Kdybych měl charakterizovat svůj vztah k hudbě newyorského tria IMPERIAL TRIUMPHANT, musel bych si vypomoci pitomou metaforou. Dlouho to pro mě byl podivínský, extravagantní známý v koženém kabátě, který čas od času zaklepe u vašich dveří a pozve vás na drink. Vám se moc nechce, protože je vám jasné, že se vrátíte za tři dny, nebudete si nic pamatovat, budete mít prázdnou peněženku, bolavou hlavu a záhadně vás bude pálit šourek, protože z drinku se nakonec stal dekadentní tah po kabaretech a nevěstincích… ale stejně jdete. Kdesi uvnitř víte, že si to užijete, jen si z toho budete hovno pamatovat.

IMPERIAL TRIUMPHANT je podivný samorost, který roste z eklektické estetické audio-vizuální směsi art deco, expresionismu, jazzu, disso death metalu a black metalu. Ačkoli na pódiu provozují své extravagantní kejkle zásadně pod ikonickými kultickými maskami novodobých bohů konzumu, tuhle image nenafukují k nějaké mysteriózní maškarádě. Žádné skrývání soukromých tváří reálných hudebníků, žádná enigmatická identita. Mozek kapely, tuctově vypadající hudební nerd Zachary Ezrin, naopak jasně pojmenovává ideová východiska tvorby, ve kterých se zajímavým způsobem kloubí angst 20. a 30. let 20. století, toto období jásavého glamouru, pod kterým se jasně rýsuje rozklad, s kritikou současného kapitalismu jako obří kognitivní disonance.

Metafora města / kapitalismu jako stroje, který dehumanizuje a požírá své poddané, samozřejmě odkazuje k filmu Metropolis Fritze Langa, v němž se se obří stroj živený dřinou dělníků antropomorfizuje v mytického Molocha, lidožravé monstrum. Z expresionistického skvostu odvozují IMPERIAL TRIUMPHANT velkou část své identity, ale odkazů můžeme v bohatém univerzu newyorského tria nalézt celou řadu: fragmentárnost, odkazy, mizející významy jako by odkazovaly k poezii T. S. Eliotta, atmosféra města jako noční můry a klaustrofobní odosobnělost připomene výjevy z díla spisovatele Thomase Ligottiho nebo vrcholné počiny režiséra Davida Lynche. 

Způsob, jakým IMPERIAL TRIUPHANT hudebně levitují nad tímhle bohatým intelektuálním polem vystihuje jejich filozofii – je v tom něco vrcholně eklektického, až úzkostně nahodilého, přitom se ale ty fragmenty skrze destrukci skládají v nové překvapivé významy a emotivní konstelace. „Goldstar“ můžeme v tomto kontextu vnímat jako vstřícný krok směrem k posluchači, ucelení dosavadních tendencí, především dvou posledních alb „Alphaville“ a „Spirit Of Ecstasy“, které trio etablovaly jako rostoucí (gold)star avantgardního UG.

Když se vrátím ke své metafoře, dekadentní známý opět zazvonil a vytáhl mě do šantánu, jenže tentokrát mají vzpomínky, kvílení jazzu a tváře povětrných žen jasnější kontury. V „Goldstar“ si kapela pohrává s jasnými aluzemi a budováním loru svého fiktivního velkoměsta, které je zároveň matoucím mentálním prostorem. Kompozice mají jasnější, čitelnější struktury, byť se stále opírají o nezaměnitelný disonantní rukopis a úmyslnou fragmentaci, v níž hraje roli spojovacího elementu především nezaměnitelně dávivá a dominantní basa Steva Blanca. 

Vůbec poprvé se ale v tvorbě newyorčanů objevuje motiv přístupnosti a srozumitelnosti. Nekompromisní hodinové stopáže jsou minulostí, rozkladná energie „Goldstar“ je úderně koncentrovaná do 38 minut. Songy dokonce disponují něčím, co bychom konvenčně mohli označit za háky. Především „Hotel Sphinx“ překvapí delirickou interpretací barokní Sarabandy, která v kontextu IMPERIAL TRIUMPHANT vyznívá téměř dekorativně. Majestátní rozklad motivu, který zpopularizovala hlavně suita J. S. Bacha, je však důsledný. Pomalý trojčtvrťový rytmus s akcentem na druhé době rozbíjí zběsilá vozba bicích chobotnice Kenny Grohowského, nekompromisní štěkot Zacharyho a pulzující běsnění Steva. Tohle jsou noví IMPERIAL TRIUPHANT, kteří významově a atmosféricky zůstávají na svém, ale jdou najednou přímo k věci.

Pokud dosavadní alba připomínala spíš manické dusivé labyrinty, struktura „Goldstar“ je průzračná, prostupná, ale zároveň vyznačená jasnými předěly. „NEWYORKCITY“ je 38 vteřin trvající grindová imploze s bestiálním vřískotem Yoshiko Ohary (BLOODY PANDA) evokující klasické NAPALM DEATH. Titulní skladba je vtipný rozhlasový jingle, reklama na neexistující cigára, která vám zruinují plíce. V syfiliticky rozložené „Pleasuredome“ se z ničeho nic zhmotní šamanská mezihra s typickým thrashy groovem, pod kterou je podepsaný hostující Dave Lombardo. Další zvučné bubenické eso, Thomas Haake (MESHUGGAH), přispívá jen hluboko posazeným partem vypravěče v psychotickém záchvatu jménem „Lexington Delirium“ a zmíněné „Pleasuredome“ – jestli tohle není zázračná ukázka marnivosti?

„Gomorrah Noveaux“ pracuje s rituálně vytleskávaným tanečním groovem, který jako by chtěl navodit posluchači trans, z něhož ho ale kapela vykopne tvrdými výpady kytary. Absolutním ušním červem je mechanická liturgie „Industry Of Misery“, v níž se kapela dostává až na dřeň svého klíčového motivu – hudby, která nás odcizuje, rozbíjí na kusy a paradoxně zase spojuje v nové zrůdné konfigurace.

Na „Goldstar“ se pro mě IMPERIAL TRIUMPHANT posouvají na novou úroveň. Někdo sice může poukazovat na to, že se kapela postupně vzdaluje od své umělecké nekompromisnosti a přibližuje se jisté konvenční uchopitelnosti. Jenže ta se nerovná banalitě. Novinka i po opakovaných posleších odhaluje další a další vrstvy, nové a nové valéry nálad, které v člověku dokáže vyvolat.

Tahle kapela disponuje silou avantgardních metalových veličin. Nezní jako nikdo jiný. Zní jen jako ona sama. Masky k tomu nepotřebuje, její maskou je hudba, dezorientující, iritující, rozpadlá a zase znovu skládající dohromady fiktivní prostor města, kde se rozpustile vlní těla v opulentních kulisách, vilní pánové ve fracích provádějí sabráže drahých lahví šampaňského, ale za okny se ze tmy začínají zjevovat vyhublé, pobledlé tváře. Je jen otázkou času, než vyletí první kámen…  „Goldstar“ je dokonalý soundtrack k budoucí minulosti a minulé budoucnosti.