Na úvod je potřeba si ujasnit pozice... „Infinite Granite“ bylo výborné album, ač je mi jasné, že v kariéře amerických DEAFHEAVEN dost kontroverzní. Odklon od typické žánrové linie jeho dosavadních předchůdců z mého pohledu znamenal kolekci podmanivých a velmi náladotvorných písní, které v roztodivné stále ještě covidové době rezonovaly velmi silně.

A proč to vůbec zmiňuji, když o více než 3 roky později jsou Američané „zpět“ na své stylové trajektorii? Možná proto, že ozvěny tohoto alba lze zaslechnout i na novince. Stačí se zaposlouchat minimálně do skladby „Heathen“, kterou provzdušní zklidněné akustické kytary a čistý zpěv George Clarka a nálada nahrávky z roku 2021 je částečně zpět.

Přesto však největší radost novinka udělá asi těm posluchačům, kteří stylový obrat směrem k rockové alternativě považovali za přešlap. DEAFHEAVEN opět přitvrzují a roztáčí kola svého blackem silně načichlého mixu hardcore a shoegaze. Jakmile se po intru „Incidental I“ v následující skladbě „Doberman“ ozve Clarkův lehce zastřený ječák, nit částečně zpřetrhaná minulým albem je opět zpátky ve stroji. Jen pár momentů trvá, než se skladba překlopí v regulérní sypačku, aby signál k návratu na staršími nahrávkami vydobyté pozice mohl být ještě jasnější.

Na své v pořadí 6. řadovce Američané nerozehrávají žádné dříve nepoznané představení. Dá se říct, že „Lonely People With Power“ variuje to nejlepší z jejich dosavadní tvůrčí historie. Děje se tak ale svěžím způsobem prostým sebevykrádání. Skupina s každou další skladbu alba dokazuje, že v oblasti míchání černého kovu s „post“ žánry ještě zdaleka neřekla poslední slovo. Singlovou „Magnolií“ vrcholí rozjezdová fáze desky způsobem, který evokuje tvorbu v black metalu ortodoxnějších spolků. Dobrá volba písně coby anotace alba směrem k fanouškům, které „Inifinite Granite“ zklamalo.

S následující „Garden Route“ naplno propuká festival tklivých a melancholických nálad, které v kombinaci s návaly vzteku tvořily a nadále tvoří tvůrčí rukopis kalifornské pětice. Proplétat blackmetalovou misantropii s jemnými postrockovými kudrlinkami už v dnešní době není takový neotřelý postup, jako v dobách začátků DEAFHEAVEN. Avšak jejich schopnost takto organicky propojovat zdánlivě neslučitelné hmoty je stále drží na čele pomyslného pelotonu kapel hledajících v černém kovu nejen negativní energii. Kolem skladby odehrané v pomalejším tempu se omotávají podmanivé kytarové riffy a zpátky na zem ji vrací do plných vykřičený vokál George Clarka.

Spolu s následující, ještě více do post-rocku ponořené „Heathen“ dvojice písní nastolí atmosféru pro jeden z vrcholů nahrávky – více než 8 minut dlouhou „Amethyst“. Tato reflexe čerstvého čtyřicátníka po rozpadu vztahu nabídne další těžkou riffovou hradbu, valivé střední tempo a soustředěný blackový vokál. Především v kooperaci s úderným textem se jedná o velmi naléhavou a těžkou záležitost, ze které vás rozhodně nedostane následující depresivní „intermezzo“ „Incidental II“. Temná deklamace hostující zpěvačky Jae Matthews z kapely BOY HARSHER zní dostatečně zlověstně na to, aby si píseň vystačila bez masivních kytarových riffů.

Nahrávka s tradičně velkorysou stopáží tuto opět zvládne bez problémů obhájit. DEAFHEAVEN dokážou svůj mustr dostatečně obměňovat a přizpůsobovat náladám jednotlivých skladeb tak, že album má i ve své závěrečné fázi dostatečné tempo, spád a schopnost udržte pozornost, neřkuli přímo posluchače pohltit. Střídáním sypaček a rock’n’rollového  tempa se na ploše 5 minut dá vykouzlit další atraktivní skladba, kterou ještě vyzdobí několik dalších vyvedených poloakustických vyhrávek („Body Behaviour“). Těsně před samotné finále umístěná „Winona“ je další dlouhou kompozicí, která vrství „post“ plochy, čímž zároveň kypří půdu pro další rychlý blackující nájezd. Závěrečná „The Marvelous Orange Tree“ velkolepým způsobem shrne všechny poznatky z předchozího děje. Zasmušilá atmosféra, ostré mezihry a jemné nápěvy a nad tím vším ta typicky podmanivá atmosféra nejistoty a neklidu, kterou vyzařuje celé album.

Musím zopakovat, že nemám nejmenší důvod křičet do světa věty typu „DEAFHEAVEN jsou zpět“, když pro mě osobně nikam neodešli. Právě naopak – pouštět si po sobě předchůdce a letošní nahrávku ještě znásobuje efekt každé z nich, jen je potřeba mít na zřeteli, že to není žádná optimistická seance. Američané zkrátka umí nejistotu a tápání své generace zhudebnit skvělým způsobem. Už dávno platí, že si k tomu nadmíru zručným způsobem „vypůjčili“ natolik nečekané hudební vlivy, jaké nabízí black metal. Ukázalo se, že hudba je to skvělá nejen pro běhání po zasněžených skandinávských lesích, ale také pro hledání identity uprostřed gentrifikací postiženého San Francisca.