Udělejme si stručnou inventuru toho, proč jsou HAVUKRUUNU jednou z nejlepších kapel na poli pohanského folk metalu. (a) Jejich malebný skřehotavý název (přeložitelný jako koruna uvitá z větví jehličnanů) (b) Hojné používání finského slova Kuolema, které znamený smrt (c) Brilantní fúze instrumentální zdatnosti a citu pro zemité, black a heavy metalem ovlivněné struktury (d) Používání lidových zpěvů, netradičních samplů a jadrné finské mluvy, která stříbrně zvoní v ústech rázovitého lidu. 

Všechny tyto prvky naplňoval už suverénní debut „Havulinnaan“, kterým se kapela z Hausjärvi před osmi lety pevně etablovala na scéně. A na dalších deskách potvrzovala, že své pracně nabité jehličnaté statky nehodlá jen tak vyhodit do nejbližšího jezera. Zprvu hrubší black metalový projev, zjevně inspirovaný epickou školou BATHORY, si na dalších dvou albech „Kelle surut soi“ (2017) a „Uinuos syömein sota“ (2020) začal více notovat s pestřejšími melodickými výšivkami, heavy metalovými postupy a obecně skladatelskou hravostí, v níž se zračí černohumorný finský nadhled nad tématy, který stylově dominuje smrt a utrpení. 

Jaké zprávy nám nese osleplý puštík na obalu nové desky „Tavastland“? Nemá meč, který drží v pařátech, již poněkud otupené ostří? Dovedou Finové udržovat svou jednoduchou recepturu stále svěží a funkční? Odpověď je, jak jsme koneckonců u HAVUKRUUNU přivykli, velmi snadná. Navzdory tomu, že žánrové mantinely žánru kvartet nijak zásadně neprolamuje a netestuje, na všech dosavadních albech našel dostatečný manévrovací prostor k tomu, aby si udržel relevanci a silný rozmach. 

První, co po libé finštině intra, které zní jako nějaká relaxační nahrávka pro začínající lesní sebevrahy, pozitivně překvapí, je zvuk. HAVUKRUUNU se od hutného a zahuhlaného projevu debutu hodně posunuli. „Tavastland“ zní naprosto čiře, průzračně. Jednotlivé vrstvy zvuku jsou precizně poskládané, každá má pevné místo v sonickém prostoru desky, který je velmi vzdušný. Znovu tak vyniká ústřední role Humöovi basy, která se jako odolné houští proplétá kolem ostatních nástrojů a podpírá každou vrstvu alba. Tohle je opravdu špičková práce, která je pro vyznění lineárních, ale krásně zaranžovaných songů klíčová.

Hlavní personou celé kapely ale zůstává nadále vokalista, kytarista a skladatel-aranžér Stefa. Jeho kytarová práce ctí černé řemeslo, i když v jeho riffování lze stále více cítit příklon ke střednětempým houpavým pohanským hymnám. Když ale osvobodí sílu tremolových vichřic, je stále jen málo žánrových kapel, které se HAVUKRUUNU mohou postavit (slyš třeba sousedící dvojblok tvořený výpravnou eponymní skladbou a nekompromisní nátěrem „Havukruunu ja Talvenvarjo“). Stefa miluje přímočarost blízkou druhé vlně severského BM, zároveň ale zdobí skladby epickými sóly. 

HAVUKRUUNU jsou i na „Tavastland“ náladotvornými vypravěči. Novinku inspiroval osud historické jihofinské provincie, která dala desce jméno, především pak příběh o odboji místních lidí proti křesťanství ve 13. století. Do skladby jsou tak vpletené prvky místního folkloru, skrze dodatečnou instrumentaci a sbory. HAVUKRUUNU nejsou žádnou pompézně symfonickou kapelou, důraz je položený na metalové složce, kterou dodané aranže zajímavě prohlubují. „Tavastland“ je díky častému zapojení chorálů dost možná nejepičtějším počinem kapely. 

Ačkoli se to u výhradně v mateřštině naskřehotané desce může zdát jako nadpráce, doporučuju si naházet svědomitě texty do Deeplu. Jsou skvostné, vysekané z jednoduchých, fragmentárních obrazů. I když HAVUKRUUNU mají ve své prezentaci a projevu jakýsi náznak finského nadhledu nad životem, který kdykoli může přejít ve smrt, texty jsou vážné, temné, mrazivé, až hororově obrazotvorné. Opěvují temné síly, které jsou kolem nás a z nichž jsme vzešli. To nutně není nic objevného, ale jejich jednoduchá básnická síla dotváří narativní sílu hudby nad rámec žánrových standardů.      

Kráčí ve své černi
Nese si své zbraně
Korunu na čele má
Král mlhy

Ozvěna hrůzy
V mrtvém světle měsíce
A nakonec se vrací
k černému oknu noci

 ...když se krev mísí se sněhem

(„Kun veri sekoittuu lumeen“)

Jak si „Tavastland“ stojí v obdivuhodně konzistentní diskografii HAVUKRUUNU? Každá dosavadní deska měla svébytného ducha, který ji v něčem odlišoval od té předchozí. I přes subjektivní preference, které závisí na tom, zda máte svůj pagan BM rádi spíše syrový, nebo ozdobený, byl nepopiratelně cítit vývoj, kterým Stefa a celá kapela procházela. Tříbila si hudební slovník, pulírovala různé postupy. V tomto ohledu je prostě „Tavastland“ další krokem kupředu. Kdybych přeci jen měl rozhodnout, která z řadovek dostane onu pomyslnou korunu z větví jehličnanů, po krátkém váhání bych ukázal na novinku. HAVUKRUUNU se na ní prostě prezentují jako jedna z nejlepších kapel, na kterou v temných pohanských hvozdech dneska narazíte. A rozhodně nemám pocit, že by jim docházel dech a pichlavé jehličí!