Je tomu již více jak dvě dekády, co to Mark Jansen zapíchnul u AFTER FOREVER a vytvořil žánrově podobnou kapelu EPICA. Letos už vydávají deváté album a pochopitelně u podobně zaběhnuté kapely se nedá očekávat nějaká významná stylová proměna. Přesto si novinka pozornost zaslouží, už jen proto, že kapela několik zajímavých alb vydala. Vydání aktuální nahrávky předcházelo několik singlů, současné směrování tak bylo předznamenáno s dostatečným předstihem.

Loni vydaný singl „Arcana“ byl varováním, že EPICA se bude soustředit na nudné symfonické kompozice postavené na sborech a produkční přeplácanosti. Aktuální album však alespoň zčásti tyto obavy vyvrací. Ne zcela, ale třeba samotný úvod rozhodně. Je jím druhý singl, který vyšel v únoru a slouží jako otvírák na albu. „Cross The Divide“ ukazuje, jak by mohli vypadat NIGHTWISH, kdyby se drželi kovu. A zároveň ukazuje, jak by mohla vypadat EPICA, kdyby se více držela písňového charakteru hudby a nezahltila svůj projev přebujelou produkcí a neúnosnou stopáží jako třeba na albu „The Holographic Principle“. Za mě je „Cross The Divide“ zatím jedna z nejlepších heavy metalových skladeb tohoto roku. Je to samozřejmě jen úvodní rozjezd a všechny další aspekty, které na hudbě EPICA máme či nemáme rádi jsou přítomny. EPICA má oproti NIGHTWISH také jednu podstatnou výhodu. Kapelník je kytarista a své struny nikdy nenechá upozadit. Vždy a po celou stopáž je hudba postavená na hutných riffech a snad jen chvílemi ustoupí nějakému symfonickému cukrkandlu. O tom se Emppu Vuorinenovi může jen nechat zdát. To je právě případ v pořadí druhé písně „Arcana“, která zpomalí rychlý rozjezd nastolený „Cross The Divide“. Těmito dvěma singly si kapela hned na úvod i vymezila mantinely, ve kterých se bude po zbytek stopáže pohybovat. Nebude to rychlejší a hitovější než úvod, ale ani ne rozbředlejší než „Arcana“.

„Darkness Dies in Light (A New Age Dawns, Part VII)“ pak ukazuje kapelu přesně v její charakteristické poloze. Rozvláčné kompozici postavené primárně na ostrých kytarových riffech kapelníka (nakonec oproti dvěma prvním skladbám je i hlavním autorem), symfonických plochách a sborech. Ve středním tempu postavená „Fight to Survive - The Overview Effect“ je možná chvílemi trochu zahlcená smyčci, ale páteř, kosti, svaly a snad i vnitřnosti z ní činí dobrou metalovou skladbu. Jen toho tuku trochu přibylo. To se úplně nedá říct o třetím singlu „T.I.M.E.“, který vychází ze stejného receptu, ale už to nějak netáhne a kompaktnost skladby se poněkud rozpadá pod vší tou tíhou navrstveného hudebního materiálu. Isaac Delahaye si připsal dvoje samostatné autorství, zmíněnou „Fight to Survive“ a „Apparition“ a obě věci se mu povedly. Riffový základ „Apparition“ je hutný pochod, který rozkmitává vzduch mechanickým vlněním na spodní hranici slyšitelného spektra. Refrén svou zpěvností neuniká z nastoleného rámce a pokračuje v pochodovém rytmu. Výborná, přesto na albu spíš nenápadná věc. A nakonec i skladba „Eye of the Storm“ si udrží kontury kompaktní metalové písně. Dvě balady přítomné na albu lze brát spíš jako hlasové cvičení Simone Simons.

Hlas Simone Simons zraje jako víno a mám dojem, že zpěvačka je momentálně na vrcholu svých pěveckých sil. Od prvních alb se neskutečně vypracovala. Je radost ji poslouchat. Ještě že je nedílnou součástí tohoto uskupení, protože mnohdy zachraňuje situaci. V některých kompozicích, kdy se Mark Jansen příliš rozjede ve své touze po monumentálnosti, dokáže hlas Simone udržet konzistenci, a především vytlačit potřebu zařadit sbory, které se mi čím dál víc zajídají. Když to srovnám s posledním počinem NIGHTWISH, tak je to přesně opačný přístup. Floor Jansen je ještě o trochu lepší zpěvačka, ale vůbec nedostává šanci to předvést. Už od svého nástupu ke kapele je album od alba stále více upozaděna symfonickými a sborovými úchylkami páně kapelníka. Oproti Holopainenovi si je Mark Jansen svého klenotu vědom. I ve skladbách jako „The Grand Saga of Existence (A New Age Dawns, Part IX)“, které jsou rozvláčné a místy ne zcela záživné, nechá Simone, aby ze sebe dostala tak říkajíc všechno a našponovala svoje hrdlo k prasknutí.

Přiznávám bez mučení, že po prvním singlu jsem si pro aktuální album připravoval spíše jízlivé až jedovaté sliny. Jenže jsem je musel spolknout. „Aspiral“ je velmi dobré, hlavně proto, že je vyvážené. EPICA neuhnula ze své symfonické podstaty a stejně jako kdy dřív se vyžívá v nabubřelé produkci, jenže zároveň naservírovala i slušnou porci povedených písní. To je přesně to, co se Holopainenovi nedaří. Když oloupete „Yesterwynde“ o orchestrální slupky, tak toho moc nezbude. Oproti tomu „Aspiral“ stojí pevnýma nohama na solidních metalových základech a na písních, které mají ucelenou strukturu.