ARCH ENEMY vydávají své již dvanácté album a letos slaví třicet let své existence. Kapela měla své lepší i horší momenty. Ke cti se jí musí připsat, že těch lepších bylo podstatně více. Tuhle kapelu jsem vždy respektoval, ale více si mě podmanila až s albem „War Eternal“. Nešlo ani tak o výměnu zpěvačky, byť se Alisse nedala upřít jistá neokoukaná dravost. Aniž by se odchýlili ze svého stylu, dokázali na album dostat ze sebe to nejlepší na poli hutných, rychlých riffů i chytlavých melodií a album je dodnes jedním z jejich nejlepších. S tím možná nesouhlasí ti, již si libují v jejich prvních počinech z devadesátých let, ale tak je to asi u všech kapel, které svou působnost počítají na dekády. S Alissou začala i jakási nová éra. Druhé album, kde zpívala tato modrovlasá dračice, tíhlo více ke stadiónovému heavy metalu a bylo spíš ústupem z vydobyté pozice. S předchozím kusem „Deceivers“, nutno podotknout opět velmi zdařilým, se znovu vrátili k dravé agresi a tvrdosti, na kterou navazují i s aktuálním počinem.

Koncem roku 2023, krátce před začátkem nahrávání, kapelu opustil kytarista Jeff Loomis. Ještě spolu nahráli dvě skladby, které se objevují na některých bonusových vydáních. Nahradil jej Joey Concepcion, který dlouhá léta působil v kapele ARMAGEDDON. To je ta původní bokovka, kterou si založil Christopher Amott vedle ARCH ENEMY. Nové album kapela představila i na loňském turné „Rising from the North“, které podnikla spolu s IN FLAMES a SOILWORK. Jen pro zajímavost, basista Sharlee D'Angelo se spolu s kamarádem Björnem Stridem ze SOILWORK vrátili o něco později s projektem THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA a koncert rovněž neušel redakčnímu hledáčku. Na místo činu se nicméně ARCH ENEMY vrátí takřka na den přesně letos v říjnu (spolu s AMORPHIS a ELUVEITIE) v rámci European Blood Dynasty 2025 Tour.

Otvírák „Dream Stealer“ je slušná rubanice hned na úvod. Ze smršti epileptického rytmu, řevu a kvílivých kytar se vyloupne heavy metalový refrén. Nechybí ani melodické vyhrávky mistra Amotta, ale to je ostatně charakteristické jeho hře po celou kariéru a patří i k definicí tohoto žánru, melodického death metalu, nebo chcete-li göteborského metalu, byť kapela má své počátky ve městě Halmstad. Úvod je to slušný, předznamenává, že stylově již není co ladit, ale zároveň se bude pokračovat v nastavené laťce alba předchozího. Skladba zazněla i na nedávném pražském koncertě, kde se naživo dle mého soudu osvědčila. Druhá skladba „Illuminate the Path“ ve mně vyvolává dojem nejsilnějšího zářezu na albu. Pomalejší věc, která sází na hutný rytmus a proměnlivou strukturu. Alissa svůj čistý hlasový projev nevyužívá často, většinou jej použije tak ve třech čtyřech skladbách na desce a pouze tam, kde to má smysl. V refrénu „Illuminate the Path“ tato její poloha rozkvete, zvýší napětí a vychýlí projev kapely ze zažitých kolejí.

Ze skladby „A Million Suns“ se postupně vyloupnul jeden z mých favoritů aktuální desky. Je to konvenční záležitost, přesto je v ní zachycena esence švédského melodického deathu. Hutná brutalita se pere s chytlavou melodií. Chvílemi má navrch a zadupává ji do prachu, v refrénech naopak vítězí líbivý motiv. Nakonec je to nerozhodně. Ještě se mi tento recept zcela nepřejedl, ale už začíná být namále. Titulní „Blood Dynasty“ je poctivý ryzí heavy metal. Sice jej Alissa odzpívá ve své extrémní poloze, ale hudba samotná je hevík, že by jím ani Dalas, který tento sub-žánr ve svém středním věku znovu objevil, nemohl pohrdnout.

Ve druhé části alba se nachází nečekané intermezzo v podobě francouzské balady „Vivre Libre“ od kapely BLASPHEME. Nečekané, protože u ARCH ENEMY jsme zvyklí, že hudba se hrne rychlým tempem od začátku až do konce. Ale není to ku škodě, ba naopak je to příjemné zpestření. Skladba „The Pendulum“ v sobě kloubí ponurou atmosféru spolu se skočným motivem, jaké ze sebe sypal Rolf Kasparek ve svém vrcholném období počátkem devadesátých let. Samotný závěr alba je uvozen dalším singlem a koncertním kusem „Liars & Thieves“. Oproti úvodnímu singlu mě naživo tahle skladba tolik nenadchla, zřejmě proto, že se tam není moc čeho na první dobrou chytnout. Ale několika opakovanými poslechy studiové verze mě o svých kvalitách přesvědčila. A její hlavní kytarový motiv pak na závěr slouží jako hezké mávání na rozloučenou.

Není nutno představovat všechny položky. I toto album má svá slabší místa a vzhledem k tomu, že v mnohém je umícháno z těch samých ingrediencí, z jakých to Amott s Erlandssonem skládají po desetiletí, nějaká překvapení se ani nedají očekávat. Nicméně i u těch méně výrazných kusů se podařilo zachovat rovnováhu mezi dravostí a melodičností. To byl i hlavní úkol pro zvukového mága Jense Bogrena v jeho studiu Fascination Street Studios. Bogren dostal na starost produkci, mix i master (spolu s Tony Lindgrenem). Michael Amott si tím zjevně usnadnil práci, že své nejnovější dítko svěřil do nejpovolanějších rukou na poli uřvaného death/heavy metalu.

Počínaje albem „Will To Power“ začala kapela spolupracovat s grafikem Alexanderem Reisfarem. Skutečně povedený obal neslo až následné „Deceivers“, kde využil motiv mnoha tváří skrývající za hezkým dívčím obličejem, který ne náhodou má podobu zpěvačky Alissa White-Gluz. A motiv mnoha tváří poté znovu využil na aktuálním albu, kdy zpodobnění lidské zášti, krutosti, cynismu a dalších špatných vlastností vkreslil do obličejů zástupců smyšleného šlechtického rodu. Postavy až po kolena stojí v krvi, zobrazují tak lidská monstra, vládnoucí elitu, která se nezdráhá ničeho pro upevnění své moci. Ani Reisfarem ani Amott se nikde nevyjádřili, že by měli konkrétní předobraz či naráželi na nějakou skutečnou rodinu. O tom nakonec je výtvarné umění - nevodí za ruku, ale poskytuje volný prostor k interpretaci. Amott chtěl obal sladit s názvem alba a Reisfar mu poskytl své umělecké ztvárnění. Originální obraz je namalovaný na plátně 24 na 24 palců a Reisfaren si pohrál s velkým množstvím detailů. Každá postava má nějaký osobitý výraz a ztělesňuje nějakou vlastnost. Nepochybně si malíř pustil svou fantazii ze řetězu více, než bylo zadání od kapelníka. Vtělil do svých postav své vnitřní démony; snad inspirované hudbou, snad něčím úplně jiným. Stejně jako názor na hudbu jsou i dojmy z obrazů a další grafiky otázkou vkusu konkrétního člověka. Osobně velmi oceňuji tyto ručně malované přebaly, především v tomto období, kdy řádí démon AI. 

„Blood Dynasty“ v diskografii nijak nevyčnívá. To znamená, že není slabým albem, ale ani nedosahuje k vrcholným okamžikům. Ukazuje kapelu v plné úderné síle s vitalitou, ke které se vrátila na předchozím počinu, na který i v podstatě navazuje. Pokud nemáte v oblibě novější tvorbu z posledních patnácti dvaceti let, tak si odečtěte nějaký ten bod nebo si raději znovu pusťte „Wages of Sin“ či „Doomsday Machine“.