Čtvrteční večer v Modré Vopici sliboval zajímavou podívanou. Naše státní hranice totiž poprvé v historii překročili Australané AUSTERE, zásadní to průkopníci tamějšího DSBM. Nemohl jsem chybět, neb na první dvě desky, zejména pak na tu druhou „To Lay Like Old Ashes“, bezvýhradně přísahám. Protinožce doprovodila jen jedna jediná kapela, a sice atmo blackoví Francouzi na vzestupu LUNAR TOMBFIELDS. Přiznám se, že jsem se trochu obával o účast, vstupné totiž nebylo úplně nejnižší, a navíc hrály pouhé dvě kapely. AUSTERE však mají poměrně kultovní status a do útrob vysočanské kůlny nakonec nalákali dostatečný počet návštěvníků. Našlapáno až po červotočem prolezlý strop sice nebylo, nicméně Modrá Vopice byla zaplněna poměrně utěšeně.

Přiznám se, že se mi líbí, když kapela zapracuje na vizuálu a nechá si ušít společné dresy. LUNAR TOMBFIELDS začernili své tváře měsíční prachem z místních pohřebišť, na krk pověsili nějaké ty přívěsky nebo korále a vybavili se slušivými vestičkami s grafikou odkazující na jejich zatím poslední desku „An Arrow To The Sun“. Tolik jen krátce módní okénko. LUNAR TOMBFIELDS zasvětili svá srdce melodickému atmo black metalu. Francouzské kapely podobného žánrového ražení mají často tendence tvořit kadeřavou, pompézní produkci, ve které není nouze o košaté orchestrace nebo bohatě vrstvená aranžmá. Přiznám se, že v atmo blacku preferuji spíše jednodušší a přehlednější struktury a vždy uvítám, když si kapela vezme dostatek času na rozvíjení a postupnou gradaci jednotlivých motivů bez toho, aby jejich „flow“ nějak výrazně narušovala. LUNAR TOMBFIELDS patří právě do této kategorie. Samozřejmě jim nechybí onen francouzský epicko-heroický vibe, ale daří se jim ho držet pevně na uzdě. Živě Francouzi vyzněli živelněji než z desky, trochu vytáhli bicí a celkově zvýraznili ony koncertně vděčné „skočné“ pasáže. Nejsilnější mi kapela přišla v těch nejrychlejších sekvencích, hezky podbarvených příjemně chytlavými tremoly z obou naplno jedoucích jacksonek. Benefitem byl i variabilní vokál Matthieua Clementa, který se povětšinou pohyboval v silově-řvaných polohách, ale samozřejmě sklouzával i k těm extrémnějším. Celkově příjemný set, LUNAR TOMBFIELDS rozhodně nezklamali, ba právě naopak, trochu i předčili má očekávání.

Na AUSTERE jsem byl skutečně zvědavý. A to i přesto, že v současné době k nim mám trochu ambivalentní vztah. Na první dvě desky nedám dopustit, nicméně jejich post-comebacková tvorba, už dost vzdálená čistému DSBM, mě nechává poměrně chladným. Do Modré Vopice jsem ale odcházel s vírou, že naživo Australané pořádně nabrousí hrany, aby jejich současná tvorba získala na drsnosti a také s nadějí, že součástí setlistu budou i vzorky s rokem výroby 2009 a méně. Splnilo se mi jen to druhé. Před zahájením setu proběhla poměrně náročná ladicí procedura, a když se konečně podařily vyřešit problémy s reverb efektem na vokálech bubeníka/zpěváka Tima Yatrase, mohlo se konečně začít. Mitchell Keepin nastoupil na pódium v dresu RIPPIKOULU, kultovní to finské entity, a nechtěně tak tím povzbudil můj hlad po extrémnějším živém projevu AUSTERE. Nicméně, nestalo se tak, přání se nesplnilo. Australané prostě hráli jako hodní kluci. Celou první půlhodinku se věnovali výhradně aktuální tvorbě a působili ještě více uhlazeně než z nových desek. Pro velkou většinu lidí v sále to problém nebyl, to jen já a možná i několik dalších jedinců zůstalo přísně zakonzervováno v roce 2009. Holt AUSTERE jsou dnes už jinde a je třeba se s tím smířit. Přesně po třiceti minutách přichází menší zlom a sálem začíná rezonovat důrazněji pojatá „Sullen“ z comebackového alba „Corrosion Of Hearts“. Poslední dvě položky pak konečně plní přání staromilců. Jako první totiž zaznívá umíráček „This Dreadful Emptiness“ a hned poté odevzdaná „Just For A Moment…“, obě ze zásadního zpěvníku „To Lay Like Old Ashes“. Na albu je první jmenovaná kompozice maximálně naléhavá a syrová až hrůza, doslova dře kůži z těla. Živě to bylo o poznání uhlazenější, Yatrasův zoufalý jekot v úvodu skladby byl sice v pořádku, nicméně jako celek to stále působilo dost bezkonfliktně. Necítil jsem osudovost, naléhavost ani bezvýchodnost, spíše jen povinnost zahrát také něco starého a moc neublížit. Závěrečná položka na mě udělala lepší dojem, dokonce mi po zádech krátce přeběhlo zamrazení, tedy pocit, pro který jsem si do vysočanské kůlny přišel. Alespoň chvilku, alespoň na jeden moment, přesně tak, jak Yatras zpívá v emočně vypjatém refrénu „Just For A Moment…“. Symbolické.

Ale ano, asi jsem dostal to, co jsem čekal. V koutku duše jsem sice doufal v syrovější vystoupení, ale zároveň jsem dobře věděl, že se ho vzhledem k aktuální tvorbě AUSTERE dočkám jen těžko. Je to v pořádku, většina lidí zcela určitě přišla právě kvůli novému materiálu a je to tak dobře. Když jdete na koncert IRON MAIDEN, určitě nečekáte, že odehrají celé „Killers“ jako by jim bylo dvacet a na novou tvorbu si ani nevzpomenou, nebo ne? Většina lidí byla spokojena a já znovu říkám, že je to dobře. I já jsem ostatně rád, že jsem Australany konečně viděl, jen už to prostě nebyli „ti moji AUSTERE“.