Je listopad roku 1994 a v mém kazeťáčku poprvé zní čerstvé album jistých OBITUARY. „World Demise“ zněl jeho název. Na obalu se tyčily čoudící komíny továren a celkově tato fotografická koláž navozovala silné vjemy blížící se apokalypsy. Nebyla to žádná krví či nějakou pekelnou bestií vyplněná kresba. Bylo v tom něco dospělejšího, naléhavějšího…

V těchto časech jsem se s metalovou muzikou teprve velmi intenzivně seznamoval a čtvrté album americké kapely bylo zároveň jedno z prvních deathmetalových, které jsem ochotně a s radostí zvládl důkladně naposlouchat. Tehdy jsem si s trochou nadsázky ještě pořád představoval hudebníky z těchto žánrů jako frajírky a na celý svět permanentně naštvané týpky, na které aby se jeden bál co i jen promluvit. Jestli jsou členové nějaké extrémní kapely od této představy na hony vzdáleni, tak jsou to právě ti z řad OBITUARY, skupiny pocházející z floridského města Tampa.

David E. Gehlke není neznámým autorem ani pro české čtenáře. I na Metalopolis jsme před dvěma lety recenzovali jeho biografii PARADISE LOST. Memoáry deathmetalové legendy OBITUARY jsou jeho druhou (celkově v pořadí třetí) publikací na téma historie jedné kapely. Výběr přímo z lůna proslulé floridské smrtící scény zároveň může vzbuzovat otázky typu proč zrovna oni, když přelom osmdesátých a devadesátých let v této části Spojených států přinesl hned několik dalších fenomenálních band? Do těchto debat se nehodlám pouštět. Musím naopak přiznat, že prolouskání přibližně třísetstránkové knížky pro mě znamenalo výrazný reunion zájmu o kapelu „mého mládí“, kterou jsem v posledních letech jako posluchač už značně zanedbával.

Logicky a v časové návaznosti seřazené kapitoly postupně popisují dětství a mládí bratří Tardyových a jejich osudové setkání s „klukem od vedle“ Trevorem Peresem a končí v poměrně nedávné minulosti - v roce 2022. V tomto směru vidím menší úskalí v biografiích stále aktivních a, jak lze vyčíst i v textu, dopředu neustále hledících kapel. Příběh OBITUARY ještě zdaleka není uzavřen a publikace své vyprávění zakončí právě před nahráváním prozatím poslední a velmi dobré desky „Dying of Everything“ z roku 2023.

Přesto se před námi otevírá fascinující a poutavý příběh jedné legendární skupiny. Ten je sice prostý nějakých bouřlivých událostí a na krev eskalovaných osobních sporů, přesto však ve svých útrobách nabízí dostatek dramatických a čtenářsky vděčných situací. Na rozjezd bohatě postačí vlastně nikterak originální příběh mladíků, vyrůstajících v raných „osmdesátkách“, kterým učarují kapely z první heavymetalové a následně i thrashmetalové vlny. Touha hrát „ten rámus“ byla pak hnacím motorem i pro ústřední trio, tvořící po 4 dekády pevnou páteř sestavy kapely.

Několik typicky americky „nasládlých“ rodinných fotek, lemujících úvodní stránky publikace jen sotva prozradí, že její obsah pojednává o jedné z nejtvrdších kapel úvodní vlny smrtícího kovu konce osmdesátých let. Začátky pod hlavičkou EXECUTIONER, později XECUTIONER už naznačovaly specifickou a originální formaci, ale okolnostmi vynucené přejmenování na OBITUARY a následné debutové album „Slowly We Rot“ pomohlo nakopnout skupinu na přední pozice minimálně floridského death metalu.

Ač, jak je z textu patrné, ústřední trio – bratři Donald a John Tardyové a kytarista Trevor Peres tvoří naprosto nerozlučnou páteř kapely, prošlo jejími řadami hned několik dalších výborných muzikantů a ne vždy se věci povedly anebo ne vždy se vztah s OBITUARY skončil v dobrém. Odchod závislostmi a kriminální činností zničeného Allena Westa je poměrně známou záležitostí, stejně tak vyhazov kytarového virtuóza Ralpha Santolly, jenž rovněž prohrával boj s alkoholem. O ne zrovna šťastném rozchodu s dlouholetým basákem Frankem Watkinsem se nikomu ze zainteresovaných nechtělo příliš mluvit. Toto téma je prostě víceméně tabu a určeno pouze pro rozhovory mimo širší veřejnost. Hořkost však zůstává patrná, neboť jak známo Frank v roce 2015 prohrál boj s rakovinou a do jeho smrti zůstala záležitost kolem jeho odchodu z OBITUARY otevřená a nevyříkaná.

I s vědomím, že jde o plně autorizovanou biografii nelze nevidět, že tato pojednává o kapele tvořené sympatickými a v zásadě bezproblémovými lidmi. Už jen fakt, že již několikrát zmiňovaná trojice pochází z harmonického rodinného prostředí, tak trochu popírá klišé o metalistech, hledajících v tvrdé muzice útěk z neradostné reality. Kniha tak možná postrádá nějakou dramatičtější zápletku, či šokující momenty. Na druhou stranu to bohatě kompenzuje její vyprávěcí styl a schopnost podat i banálnější události čtenářsky poutavou formou. Tomu rozhodně napomáhá i lehkou rukou psaný český překlad z dílny Aleše Ondráčka.

Naivně podepsaná smlouva se žraloky z Roadrunneru, jež skupinu uvěznila pod „trestem“ neuvěřitelných 7 alb anebo nakouknutí Donalda Tardyho do mainstreamu v sestavě trendy rockové formace Andrew W.K. a další příběhy lemující nezdolnou kariéru OBITUARY obohacují toto jinak chronologické vyprávění, sestavené v úsecích mezi jednotlivými alby. Američané jsou dnes již váženou a dobře seřízenou metalovou institucí, která zůstává diváckým lákadlem i u nás v Evropě. Skupina těžce zkoušená, hlavně díky výše zmíněnému kontraktu s labelem Roadrunner, zároveň však hudebním byznysem i poučená a schopná si věci kolem řídit sama.

„Turned Inside Out“ není jen životopisem jedné „zasloužilé“ kapely, ale díky jejímu propojení s lokální scénou a četnými konexemi jejích členů poskytuje ve druhém plánu i dobový vhled do éry vzniku, rozvoje a následné deziluze první deathmetalové vlny. Svůj prostor zde dostal i producent Scott Burns, jenž s kapelou natočil její první a zcela zásadní 4 alba. V této souvislosti mimochodem Gehlke sestavil prozatím svoji poslední publikaci, která je plně věnovaná dílu tohoto producenta, jehož vzestup a pád je lemován vzestupem a pádem floridského death metalu. I její recenzi si již brzy přečtete na našich stránkách.

Jak již bylo řečeno, příběh OBITUARY touto knihou zdaleka nekončí. Pokračuje dál a soudě dle i v této publikaci vyřčených názorů, jen tak se ke svému konci ještě nemá. Možná, že časem se i toto dílo dočká doplnění; koneckonců svoji biografii o PARADISE LOST už Gehlke rozšířil o nové kapitoly, ale v této chvíli jej lze rozhodně doporučit, protože tu čtveřici dekád existence kapely mapuje pečlivě, citlivě a troufám si tvrdit, že i bez zbytečných příkras.