dílo, které samozřejmě neodolalo zubu času, je pro naši operaci důležité. V roce 1999 svedlo totiž dohromady scenáristu Scotta R. Gemmilla a herce Noaha Wylea, který si zahrál aspirujícího a hierarchií postupně stoupajícího doktora Johna Cartera. 

17 let po skončení Pohotovosti se oba setkávají v nemocničním prostředí znovu v nečekané televizní události. Žánr doktorských seriálů neprošel na rozdíl od mnoha jiných subžánrů žádnou závratnou genezí, spíš se začal trochu topit v otravných tropech záhadných případů a geniálních lékařů. Obrovský impulz do něj před pěti lety vlilo famózní a pohříchu nedoceněné dokudrama Lennox Hill, které přineslo návrat k všednosti, základním hodnotám lidskosti a pohled na doktory ne jako stroje na precizní diagnózy, ale mediátory mezi životem a smrtí, křehké lidi, kteří zachraňují životy, ale zároveň musí jednat s blízkými pacientů, pro které se existence často otřese stejně radikálně jako nemocným. 

Urgent sice není dokumentem, ale v mnohém ústrojně navazuje na civilismus Lennon Hillu. Pokud chceme snadné srovnání, jak zásadní cestu ušel tón mezi Pohotovostí a Urgentem, dohledejte si staré fotky Noaha Wylea coby Cartera a pak se podívejte na tvář doktora Michaela „Robbyho“ Robinavitche, hlavního hrdiny nového seriálu, který právě uvedl MAX. Ten skok říká vše. Wyle se kdysi zařekl, že doktora už nikdy hrát nechce, ale COVID změnil jeho rozhodnutí. A byl to skvělý kariérní krok, protože pokud si tohoto jinak nepříliš viditelného herce budou lidé pamatovat, nebude to díky roli Cartera, ale právě díky zmučenému Robbymu.  

Doktor Robby je šéfem přetížené a podfinancované pohotovosti v Pittsburghu, která má vše říkající pejorativní přezdívku Pitt (Jáma). Jeho role je koordinace chaosu, neustále přervané čekárny, agresivních pacientů, vysíleného personálu a neustávajícího přívalu různých případů, které je třeba kategorizovat a účelně řešit, aby byla naplněna potřebná KPÍčka. Seriál zachycuje jednu jedinou směnu, čímž připomíná slavný „real time thriller“ 24 hodin, titul obecně pokládaný za jeden z důležitých zlomů v dějinách tzv. quality TV. 

Metoda Urgentu tedy není nijak prudce inovativní, ale do často vleklých a rozbředlých doktorských seriálů vnáší pocit naléhavosti, která se stupňuje od první minuty Robbyho zprvu rutinní, posléze však hluboce traumatické šichty. V 7:00 nastupuje zkušený doktor s nepříjemným pocitem na duši. Přesně před rokem byl nucený odpojit od přístrojů svého mentora a nadřízeného, kterého zabil akutní COVID. Navíc má na starosti tým mladých čekatelů a čekatelek, jejichž protichůdné povahy jsou neustálou hrozbou pro choulostivý organismus pohotovosti. 

Urgent sice neignoruje osobní traumata a dramata postav, ale nemá prostor je dlouze zkoumat a exponovat. Většina vedlejších linek, které portrétují různorodé panoptikum doktorů a pomocného personálu, se musí vměstnat mezi diagnózu a lékařský zákrok, nebo do vzácných momentů klidu. Seriál má tak od začátku strhující kadenci a velmi účelně pracuje s časem. Metoda reálného času, který lineárně utíká divákovi před očima, má svoje přednosti – především onu naléhavost.  

Čas je tu skutečně pouhopouhé prozatím. Mezi smíchem a pláčem, klidem a katastrofou se rozprostírá příliš tenký závoj, který může být kdykoli prolomen. Není prostor na zbytečné peripetie, Urgent se pokouší o maximální účelnost. A je v tom dobrý. Používá totiž ke zvýšení tlaku i takové banality, že v jednom díle si Robby prostě nestíhá v přívalu případů a úkolů dojít na záchod. Pocit stresu a naléhavosti je fyzický a všudypřítomný.

Reálný čas ale může i svazovat a nutit tvůrce k modelovosti. Někdy jde prostě cítit, že určité epizody slouží k poučení diváctva, třeba když při jednom rutinním zákroku pacient odvypráví dějiny pohotovosti v Pittsburghu a její skromné dobrovolnické počátky. Zásadnějším úskalím je to, že v první polovině se začíná dostavovat pocit únavy a stereotypu. Kadence katastrof a urgence je příliš velká a hrozí postupné otupění vůči utrpení. Urgent se dokáže tomuto úskalí vyvarovat nakonec tím, že některé případy nechá plynout v průběhu několika dílů až do tragického finále – např. zdrcující epizodu rodičů, kteří se musí postupně vyrovnat s tím, že se jejich bezproblémový syn omylem předávkoval fentanylem a odumřel mu mozek. Chytře provazující dějové linie jsou nakonec důležitější než hodinové díly. Tvoří jakési emocionální celky, které překlenou i drobný stereotyp, který vlastně věrně odráží prožitky týmu Pittu. 

Obavy, že Urgent svých 15 dílů neobhájí, doslova vaporizuje druhá polovina vymezená drastickým zvratem, proti kterému je kultovní finální epizody Sanitky spíš rodinnou komedií. V té chvíli je již tým Pittu dostatečně představený, jeho dilemata skvěle rozvinutá a připravená k dramatickému crescendu. A Urgent ho doručí stylem, který ho pasuje na titul nejlepší doktorský seriál všech dob. Jde o inteligentní a efektivní zúročení sympatií i antipatií k postavám, které nejsou nijak šablonovité. 

Robby, který oslňuje schopností zvládat chaos a řešit konflikty, zároveň stále víc prozrazuje vnitřní slabost, křehkost, neschopnost poradit si s pocity selhání. „Zachránil jsem spoustu lidí, ale stejně si budu pamatovat jen tváře těch, které jsem dneska ztratil,“ svěří se slzami v očích v jedné z nejvypjatějších scén. Pocit tragiky, stupňujícího se tlaku a dusivý pocit, že žádná zázračná záchrana nepřekoná momenty, kdy je pacient prohlášený za mrtvého, rezonuje až do poslední scény, jejíž úlevnost je krutě dočasná. 

Urgent je navíc zalidněný skvělými charaktery. Tým lékařských studentů-čekatelů kombinuje protichůdné přístupy k první zkušenosti s urgentní medicínou, která je vše, jen ne snadno stravitelná. Robbyho tým vede železnou mateřskou rukou nádherně sarkastická vrchní sestra Dana Evans, která je jakousi kronikou oddělení. Frank Langdon je sebevědomý korunní princ oddělení, ale během směny sledujeme jeho tvrdý pád ze slávy. Citlivě pojednaná mateřská dilemata přináší postavy doktorky McCay a Collins. A druhou polovinu seriálu značně oživí nástup válečného veterána Jacka Abbotta a jeho polních improvizací. A pak jsou tu desítky a nakonec stovky pacientek a pacientů a jejich drobných dramat, které seriál nepoužívá jako záminku k projevení geniality a sehranosti lékařského týmu, ale jako humanistickou mozaiku příběhů, v níž se bojuje o důstojnost a každý další nádech. Některé jsou humorné, spousta z nich se ale zadře nepříjemně pod kůži. Odhalují křehkost bytí a snadnost, s jakou se spokojený život může změnit v hlubokou tragédii. V tom je Urgent v dobrém slova smyslu obyčejný, protože nechce ohromit, ale nabádá v pokoře. 

Scott R. Gemmill, který je podepsaný i pod legendárními devadesátkovými úlety jako Vražedné pobřeží či JAG, se zcela nečekaně postaral o jeden z nejlepších seriálů roku. Naléhavost Urgentu je o to větší, oč víc všude ve světě sílí hlasy internetových nedouků, primitivů a lidí ignorujících základní poznatky vědy. Zatímco americké zdravotnictví plundruje imbecilní kreatura z rodu Kennedyů, Urgent je civilní, strhující a hluboce emotivní poctou lidem v první linii, kde se často rozhoduje o tom, zda tento nádech nebude zároveň tím posledním.