K mému návratu na strahovskou Sedmičku po několika letech absence zavelela přítomnost amerických NEGATIVE PLANE. O těch nemohu říct, že by představovali špičku mého žebříčku srdcových kapel, ale možná i nedávné studium publikace na téma americký black metal dokázalo nahodit udičku, do níž jsem se chytil. A že teda rozhodně nebylo čeho litovat!

Nemilou událost v podobě vypadnutí předskakujících Rakušanů HAGZISSA pořadatelé hbitě vyřešili domácím supportem. Chomutovsko-ústecké duo OČI VLKA přijelo na poslední chvíli navnadit postupně se scházející publikum před hlavním programem pondělního večera. Jejich studiový počin vlastně naposlouchávám až v průběhu vzniku těchto řádků, takže jeho živá prezentace pro mě byla i premiérovým rendezvous s muzikou této kapely ze Sudet. Tu tvoří skromná kombinace bicí – kytara – řev. Takový MANTAR v blackovém balení, dalo by se s nadsázkou říci. Vlastně možná ani ne, protože německé dvojici se v minimalistickém nástrojovém provedení daří solidně zaplnit mezeru po absentující base, případně druhé kytaře. To samé totiž platilo i pro severočeské duo. Pozvolnější rozjezd znamenal na druhé straně barikády (rozuměj v hledišti) i opatrnější přístup, ale jakmile se po pár minutách vše usadilo, byl tady plnokrevný a značně syrový set plný ostrého „nacrustlého“ blacku. Variabilní bicí si nedávají chvíli klidu, nehrají to na žádnou „rovinku“ a i díky rytmicky pestré muzice jsme byli svědky vystoupení s postupně narůstající hodnotou!

Zvěsti, které šly o živých performancích amerických NEGATIVE PLANE se točily hlavně kolem témat jako jejich nízká četnost, kdy si skupina vybírá místa a příležitosti k živému hraní a stejně tak zmiňovaly jejich vysokou kvalitu. Skupina oficiálně fungující jako trio tentokrát přivezla i druhého kytaristu, oděného stylově v triku ROOT s motivem alba „Zjevení“ a tudíž se dalo tušit, že jejich košatá a na častých kytarových kudrlinkách postavená muzika vyroste do krásy. A nezastavily ji v tom ani stísněné prostory pražského klubu, který byl tentokrát zaplněn více než solidně.

Muzice skupiny udává tón především Edward Miller alias Nameless Void. Ten s kytarou v ruce navíc obstarává i vokální party, které toho s těmi klasickými blackovými moc společného nemají. Výkřiky jak z útrob pekla identifikují hudbu NEGATIVE PLANE coby extrémně metalovou, ale k větvi černého kovu, jak jej na začátku 90. let definovala především skandinávská scéna byste je určitě nezařadili. Američané se snaží hrát, nebo lépe řečeno uctívat tu „původní“ formu black metalu, která vznikla ještě o pár let dříve. Jejich muzika rozhodně není příliš přímočará, natož primitivní. Bohaté kytarové vychytávky, košatá aranžmá a rozhodně ne skromné stopáže jednotlivých skladeb ukazují mnohem promyšlenější hudební strukturu, než nabízí právě ta syrovější větev black metalu.

S tím souvisí i další aspekt živého projevu skupiny – totální absence póz. Celkově velmi skromná komunikace s publikem, omezená toliko na několik zdravic a paroháčů, koreluje s velmi soustředěným a do sebe ponořeným koncertním výkonem. Nebyla v tom nějaká (ať hraná či upřímná) misantropie typická pro blackmetalové projevy, ani žádný další podobný záměr. Tato (momentálně) čtveřice evidentně moc dobře ví, proč svůj koncertní kalendář neplní příliš velikým počtem závazků. V jejich případě je to jen a jen o muzice a co si budeme povídat, ta je prostě svým způsobem jedinečná. Prostřednictvím z větší části skladeb z ještě stále aktuálního alba „The Pact“ z roku 2022 se nám otevřel teleport do časů již poměrně dávno minulých a přesto se nedá říct, že by se na nás z pódia strahovského klubu hrnulo nějaké hodně fousaté (black)metalové retro. Američané mají schopnost propojit „staré dobré“ hodnoty se současným vyzněním, aniž by to celé působilo jako kalkul a snaha vyjít vstříc trendům, hledajícím „kořeny metalu“. V jejich krkolomných, často epických a přesto dostatečně syrových skladbách se mísí upřímnost v obdivu k minulosti a snaha tuto transformovat ve vlastní osobitý styl.

To se prostřednictvím skromné trojice alb, jež od sebe dělí dlouhých 16 let podařilo. A podařilo se to skvěle i v toto chladné dubnové pondělí v Praze. Přibližně hodinu trvající vystoupení nastavilo hned první skladbou „A Work To Stand A Thousand Years“ standard, který pak už jen pečlivě udržovalo. Nebyly v tom nějaké výraznější vrcholy, ovšem na druhou stranu to díky skvělým skladbám odsýpalo navýsost plynule. Ona syrovost a v dobrém slova smyslu zatuchlost hudby NEGATIVE PLANE, navíc opentlena výraznou patinou „starodávné“ epiky, dokonale souzněla s menšími klubovými prostorami a dotvářela stylovou a strhující kulisu. Někdo se strhnout nechal a jiný se zase ponořil do labyrintu riffů, temných melodií a „belzebubáckého“ Millerova vokálu. A když i dvojice vykřičených přídavků byla uvedena pouze zdviženou dvojicí prstů basáka Davida Cifuentese alias Lorda Thammuze, jen to podtrhlo skutečnost, že tento večer byl ze 101 procent pouze a jen o muzice!

Setlist: A Work To Stand A Thousand Years, Poison And The Crucifix, The Wailing Of The Immured, Even The Devil Goes Into The Church, Staring Into The Abyss, And So It Came To Pass + přídavky: Angels of Veiled Bone, The Chaos Before The Light