Duch SENTENCED se jako přízrak vznáší okolo tisíce jezer a členové této dnes již legendární formace se objevují a mizí v různých uskupeních nebo působí jako producenti, fotografové či poradci pro smuteční obřady. Jedna z kapel, které tyto přízračné bytosti zasáhly, je i THE MAN-EATING TREE. Kapelu založil Vesa Ranta roku 2009, tj. ve stejném roce, kdy zemřel Miika Tenkula. O rok později vydali své první album „Vine“ a rovnou u Century Media Records. Díky tomu, že se v kapele sešli i ostřílení veteráni, tak šlo o zajímavou nahrávku. Nutno však podotknout, že jí šlo stěží srovnávat či stavět na stejnou úroveň jako poslední nahrávky SENTENCED. Přeci jenom skladatelský potenciál Tenkula/Lopakka přítomen nebyl.

Nějaký čas po svém třetím albu z roku 2015 se v kapele udály nemalé personální změny a někdy okolo osmnáctého roku se po nich poněkud slehla zem. Znovu o sobě dali vědět loni s tím, že se v pozměněné sestavě vracejí na scénu. Pozměněné tak, že z původní sestavy zůstal pouze kytarista Janne Markus. Ten mimochodem působí i v POISONBLACK (další přízrak SENTENCED). Ačkoliv se Janne Markus obklopil zkušenými kolegy, jde nyní již hlavně o jeho osobní projekt a tak trochu jinou kapelu. Na původní uskupení ovšem navazuje, nakonec je spoluautor hudby pro všechna dosud vydaná alba.

THE MAN-EATING TREE však nejsou duchovní nástupce SENTENCED. Svou cestu krajinou pochmurných nálad pojali trochu jinak. Podobně jako mnoho jiných finských gothic/death/doomových kapel střídají ostré deathové pasáže postavené na sirových riffech a growlingu s klidnějšími melodickým pohupováním. V projevu THE MAN-EATING TREE výrazně převažuje poklidnější charakter hudby pohybující se od středního rockového tempa až po unylé splínem nakažené vybrnkávání. To by se ostatně dalo říct o celé jejich tvorbě. Leč původní alba již zapadala listím a krátký poslech pro připomenutí ukazuje, že „Night Verses“ se stylově nikam neposouvají.

Stále je hlavní kreativní postavou Janne Markus. Tím je sice zachována tvůrčí kontinuita, ale současně i jistá nevýraznost a chce se mi říct i obyčejnost. Ke cti se jim musí připsat, že nesázejí na prvoplánovité popěvky, kdy by si ucho posluchačovo získávali v chytlavých refrénech. Takové skladby na „Night Verses“ nenajdeme. Je třeba se do jejich světa trochu ponořit a nechat se naladit na vlny jejich vysílání. Jenže také je na albu dost materiálu, který v sobě nemá potenciál, aby vytvořil jakýkoliv paměťový otisk. Svého cejchu, že na poli melancholického rock/metalu ve své domovině hrají druhou ligu, se ani tentokrát nezbaví. Celé je to takový příjemný poslech, ke kterému je možno se občas vrátit. Je i možno to celé nepřítomně poslouchat a vzápětí zapomenout v odpoledním poklimbávání.