Pětice LADY BEAST z pensylvánského Pittsburghu představuje ortodoxní větev nové vlny old school heavy metalu. Ani její páté studiové album neřeší takové nepodstatnosti jako nějaký progres anebo pošilhávání po jiných žánrových teritoriích. Devítku letošních kompozic pojí s horkou současností pouze „plnotučná“ produkce. Zde naproti tomu nějaké pokusy o dobový diskurz hledat nemusíme. Průrazný a hutný kytarový spodek dává muzice potřebný říz a jistí jednotlivé skladby hezky odspodu.

Dominujícím prvkem zůstává vokál Deborah Levine. Nedá se úplně říct, že by se kolem něj točilo veškeré dění, na to vlastně skladby sami o sobě nabídnou dostatek dalších zákoutí, ale její přesně posazený hlas jednoznačně definuje tvorbu kapely. Její rozsah sice není nikterak široký, ale plně postačí, že barva hlasu je dostatečně „heavy“ na to, aby utáhla melodické linky i důrazné refrény.

I když se pohybujeme v teritoriích pravověrného a spíše přímočařejšího heavy metalu, LADY BEAST nabídnou i dostatek košatějších kompozic, či minimálně jejich částí. Na albu nejdelší „Starborn“ ve své koketerii s epikou vyloudí ozvěny mladých let železné panny a zároveň připraví půdu pro následující nesmlouvavý kvapík („Crone’s Crossroads“).

Pětatřicet minut hracího času nabídne skladby v drtivě většině neúprosně pádící vpřed. Nehledejte zde žádné zvolňující balady. Na to Američané nehrají. Jejich pojetí old schoolu se nese ryze v rychlejším pojetí, kde je dostatek místa pro úderný riff i kytarové kudrlinky, či sóla. V tomto ohledu je „The Inner Alchemist“ možná až trochu schematickou a předvídatelnou nahrávkou, ale přesně s tímto účelem skupina šla i do studia. Nutno dodat, že ve své sveřeposti se cítí komfortně a pro žánrové fanoušky je i její páté album poslechem komfortním.