Vlahá jarní noc roku 1929. Zelení prorostlý park Hofgarten tiše odpočívá. Poblíž se rozprostírá klidná vodní hladina jezera, u jehož břehu spí bílá labuť. Všimne si ji čistě náhodou, když prochází kolem. Zastaví se a chvilku labuť pozoruje. Zmítá jím frustrace a neukojená touha. Je tomu již pár dní od doby, kdy naposledy spatřil potenciální lidskou oběť. Lepší příležitost už dnes mít nebude. Nenápadně se přiblíží k okraji břehu s malým nožem připraveným v kapse. Levá ruka pohotově vystartuje a stiskne hlavu spící labutě. Práva ruka si odbude práci s ostrou čepelí. Několika seky odřízne hlavu vznešeného tvora od zbytku těla. Proud tmavé krve stříká do vzduchu, barví bílé peří do ruda a čeří vodní hladinu. Popadne dlouhý krk obouruč, vytáhne zmítající se zvíře na břeh a přiloží rty ke krvavému pahýlu. Labuť se ještě neohrabaně pokouší mávat křídly, když vyšinutý Kürten polyká doušky teplé krve.

Epilog pro Christine

Od vraždy devítileté Christine Klein uplynulo několik let. Rodina nebohé dívky si mezitím prošla peklem. Její otec Peter musel vyšetřovatele dlouho přesvědčovat o své nevině. Proč by kradl ve své vlastní hospodě a především, proč by vraždil svou milovanou dceru? Den před bestiálním činem se v hospodě strhla hádka, kterou zaregistrovalo několik štamgastů. Peter a jeho bratr Otto řešili finanční spor. Na konci ostré slovní výměny Otto hrozil, že bratrovi provede něco, na co do smrti nezapomene. Po ověření výpovědi byl hostinský propuštěn a podezření automaticky padlo na strýce dívky. Kvůli nedostatku důkazů jej však policie musela rovněž pustit na svobodu. Rodina byla o jeho vině dlouhou dobu přesvědčena a když Otto o pár let později padl v první světové válce, cítila zadostiučinění. Děsivá pravda měla vyjít na povrch až mnohem později.

Sňatek s ďáblem

Roku 1913, krátce po své první oficiální vraždě, nastoupil Peter Kürten do vězení za majetkovou trestnou činnost. Ven se dostal v roce 1921. Pár týdnů žil v Durynsku odkud přesídlil za svou sestrou do města Altenburg. Právě Kürtenova nejstarší sestra ho 12. května roku 1921 seznámila s o tři roky starší Augustou Scharf. Těžko říct, jaká magie je svedla dohromady, ale Kürten se do starší ženy okamžitě zakoukal. V případě tohoto zkaženého muže nešlo hovořit o lásce v pravém slova smyslu, ale spíše o hlubokém respektu, jaký k dominantní ženě choval. Životem zkoušená Augusta Scharf přišla na svět roku 1880 ve Slezsku. Její otec byl šikovný krejčí, který vlastnil krejčovský salon. Kolem šestnáctého roku života Augusta odcestovala do Berlína, kde vykonávala práci služky u rodin z vyšších sociálních vrstev. Příliš se jí nedařilo. Po necelém roce se vrátila do rodného města a nastoupila do továrny. Od roku 1903 udržovala poměrně dlouhý intimní vztah s jedním zahradníkem, který ji slíbil společný život ve dvou. Roku 1911 ale nabízené manželství z nenadání odvolal. Augusta v záchvatu hněvu popadla jeho revolver a zahradníka postřelila. Vyfasovala pět let natvrdo.

Po odpykání trestu na konci roku 1915 se na dalších pět let přesunula do Lipska. Kvůli lepším pracovním příležitostem následně vyrazila do města Altenburg. Zde navázala přátelský vztah s Kürtenovou sestrou a svým budoucím manželem. Sexuální vztah s Kürtenem započala ještě dlouho před svatbou. V té době u Kürtena došlo k určité duševní transformaci. Nikoliv k lepšímu, spíše se chtěl stát opatrnějším, protože četných pobytů ve vězení měl už po krk. Začal se oblékat do perfektně padnoucích obleků, zapracoval na svém vystupování, našel si stálé zaměstnání a dokonce se stal aktivním odborovým funkcionářem v továrně, kde pracovala jeho nastávající choť. Augusta byla věřící, ale Kürten se od katolické církve odvrátil s odůvodněním, že nechce platit církevní daně. Ke skromně pojatému sňatku došlo v roce 1923. Kürten se ke své ženě choval pozorně, zajímal se o dění ve městě a v blízkém sousedství platil za tichého spořádaného občana s vybranou mluvou a galantním chováním. Hladové monstrum ukryté hluboko ve svém černém nitru dokázal až obdivuhodně maskovat.

Roku 1925 se manželé přestěhovali do Düsseldorfu. Augusta pracovala jako myčka nádobí v městském pivovaru, kdežto Kürten se živil jako řidič nákladního automobilu. Po krátkém naléhání manžel neochotně přistoupil na zopakování svatebního obřadu v kostele před zrakem Boha. Natolik svou ženu respektoval. Po sexuální stránce se Kürten choval dosti pasivně. K souloži s Augustou se musel nechávat přemlouvat. Manželka později vypověděla, že doma Kürten často propadal hněvu a vytočila jej i sebemenší blbost. Jakmile však uzřel, že Augusta vůči jemu hromobití zůstávala stoicky netečná, rychle se uklidnil. Kürten nebyl věrný manžel. Pravidelně svou choť podváděl. Na cizích ženách popouštěl uzdu násilnějšímu chování. Po přiškrcení služebné s přezdívkou Mech došlo k obvinění ze znásilnění. Hrozilo mu osmiměsíční vězení, ale Kürten se úspěšně odvolal proti rozsudku. Z vazby Augustě posílal dopisy, v nichž se omlouval a sliboval ji nekonečnou věrnost. Věřila mu.

Krátce po návratu z vazby se jeho chování částečně změnilo. Sexuální apetit znenadání vzrostl. Se svou ženou souložil každý den, častokrát i proti její vůli. Také po ní žádal zvláštní druh předehry. Chtěl, aby si nahá lehla do postele a předstírala mrtvou. Pomalu ale jistě se blížil osudný rok 1929. Vnitřní démoni třásli klecí, seč jim síly stačily, ale zámek se jim zatím nedařilo vylomit. Kürten si vystačil s fantaziemi. Zápalná šňůra se však začala nebezpečně zkracovat. Exploze šokujícího násilí doslova číhala za rohem.

Stín zmaru

Byla to nelehká doba plná změn. Po konci první světové války zasáhly německé hospodářství nepříjemné reparace vyplývající z Versailleské mírové smlouvy. Z odmítání mírových smluv, hyperinflace, antisemitismu a šovinismu těžila v prvních poválečných letech krajně pravicová NSDAP, ale misky vah se začaly nečekaně vychylovat ku prospěchu zdravého rozumu. Německo hospodářsky rostlo a spělo k demokracii. Tahle idyla bohužel neměla trvat dlouho. Rok 1929 značil vrchol i blížící se pád Výmarské republiky, které měla v říjnu zlomit vaz velká hospodářská krize. Ještě začátkem roku platil Berlín za výspu progresivní liberální demokracie. Kabarety, nekončící noční zábava, technologická revoluce ale i otevřená náruč pro sexuální menšiny a současně první město na světě, kde si mohli případní zájemci zažádat o změnu pohlaví. Průmyslem a módními trendy prosycený Düsseldorf byl jedním z prvních měst, na nějž začal dopadat stín budoucí zhouby. Důvod neležel v politice, ekonomice ani v rostoucí moci nacistů. Na svědomí jej měl jediný muž.

Teror v Düsseldorfu

V noci 3. února byla brutálním způsobem napadena padesátiletá Apollonia Kühn v düsseldorfské čtvrti Flingen. Útočník jí nůžkami zasadil čtyřiadvacet bodných ran. V zádech ženy zůstalo zalomené jedno ostří z nůžek. Vážně zraněná žena policii neposkytla téměř žádné podnětné informace. Útok byl nečekaný a rychlý. Apollonia mohlo pouze potvrdit, že se stoprocentně jednalo o muže. Hned 8. února v pozdních odpoledních hodinách potkal düsseldorfský přízrak desetiletou dívku jménem Rosa Ohliger. K setkání došlo poblíž kostela svatého Vincenta. Nevysoký muž ve fraku dívce nabídl doprovod. Ochotně souhlasila. Volným krokem kráčeli po ulici Kettwiger-Straße, až došli ke staveništi obehnaném vratkým dřevěným plotem. Vysvětlil, že jde o zkratku. Celkem riskoval, jelikož místo se nacházelo jen pár desítek metrů od jeho bytu. Za vyvýšenou hromadou suti popadl dívku oběma rukama za krk a ve stoje ji uškrtil. Položil ji na záda, vytáhl nůžky a zarazil ostří do levého spánku. Drobné tělíčko sebou začalo nekontrolovatelně škubat. Do hrudníku v oblasti srdce zasadil několik dalších bodných ran. Stáhl mrtvolce kalhotky a asi dvě minuty ji osahával pohlaví. Pak se zvedl a svižným krokem zamířil ke svému bytu. 

Doma před zrcadlem se ujistil, že na svých šatech nemá žádné krevní stopy. Důkladně očistil nůžky a ještě týž večer vyrazil do biografu, neboť od podniku dostal lístek zdarma. Po projekci zamířil opět domů, naplnil prázdnou pivní láhev petrolejem a vrátil se na místo činu. Chtěl tělo zapálit, ale poblíž staveniště se vyskytoval hlouček lidí. Schoval láhev za překližku u plotu, doma si dal koupel a zalehl do postele. Ráno kolem šesté hodiny vstal a vysvětlil manželce, že musí akutně na toaletu. Vyběhl ven z bytu, vrátil se k mrtvolce, polil ji a zapálil. Zpátky doma byl zhruba za šest minut. S manželkou vedl u snídaně docela normální rozhovor. Stavební dělníci objevili částečně spálené tělo odpoledne. Za necelou hodinu už se za policejní páskou tísnil dav zvědavců. Byl mezi nimi. Musel se trochu předklánět, aby přihlížející neupozornil na svou silnou erekci. 

Čtyřicetiletý mechanik Rudolf Scheer byl robustně stavěným mužem. Tu noc 12. února trávil ve čtvrti Gerresheim na samém okraji Düsseldorfu a vydatně popíjel po dlouhé namáhavé směně. Bylo kolem jedenácté hodiny, když se ze stínů vynořil jeho vrah. Ten na lov vyrazil v osm večer a oběť marně hledal tři hodiny. Věděl, že manželce končí odpolední směna po půlnoci, čili měl dost času. Upřeně si svou stávající oběť prohlížel. Podnapilý pan Scheer se ho podrážděně zeptal, na co čumí a jemně do něj strčil. Vrah mu přitom pečlivě hleděl na ruce, aby se ujistil, že nemá zbraň. Pak se naoko odporoučel a začal odcházet, ale po několika krocích učinil rychlou otočku a nůžkami jej bodl do zadní části krku. Scheer se ohnal a okamžitě inkasoval ránu pěstí do ohryzku. Ostří nůžek proniklo do pravé části spánku. Muž padl na kolena, následně si lehl na břicho a rukama chytil útočníka za holeně nohou. Vrah se nad ním skláněl a zasypával jeho tělo dalšími ranami. V jednu chvíli mu nůžky zarazil tak hluboko do zad, že měl co dělat, aby je vytáhl. Sevření pana Scheera povolilo.

Tělo spočívající v louži vlastní krve chytil vrah za boty, odtáhl ho do příkopu a odešel. Po čtyřiceti metrech však zastavil, rychle se vrátil a kapesníkem z bot pana Scheera důkladně setřel otisky prstů. Ráno následujícího dne se do Gerresheimu znovu vrátil, hnán zvědavostí. Cestu mu zastoupil detektiv, který mířil rovněž k nálezu mrtvoly a navázal s ním rozhovor. Strážce zákona začal být podezřívavý. Jak se o zločinu dozvěděl? Prý z telefonátu od známého. Odpověď detektivovi stačila. Díky shodným znakům poranění a několika dalším detailům došel vyšetřovatelský tým k prozíravému závěru, že za útoky musí stát jediný člověk. Každého, kdo se na případu podílel, ale velmi mátl výběr obětí. Starší žena, dítě, muž středního věku. Nad Düsseldorfem se začala stahovat mračna strachu.

Panika roste

Na policii dopadl tlak veřejnosti. Panika ještě zesílila, když byli detektivové nuceni přiznat, že nemají absolutně žádnou stopu ani hmatatelný důkaz, který by je nasměroval k pachateli. Hladový netvor však nelenil a přiložil další poleno do otevřeného ohně. Do ulic se opět vydal 2. dubna. Na cestu se vybavil silným provazem s uvázanou oprátkou. V podvečer narazil na šestnáctiletou Ernu Penning. Mladá dívka byla o hlavu vyšší než on, ale ani tento fakt mu nezabránil v pronásledování. Připomínal hada, co lstivě stopuje bezbrannou kořist. Jakmile se dostali na opuštěné prostranství, přehodil oprátku přes hlavu dívky a stáhl smyčku. Erna měla kožešinový kabát s vyvýšeným límcem, který nepatrně oslabil tlak. Instinktivně se jí podařilo strčit obě ruce pod provaz. Kopala a hlasitě křičela. Vrah byl výrazně vzrušený, za každou cenu se svůj čin snažil dotáhnout do konce. Oba spadli na zem, kde započal tichý souboj o holý život. Dívce se s vypětím sil podařilo zaujmout šikovnou pozici. Uvolnila si jednu ruku, chytla nočního predátora za nos a silně mu s ním zakroutila. Útok ustal. Oprátka z krku zmizela a vrah se ztratil v houstnoucí tmě.

Nezdar ho rozlítil. Hned následující noc vyrazil na další vražednou výpravu s provazem ukrytým v kapse. Nutkání zabíjet bylo neodbytné. Obětí se měla stát jistá paní Flake. Vracela se z práce domů špatně osvětlenou ulicí na severní straně Düsseldorfu. Všimla si, že se jí na paty lepí cizí muž. Téměř zastavila, aby jí mohl dotyčný cizinec předejít. Napadení bylo bleskově rychlé. Kolem krku paní Flake se stáhla smyčka. Křičela a vzpouzela se, ale vrahovi v těle koloval nahromaděný adrenalin, který mu dodával sílu. Táhl ji asi deset metrů do tmou zalitého pole. „Otevři hubu!“ poručil. Látkový kapesník začal vyplňovat dutinu ústní. Octli se na zemi. Vrah seděl, podrážkami se zapřel o ramena ležící ženy a rukama tahal za provaz. Předešlý výkřik zaregistrovala milenecká dvojice na noční procházce. Pár se rychle blížil k místu zápasu. Polekaný vrah sundal smyčku a dal se na útěk. Kvůli tmě nemohla dvojice svědků podat žádný konkrétní popis útočníka. Pouze usoudili, že muselo jít o mladého muže, vzhledem k tomu, jak rychle běhal. 

Paní Flake utekla hrobníkovi z lopaty. Tajemný muž s lasem na krku ženy zanechal hluboké strangulační rýhy. Zarudlé oční spojivky byly popraskané. Lékaři nalezli na sliznici dutiny ústní nemalé množství krvavých oděrek, nehledě na bezpočet podlitin pokrývajících celé tělo. Tu samou noc, tedy 3. dubna 1929 se nedaleko místa, kde došlo napadení paní Flake, pohyboval i retardovaný mladík s příznaky epilepsie Johann Strausberg. Byl známý svou plachostí. Jakmile tedy spatřil dvojici hlídkujících policistů, dal se okamžitě na útěk. Příslušníci zákona ho po několika metrech dohnali, zpacifikovali a zatkli. Na otázku, co na místě pohledával a zdali náhodou něco neví o vraždách, předložil dychtivý mladík rychlou odpověď. „Ano, byl jsem to já. Jsem monstrum z Düsseldorfu!“ Strausberg se rovněž přihlásil k několika pyromanským činům poblíž Düsseldorfu. Obratem byl umístěn do psychiatrické léčebny. Místní noviny do dvou dnů slavnostně oznámily dopadení „Zrůdy z Düsseldorfu“, čímž si obyvatelé města mohli konečně oddechnout. Článek v novinách si přečetl i Peter Kürten. Manželka se ho u snídaně ptala, čemu se tak hlasitě směje. Kürten ji odbyl mávnutím ruky. Opět zvítězil.

Ticho před bouří

Několik měsíců byl v ulicích Düsseldorfu klid, což ještě umocnilo všeobecnou jistotu o dopadení zákeřného vraha. Město se pomalu vracelo do zajetých kolejí. Navzdory nastupující ekonomické krizi a neúprosně rostoucí nezaměstnanosti se obyvatelé města snažili žít své životy naplno, což zahrnovalo i přípravu tradiční poutě pořádané v Lierenfeldu, průmyslové městské čtvrti na okraji Düsseldorfu. Každý, kdo tehdy ve městě žil, si tuto pouť pamatoval až do smrti, jelikož po dlouhém půstu nastoupil neúprosný hlad. Dne 21. srpna 1929 došlo hned k trojnásobnému útoku. Vše se odehrálo v časovém horizontu dvou hodin, zhruba mezi devátou a jedenáctou hodinou v noci. Odpočatý vrah slídil v Lierenfeldu a s připravenou dýkou hledal oběti. Kolem půl desáté se z pouti vracela mladá dívka Anna Goldhausen. Volnou chůzí kráčela ulicí Erkrather-Straße až do oblasti Schützenplatz, kde se dozvuky vzdáleného veselí odrážely od tmavých budov. Přešel ulici, chytil ji zezadu za ruku a bodl do pravého boku zhruba ve výšce prsou. Anna bez hlesnutí padla k zemi. Schoval dýku a utekl. 

Běsnil, vzrušení mu pulzovalo celým tělem. Za rohem, jen pár metrů od prvního incidentu, narazil na jistou paní Mantel. Stál ve stínu. Žena z něj zahlédla jen siluetu, když ji oslovil a nabídl doprovod. Taktně jej odmítla, přešla na druhou stranu ulice a pokračovala v chůzi. Několika dlouhými kroky ji dohnal, bodl do zad a zmizel ve tmě. Pokračoval za město k polím. V příkopu narazil na pana Heinricha Kornbluma, který lezl po čtyřech a hledal ztracené klíče. Sehnul se, bodl pana Kornbluma do zad a opět utekl. Dýka zmizela v kapse. Vrátil se zpět na ulici Erkrather-Straße, zaujal přehlednou pozici a sledoval chaos. Příjezd sanitek, policistů a rostoucí hloučky zvědavců v něm vyvolávaly pocity slasti. Jak krásný večer, který vlastním přičiněním rozbil na padrť. Domů se vrátil až v pozdních hodinách, kolem půl třetí. Zkontroloval čistotu šatů, umyl dýku, opláchl se a šel spát. Napadená Anna Goldhausen dopadla nejhůře. Rekonvalescence si vyžádala několik měsíců. Patnácticentimetrové ostří dýky proniklo do těla mezi šestým a sedmým žebrem. Zároveň došlo k vážné perforaci jater i žaludku. Policie si musela přiznat holou realitu. Je zpět a sám od sebe s tím nepřestane.

Hrůzovláda vrcholí

Cenu lidského života patrně nelze vyčíslit. Každá zbytečná ztráta je tragická, avšak smrt dětí musí zákonitě otřást každým, kdo má v sobě byť jen špetku empatie. 25. srpen 1929 se do historie Düsseldorfu zapsal černým písmem. Toho dne byla v poli nalezena těla dvou malých holčiček, které se ztratily předešlé noci. V městské části Flehe se ten týden konala další víkendová pouť. Pětiletá Gertruda Hamacher a čtyřletá Luisa Lenzen si sobotní večer užívaly atrakce na pouti ve Flehe. Když utratily drobné od rodičů, vzaly se za ruce a po půl desáté zamířily domů zkratkou přes pole. Vrah je tou dobou už hodinu pozoroval. Nyní nadešla jeho chvíle. Dohnal je uprostřed hrachového pole, slušně pozdravil a starší Gertrudu poprosil, zdali by mu nezašla koupit cigarety do stánku. S milým úsměvem na tváři slíbil, že mladší kamarádku pohlídá, neboť v okolí se může vyskytovat „Zrůda z Düsseldorfu“. Gertruda souhlasila.

Jakmile holčička zmizela z dohledu, chytil Luisu za krk, aby nekřičela, druhou rukou si tělíčko vložil do podpaží a zamířil asi deset metrů hlouběji do pole. Škrtil ji na zemi. Ztráta vědomí se dostavila do necelé minuty. Vytáhl dýku a zleva doprava proříznul krk. Stál obkročmo nad tělem děvčátka a poslouchal vytékající krev. Spontánně ejakuloval. Zasunul dýku do pochvy, uložil ji do kapsy u saka a vrátil se na místo prvního setkání. Gertruda se vrátila a vítězoslavně mávala s krabičkou cigaret. Vrah si kuřivo převzal a okamžitě zaútočil. Levou rukou děvče chytil pod krkem, pravou popadl prameny kučeravých vlasů a zavlekl Gertrudu k místu, kde ležela mrtvá Luisa. Pustil ji. Otřesená Gertruda začala přicházet k sobě. Vzduch zaplnil pláč. Opět ji popadl za krk, zatímco pravou rukou ovládal dýku. Na svůj věk se Gertruda bránila jako rozzuřená lvice v přítomnosti lovce. Několikrát bestii udeřila do tváře a bolestivě mu nakopla holenní kost pravé nohy. Proti takové přesile ale nemohla zvítězit. Bodl dítě do hrudi a levého boku. Povolil sevření.

Po dvojnásobné vraždě zamířil ke svému bydlišti. Procházel kolem zdi s vyvěšeným plakátem, na němž spočívala stylizovaná tvář muže se sčesanou patkou a malým knírkem pod nosem. Sehnul se, popadl špinavý hadr a vyčistil si s ním dýku. Domů dorazil po půl dvanácté a před zrcadlem započal tradiční rituál s kontrolou krevních skvrn. Žena byla ještě vzhůru, četla si knihu a vedla s mužem běžnou konverzaci. Druhý den v neděli již tradičně navštívil místo svého posledního řádění. Flehe bylo zaplněno šokovanými lidmi. S divokými plamínky v očích přecházel od jednoho hloučku k druhému, poslouchal zděšené rozhovory, vyptával se na různé detaily a nitro mu přitom zaplňovala bezbřehá radost.

V sevření démonů

Peter Kürten stanul na vrcholu potravního řetězce. Město mu svým děsivým způsobem patřilo. Byl ponořen hluboko v bezedné černé jámě svých vlastních obsesí, odkud nebylo úniku. Situace se mu začala vymykat z rukou. Intervaly útoků se zkracovaly. Nutkání zabíjet se stalo neodbytným. Byl neustále při chuti. Již dávno věděl, že dříve či později spadne klec. Uvědomoval si, že lidé se ho bojí daleko více než hospodářské krize. Na jeho hlavu byla vypsána štědrá odměna v době, kdy peníze přestávaly dávat smysl. Dětská hřiště zela prázdnotou. Ve večerních hodinách do ulic vyráželi hlídkující skupiny policistů i dobrovolní hlídači z řad občanů. Detektivové dostávali stovky zaručených tipů, které je však vedly jen ode zdi ke zdi. Šlo o začarovaný kruh. Nezbývalo než čekat, až bestie opět prolije nevinnou krev a konečně učiní nějakou zásadní chybu. Ohledně krve šlo o správný předpoklad, jelikož monstrum se nadechlo k poslední, leč táhlé sérii brutálních útoků.

Elegantní sadista

Düsseldorf je městem rozlehlým se spoustou odlehlých ulic, parků, zákoutí a krásnou přírodou. K dnešnímu dni se počet obyvatel blíží sedmi stům tisícům. V takovém mraveništi není problém uniknout pozornosti a věnovat se svým soukromým záležitostem. Třeba vražednému řemeslu. Náš pachatel věděl, že jej bez ustání hledá spravedlnost. Musel si dávat bedlivý pozor. Mezi srpnem a září stihl uskutečnit minimálně pět sexuálně motivovaných útoků. Ideální oběti vyhledával poblíž düsseldorfské ZOO, v parcích, v rezidenční městské části Oberkassel, ale také na loukách, podél okolních lesů či na turistických trasách lemujících břehy Rýna. Zaměřoval se výhradně na mladší osamocené ženy. Průběh jeho akcí byl prakticky pokaždé stejný. Zdvořile ženu oslovil, nabídl ji doprovod, případně poklidnou procházku ve dvou a nikdy nezapomněl zdůraznit, že chodit osamocená po městě v těchto nebezpečných časech není zrovna moudré. Manipulativní sexuální sadista uměl z úst vypouštět ta správná medová slova. Měl vybrané způsoby, znal etiketu a nedělalo mu problém pozvat okouzlenou ženu do své oblíbené hospůdky U Schumachera na chlazené pivo. Kdo by odolal?

Tyto nárazové schůzky většinou pokračovaly procházkou do přírody, co možná nejdále od svědků. Následovalo posezení na louce, lavičce nebo u břehu řeky. Až do poslední chvíle se vrah uměl ovládat a skrývat podstatu své pokřivené osobnosti za maskou uhlazeného gentlemana. S nabytou jistotou přišel obrat o sto osmdesát stupňů. Všechny přeživší oběti potvrdily, že šlo o krajně nečekanou změnu v chování. Elegantní muž se začal oplzlým způsobem dožadovat sexu. Když neuspěl, došlo k vulgárním nadávkám, ke škrcení, bytí a znásilnění. V několika případech vytáhl malý kapesní nožík a otřesené ženy pobodal.

Pro ilustraci si uveďme pozdější výpověď sedmadvacetileté napadené služky jménem Gertruda Schulten: „Kürten se choval korektně do poslední chvíle. Vůbec nemluvil o tom, že by mě chtěl líbat, dokud jsme se neposadili u lesa. Pak mě znenadání povalil do trávy a pokusil se mi stáhnout kalhotky. Asi dvě minuty jsme se spolu prali. Pak mě náhle pustil, chytil za ruku a řekl mi, abych si sáhla na jeho ocas. Znovu se na mě vrhl a klekl si mezi moje nohy. Pohrozila jsem mu, že začnu křičet, načež odpověděl, že mě stejně nikdo neuslyší. Bylo evidentní, že si nevšiml stanu, který stál nedaleko od nás. Dala jsem se do smíchu a řekla jsem mu, že raději umřu, než abych se mu vzdala. Křikl na mě, abych teda chcípla. Ucítila jsem bolest na krku a začala křičet. Pak jsem ucítila bolest v zádech a ztratila vědomí.“ Konec citace.

Pobodanou ženu zachránil příchod táborníků. Vrah utekl a zanechal v těle Gertrudy zalomenou čepel nože. Z úkrytu v příkopě poslouchal, jak lidé napadené ženě pomáhají a hulákají, aby někdo zavolal policii. Došel na lavičku poblíž hlavní komunikace a zhruba dvacet minut čekal na příjezd policie. Byl zvědavý, jak dlouho policistům potrvá prohledat místo činu. Myslel si, že Gertruda utrženým zraněním určitě podlehne. Pod slabým světlem pouliční lampy si zkontroloval čistotu šatů a vyrazil domů. Veřejný obraz o záhadném vrahovi vypadal asi takto: uslintaná bestie se srostlým obočím, skelným pohledem, oděná do špinavých šatů. Nikoho nenapadlo, že jde ve skutečnosti o elegantního muže v upraveném obleku se štramáckým kloboukem na hlavě. Právě ze svého důvěryhodného zevnějšku vrah těžil. Gertruda Schulten v nemocnici strávila půl roku. Po zotavení ji bylo nabídnuto místo sekretářky u policie. Pokaždé, když došlo k zatčení podezřelého, byl dotyčný podroben důkladné identifikaci. Gertruda Schulten všechny zadržené muže odmítla, až na osobu Petera Kürtena. K této události bohužel došlo až v roce 1930.

V hlavních rolích kladivo a sekáček

Do Düsseldorfu zavítal sychravý podzim. Spadané listí vytvářelo v parcích nažloutlé koberce smrti a rozkladu. Studený vítr kličkoval v bludišti městských budov a zakusoval se do všeho živého. Jako by symbolické měsíce smrti odrážely smutek a zmar, který po sobě vrah dosud zanechal. I přes varovné letáky, palcové novinové titulky a ustavičné vybízení policistů k tomu, aby obyvatelé Düsseldorfu zůstávali po setmění doma, se ulice hemžily osamocenými lidmi a mileneckými dvojicemi. Nehlídaná zvěř pro hladového vlka. Ten navzdory chladnějších dnům nadále pokračoval v sexuálně motivovaných útocích. Chorobná touha po krvi jej navíc nutila k stále větší míře nespoutané bestiality. Na sklonku října a začátkem listopadu zaplavila město další vlna násilí.

30. září se ztratila dvaatřicetiletá služka Ida Reuter. Nevrátila se ze své odpolední procházky. Tu neděli odešel vrah s kladivem ukrytým ve vnitřní kapse kabátu. Bylo šest hodin večer, když na nádraží spatřil Idu. Jako vždy použil své sladké řeči a pozval ženu na procházku ve dvou. Nejprve si dali malé pivo U Schumachera a pak se přes most tyčícím se nad Rýnem přesunuli do topolového háje. Ida změnila názor, protože se setmělo. Její společník souhlasil, ale jakmile se žena otočila, dostala drtivou ránu kladivem do pravého spánku. Padla k zemi. Hájem procházela skupina lidí. Vrah tělo kvapně odtáhl do zarostlého pole a počkal, až hlouček lidí přejde. Žena se mezitím probrala a zmateně prosila, aby ji nechal být. Odtáhl ji ještě pár metrů dál, svůj čin dokonal a bezvládné tělo hodil do Rýna. Soudní lékař na hlavě napočítal třináct ran kladivem.

V rozmezí několika dalších dnů stihl kladivem napadnout další dvě ženy, které naštěstí skončily jen s těžkým otřesem mozku. U jedné z žen ležela hlava kladiva s kusem zlomené rukojeti, což jasně vypovídá o surovosti útoku. Vrah byl dle své pozdější výpovědi pokaždé vyrušen. Bohužel 27. listopadu se mu ještě povedlo vylákat pětiletou Gertrudu Albermann ze zahrady před rodinným domem. S cynickou povýšeností poslal do místních komunistických novin vzkaz pro policii, kde prozradil přesnou polohu těla. Mrtvolka byla skutečně nalezena na určeném místě. Za kopřivami poblíž továrny Haniel se nacházel mělký hrob. Dítě bylo uškrceno a na těle mělo šestatřicet bodných ran. Neměl dost. Byl jako rozjetá lokomotiva bez brzd. Před koncem listopadu stihl uskutečnit ještě několik krvavých přepadení. Tentokrát se zase vrátil k oblíbeným nočním hodinám.

Byl poslední listopadový den. Počkal, až se setmí. Do vnitřní kapsy kabátu ukryl řeznický sekaček a kolem osmé vyrazil na lov. Bloumal ulicemi několik hodin. Bezúspěšně. Před půlnocí došel do Roßstraße, kde narazil na podnapilého muže. Jak u něj bývalo zvykem, vedl útok zezadu. Muž schytal ostrý sek do týlní části lebky, načež vykřikl, chytil se za otevřenou ránu a začal poněkud nekoordinovaně prchat. Vrah cítil potřebu raněnou kořist sledovat, ale pod vzdáleným svitem lampy si všiml ženy na jízdním kole. Schoval se do postranní uličky a čekal. Sofia Rücken neměla absolutně žádnou šanci zareagovat, když útočník vyběhl z uličky a začal ji sekat do hlavy, zatímco se volnou rukou přidržoval nosiče. Vzdálené hlasy mu neumožnily dokonat vraždu. Svědci pro těžce raněnou a částečně skalpovanou ženu přivolali pomoc. Lékaři si vzhledem k proražení lebky zpočátku mysleli, že jde o důsledek tvrdého pádu z kola. Teprve po nabytí vědomí uvedla Sofia věc na pravou míru. Rok 1929 se pomalu chýlil ke konci. Ať už to Peter Kürten tušil či nikoliv, jeho hrůzovláda směřovala k neodvratnému konci.

Pokračování příště