Film o nenaplněných snech utopených v bahnité existenční stoce. Film, který z reality poválečné Evropy dělá natolik hrůzné místo, že je možná lepší zadusit nový život v zárodku, než riskovat jeho vyhnití v bezútěšném prostředí bez naděje. Film, jenž zdatně demonstruje, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tím vším je ponurá černobílá sondáž do těch nejnižších sociálních vrstev Dívka s jehlicí (2024) od švédského režiséra Magnuse von Horna. Ideální studijní materiál pro všechny křiklouny, kteří ve virtuálním prostoru volají po zlatých starých časech a bědují nad krutou současností. Tato monochromatická bajka pro dospělé rámovaná perfektní kamerou a formální gotickou stylizací se rozhodně nebojí naturalistických výjevů, ale přesto, nebo možná právě proto, umí tnout tak bolestně do živého, aniž by ve vás její obsah vzbuzoval domněnky o jakékoliv samoúčelnosti. Byť to tak na první pohled nevypadá, film dokáže emočně vysátého diváka vzkřísit nepatrnou jiskřičkou naděje, a to bez patosu a citového vydírání. Přesto se nedá říci, že si sledování Dívky s jehlicí užijete. Po permanentním dvouhodinovém políčkování už možná o pomocnou ruku ani stát nebudete.

Psát recenzi na festivalový hit minulého roku není zrovna snadné, neboť jde přesně o ten typ filmu, jehož tajemství je ideální odhalovat na vlastní pěst. Čím méně detailů víte, tím intenzivnější zážitek ze sledování budete mít. Jestli se na premiérovou projekci teprve chystáte, vezměte prosím zavděk úvodní odstavec a dál už si nic nečtěte. Avšak pokud s vámi cloumá zvědavost, nebo vás již Dívka s jehlicí stačila bodnout do srdce a chcete si porovnat svůj pohled s tím mým, pak není důvod k ostýchavosti. Tedy k věci.
Úvodní série do sebe se prolínajících zdeformovaných portrétů může vyvolat vzpomínky na Mazací hlavu (1977), ale jakmile zlověstná hudba ustane, kamera Michała Dymeka do obrazu vnese řád. V ten okamžik si někteří z vás jistě vzpomenou na jiný film Davida Lynche, a sice Sloního muže (1980). Nenacházíme se však v industriálním Londýně, ale poválečné Kodani roku 1919. Chudoba, nezaměstnanost, špína a zmar atmosféře okamžitě udají depresivní tón. V epicentru ponuré symfonie stojí hlavní hrdinka filmu, švadlena Karoline (přirozená Vic Carmen Sonne). Dluží nájem za čtrnáct týdnů, a tak jí nezbývá, než svůj skromný byt opustit a přesunout se do odporné podkrovní špeluňky, kde děravou střechou zatéká a na podlahu kálí holuby. Karoline pracuje za minimální plat v místní továrně na výrobu oděvů. Její muž odešel bojovat do války a pravděpodobně padl. Jelikož však domnělá smrt nebyla potvrzena, Karoline nedisponuje úmrtním listem, a tudíž nemůže žádat o vdovský důchod. Ředitel továrny Jørgen (Joachim Fjelstrup) má pro osamocenou ženu více než pochopení. Z nečekaného románku stvrzeného souloží v zaplivané uličce se vyvine naděje na sňatek.

Co se může pokazit? Třeba nečekaný návrat traumatizovaného manžela Petera (Besir Zeciri), který si z války přinesl nepěkný suvenýr. Lépe řečeno v boji o něco přišel. Konsternovaná Karoline svého muže bez tváře (doslova) zapudí, jelikož život na vysoké noze s elegantním nápadníkem nabízí klíč od východu z nuzného živoření. Vystřízlivění z pomíjivého snu je rychlé. Zámožná rodina hlavní hrdinku odmítne navzdory faktu, že se slabošským Jørgenem čeká dítě. Tvrdá dřina v pokročilém stádiu těhotenství Karoline přiměje k zoufalému činu. V městských lázních se pokusí o potrat pomocí pletací jehlice. Příchod dítěte do tak bezradné životní situace by pro mladou ženu znamenal další nepříjemnou překážku. Do klíčového okamžiku ale zasáhne postarší žena Dagmar Overby (Trine Dyrholm). Ta nabídne Karoline službu. Pokud dítě donosí, za menší úplatek se postará o to, aby novorozené miminko našlo útočiště v milující rodině. Přesně na tomto místě změní film kurs. Symbióza černobílých barev ustoupí černé.

Dívka s jehlicí nepopře inspirační vlivy. Kromě zmiňovaného Lynche dá vzpomenout i na prvotiny Larse von Triera nebo mistra v mapování lidské psychologie Ingmara Bergmana, především na snímek Persona (1966), kde je rovněž kladen značný důraz na komplikovaný vztah dvou žen. Režisér a scenárista Magnus von Horn však není žádný plagiátor. Jedna z jeho silných stránek stojí na nepředvídatelném zacházení s příběhovou linkou, která začíná jako depresivní sociální studie, pak pozvolna přejde do dusné psychologické hry, aby poslední třetina narativního oblouku dostala mrazivou, neřkuli hororovou atmosféru (škatulku horor ale berte s velkou rezervou). Ovšem než dá drama šanci thrilleru, musí si divák počkat minimálně čtyřicet minut, během nichž dostane znepokojivý portrét hlavní hrdinky.

Karoline je nečitelnou a minimálně zpočátku nesympatickou postavou. Nějaké konkrétní stanovisko k ní divák zaujme až na konci vyprávění. Hubená s divokými vlasy, hluboko posazenýma očima a neurčitou mimikou nám Karoline dává značný prostor k polemice. Připomíná ústřední literární postavu, u které nám autor zakázal nahlédnout do myšlenek. Patrně není tak nevinná, jak se před lidmi prezentuje. Nevíme, do jaké míry s okolím manipuluje, ani nakolik je románek s panem továrníkem z její strany upřímný. Občasné emoční výbuchy nebo surové odvržení zdeformovaného manžela, k němuž se střídavě vrací, dotvářejí obraz rozporuplnosti. Teprve nechtěné otěhotnění dovede Karoline k první upřímné akci. Fakt, že pokus o potrat odloží a rozhodne se dítě donosit, nám dává naději na určitou míru empatie a přítomnost mateřských citů. Dojde nám, že Karoline není bezcitná bestie, ale žena ovlivněná bezútěšnou sociální mizérií. Hornův předchozí snímek Sweet (2020) se zabýval dopadem sociálních sítí na ženskou psychiku. Dívka s jehlicí ukazuje válkou zpustošenou společnost, v níž se děti rodí matkám, které o ně nestojí, což je přesně to, oč tu běží především.

Jakmile Karoline naváže kontakt s tajemnou Dagmar Overby ve fascinujícím podání veteránky dánské kinematografie Trine Dyrholm, otevře se pod ní propadlo. Záleží pouze na Karoline, jestli se z černé díry dokáže vyhrabat a tím pádem prozradit, na jaké straně vlastně stojí. Overby provozuje obchod s cukrovinkami, ale její stěžejní živnost se zabývá pomocí matkám, jež si z nějakého důvodu nemohou ponechat čerstvě narozené děti. Životem ošlehaná žena osciluje mezi hodnou pohádkovou babičkou a zádumčivou ježibabou otupělou omamnými účinky éteru. Po čistě psychologické stránce jde o tak složitou postavu, jak si jen dokážete představit. Ve stísněných prostorách krámku neustále visí ostentativní náznaky čehosi nekalého. Údajná sedmiletá dcera rozpolcené ženy Erena (Avo Knox Martin) za dětskýma očima skrývá svědectví něčeho strašného. Získaní novorozenci se navíc podezřele rychle dostávají do rukou zámožných rodin. Uchovat si jasnou mysl není pro Karoline snadné. Otázky morálky, viny i zla se lepí do sladkých pavučin skořicových bonbónů a umírají pod výpary jedovatého éteru.

Napojení filmu na historicky doloženou kriminální rovinu mu na umělecké intenzitě neubírá. Naopak se domnívám, že přítomnost Dagmar Overby, což byla skutečná sériová vražedkyně nemluvňat, dodává výsledné formě ještě notný kus devastujícího účinku. Realita a prvky expresionismu se snoubí do obludné, byť vizuálně podmanivé podívané. Produkční polská návrhářka Jagna Dobesz a kameraman Michał Dymek vytvářejí koláž dlouhých záběrů, plných křivolakých uliček, bláta, sedřených dělníků, zmrzačených válečných ztracenců a všudypřítomné špíny. Ačkoliv válka probíhala jinde, její přímé dopady lze sledovat právě v těchto pokřivených obrazech. V děsivých tónech experimentální hudebnice Frederikke Hoffmeier se zase ztrácejí dozvuky továrních píšťal a zadušené výkřiky novorozenců. Dívka s jehlicí explicitně křičí, že bídou, finanční krizí a válečnými zvěrstvy formovaná společnost je přesně tím, co ve skutečnosti vyrábí lidská monstra. Když Overby během intenzivního proslovu uvnitř soudní síně plive do tváří zděšených matek a zdůrazňuje, že činila pouze to, na co ony neměly odvahu, dosáhne Dívka s jehlicí svého vrcholu. Vina neleží vždy na bedrech jednotlivců, ale na celé společnosti.

Magnus von Horn je rodilý Švéd, ale přes dvacet let žije v Polsku, kde studoval filmovou teorii. Právě v Polsku nalezl i úzký okruh spolupracovníků, kteří mu pomohli dokončit jeho nejambicióznější projekt. Horn se částečně podílel i na scénáři, avšak větší díl práce na Dívce s jehlicí odvedla dánská scenáristka Line Langebek Knudsen, což je částečně důvod, proč se dílo navzdory koprodukční svázanosti řadí mezi dánské filmy. Perfektní herecké výkony, pevná režijní ruka a ostré černobílé obrazy filmu zajistily zvučné ohlasy na festivalu v Cannes. Dívka s jehlicí byla posléze nominovaná na Cenu Akademie za nejlepší cizojazyčný film, kde svůj boj prohrála s životopisným dramatem Navždy s vámi (2024). Je to možná škoda, protože film by si v konotacích aktuálních světových událostí zasloužil větší pozornost. Je jedno, v jaké historické etapě zrovna probíhá či probíhal nějaký válečný konflikt. Dopady jsou vždy žalostné a Dívka s jehlicí nemá problém tuto premisu naturalistickým způsobem zobrazit.

Hledat chyby se mi moc nechce. Určitě nejde o film, který si budu pouštět pravidelně. Jeho drsná fasáda a explicitní výjevy mohou útlocitnější povahy odradit, nehledě na budoucí matky. Dívka s jehlicí nikam nepospíchá. Její tempo je vláčné jako šouravá chůze v bahnitém močálu, jímž se ostatně brodí i hlavní hrdinka filmu. Magnus von Horn natočil těžký boj o přežití v kulisách spodních sociálních vrstev. Jeho film nedělá z kriminální podzápletky nosné téma, spíše reflektuje stále aktuální otázky o etičnosti potratů a ukazuje, jakou daň si rozmary samozvaných spasitelů světa vybírají na civilním obyvatelstvu. Už jen kvůli takovému poselství stojí za to dát Dívce s jehlicí šanci.