Zatímco na pódiu píseckého Divadla Pod čarou působil Cederick Forsberg, kytarista a ústřední mozek Švédů BLAZON STONE, jako neřízená střela, jíž není žádné vymakané sólo, vyhrávka, melodie ani riff cizí, a celé to zakončil skokem po zádech i s kytarou do publika, v zákulisí, když jsem před ním v rámci našeho rozhovoru zapnul diktafon, o poznání zjihnul a náhle z něj byl sympatický, přemýšlivý mladý muž, který působil velmi skromně a tiše. „Hele, já jsem asi dokonce nervóznější, než ty, nejsem totiž vůbec zvyklý dělat rozhovory takhle naživo“, svěřil se mi dokonce poté, co jsem se mu předem omlouval, že moje angličtina asi nebude úplně nejvýstavnější, a že jsem kapku nervózní, protože v jazyce Shakespearově jsem ještě osobně nikdy nikoho nezpovídal. I proto jsem se zřejmě během následujících minut dozvěděl některé velmi překvapivé skutečnosti, které bych od člověka, jehož kapela se proslavila tím, že hraje jako RUNNING WILD (a někdy a v určitých souvislostech dokonce lépe, jak o tom ještě bude řeč), tedy opravdu nečekal. Však posuďte sami.

Takže, tenhle rozhovor má být především o BLAZON STONE, ale je to trochu složité nemluvit také o RUNNING WILD, když mluvíme o BLAZON STONE.

Jasně, tomu rozumím.

Čili na začátek jen pro pořádek, jaká je tvoje nejoblíbenější heavymetalová kapela?

IRON MAIDEN. To je jednoduchá odpověď. Může to vypadat hodně stereotypně nebo povrchně, ale oni jsou prostě IRON MAIDEN, čímž je vysvětleno úplně všechno.

Aha, jasné. Ale trochu jsem čekal, že to budou RUNNING WILD. Takže ti jsou až na druhém místě?

Možná. Většinou o těchhle „Top“ kapelách takhle nepřemýšlím, navíc se to časem může měnit. Jako třeba nedávno jsem fakt hodě ujížděl na VIRGIN STEELE, takže v danou chvíli byli moji nejoblíbenější, ale bylo to jen dočasně.

Kdy ses rozhodl hrát podobně jako RUNNING WILD?

Já se úplně nerozhodl, spíš se to nějak tak vyvinulo. Bylo to v době, kdy jsem zakládal svou další kapelu ROCKA ROLLAS, což byl takový tradičnější heavy/speed metal. A pak jsem si všiml, že některé skladby, co jsem napsal, zněly hodně podobně jako RUNNING WILD, aniž bych na to nějak úmyslně mířil. A protože jsem nechtěl, aby se tím změnil sound ROCKA ROLLAS, tak jsem tu svou tvorbu rozdělil na dvě hromádky, no, a z té druhé se vyvinuli BLAZON STONE. Potom jsem to vlastně ještě rozdělil na tři, protože tam vznikaly i další věci, víc jako HELLOWEEN, BLIND GUARDIAN nebo GAMMA RAY. To byli BREITENHOLM. Skladby jsem pak psal náhodně, a podle toho, jak to následně znělo, jsem si říkal, tahle skladba půjde sem, tahle sem a tahle tam…

Takže ten původní úmysl nebyl znít jako RUNNING WILD, ale prostě to tak nějak samo přišlo?

Jo, BLAZON STONE jednoduše začali, protože jsem měl songy, který zněly jako RUNNING WILD, a musel jsem je nějak odlišit od mého hlavního projektu. A pak už si to začalo žít svým vlastním životem a začalo to být úspěšné, protože lidi zkrátka touží po RUNNING WILD ve stylu devadesátých let, jak jsem si všiml, a samotní RUNNING WILD jim už to moc nedopřávají. Rozhodně v tom z mé strany nebyl zlý úmysl nebo kalkul, jak mi mnozí vyčítají. Mnozí to ale na druhou stranu oceňují a já říkám, je to zkrátka na lidech, aby si rozhodli sami, jestli se jim to tedy líbí nebo ne. Protože, když se nad tím zamyslíte, navíc neexistuje moc kapel, které jsou ovlivněné RUNNING WILD takovým způsobem jako BLAZON STONE. Jasně, je tu spousta kapel, co znějí jako HELLOWEEN, jako JUDAS PRIEST nebo třeba na blackmetalové scéně jako MAYHEM nebo IMMORTAL, ale co by zněli jako RUNNING WILD, tak těch moc není. A proto se nejspíš tolik lidí soustředí na BLAZON STONE.

No, dneska už zníte definitivně lépe než současná tvorba RUNNING WILD…

Super, jestli si to někdo chce myslet, tak je to samozřejmě paráda!

Potkal jsi někdy Rolfa Kasparka osobně?

Ne, nikdy. Já jsem dokonce ani nikdy neviděl RUNNING WILD živě. Oni ve Švédsku moc nehrajou, oni vlastně vůbec moc nehrajou, takže jsem ani neměl příležitost je vidět. V devadesátkách jsem byl ještě dítě, tak to úplně nešlo, a teď poslední dobou u nás hráli asi dvakrát a to jsem tam nešel, protože jsem si to prostě nemohl dovolit. Protože to byly velké festivaly a vstupenky stály fakt hodně. Navíc nejsem moc příznivec cestování a chození na velké festivaly, a když už nějaké peníze mám, radši je investuju do mé vlastní hudební kariéry.

Letos ale hrají znovu na Sweden Rock Festivalu, nemýlím-li se…

Jo, hrají. To je zrovna ten nejdražší festival, jak jsme o tom mluvili.

Takže je zase neuvidíš?

Asi ne. Asi to budu muset zase vynechat. Je to na prd, protože jsem chodíval na festivaly, které jsem si mohl dovolit, a viděl jsem takhle třeba kapely jako GRAVE DIGGER, ale co už. Sweden Rock je pro mě tentokrát příliš drahý… jedině, že bychom si tam zahráli, protože jsme se pořadatelům nabízeli, ale zatím od nich nemáme žádnou odpověď.

Alespoň jste si tedy na festivalu Headbangers Open Air 2024 zahráli s bývalým kytaristou RUNNING WILD Preacherem, že? A prý jste rovnou společně přehráli celý debut RUNNING WILD „Gates To Purgatory“?

Jo, to je pravda. Ten debut měl výročí 40 let od vydání a z festivalu se nás ptali, jestli bychom o takovouhle spolupráci měli zájem. Samozřejmě jsem hned řekl, že ano, navíc všechny ty skladby z debutu jsem už znal, takže nebylo nic moc složitého se je naučit.     

A další den jste na stejném festivalu hráli svůj vlastní koncert. Zdá se, že jste velmi velkokapacitní kapela…

To jo, no. (úsměv)

Můžeme i do budoucna čekat, že přehrajete živě další klasická alba RUNNING WILD?

Tím si nejsem jistý. S Preacherem to bylo asi jen takhle jednorázové, protože na více albech už nehrál. Docela rád bych si ale zahrál s Jensem Beckerem nějaké věci z alba „Port Royal“ nebo tak něco podobného. To by bylo docela fajn. Protože se mě vlastně už před mnoha lety ptali na nějaký živý tribut RUNNING WILD, který by zahrnoval, myslím, i Stefana Schwarzmanna a právě Jense Beckera, ale na to už pak nikdy nedošlo.

Které album RUNNING WILD vlastně považuješ za nejlepší a proč?

„Black Hand Inn“. To má úplně všechno. V devadesátkách měli RUNNING WILD typický zvuk a melodie a typické složení písní na albech, rychlé songy, pomalejší, rockovější, na konci maximálně výpravný kus. No a na „Black Hand Inn“ to prostě zvládli ze všech alb úplně nejlépe, tam je všechno naprosto perfektní, bez chybičky, všechno sedí přímo ideálně.

Co si myslíš o posledních albech RUNNING WILD?

Poslední, co mám, je „Resilient“. Jasně, vím, že vyšly ještě další, ale tohle mám na cédéčku. No, jak to popsat… mám rád, když jsou RUNNING WILD power/speedmetaloví, a to oni teď nejsou. Takže hrajou spoustu takových jako rockovějších skladeb, což nemusí být nic špatného, kdyby to byla třeba „Soulless“ nebo „Bad To The Bone“, ale bohužel nejsou. A takovéhle RUNNING WILD prostě nemám moc rád, mě se líbí, když je to rychlé a epické. Jasně, mohl bych říct, že to zkrátka už stojí za prd, ale to si nemyslím. Jen to prostě není to, co já osobně mám rád na RUNNING WILD. Jako kdyby to byla úplně jiná kapela, řekl by sis, hele, to je docela dobrý, ale já prostě chci slyšet „Black Hand Inn“, asi tak.

Tak to byla poslední otázka přímo na RUNNING WILD a odteď už jen BLAZON STONE, slibuju. Jak dlouho vlastně existujete? Byli jste na začátku něco jako revival RUNNING WILD?

Budu to počítat od prvního alba, protože předtím jsme vlastně neměli žádné koncerty, všechny nástroje jsem obstarával já, měl jsem jen zpěváka a byl to v podstatě jen takový studiový projekt. Takže od roku 2013. Ale spoustu našich písní už v té době existovalo. A ne, žádný revival jsme nebyli, jen studiový projekt, jak říkám, co časem dorostl v regulérní kapelu, co hraje svoje vlastní koncerty. V to všechno se to vyvinulo tak v roce 2017, kdy vyšlo album „Down In The Dark“.

Jak často hrajete živě v současnosti? Samostatné turné zatím není na obzoru?

Hmm… řekl bych asi tak pětkrát do roka. Já bych třeba hrál klidně i padesátkrát, ale na to zatím není takový zájem. Takže ani žádné turné zatím neplánujeme.

Kolik muzikantů tvoří BLAZON STONE?

Kromě mě hraje na druhou kytaru Emil Skogh, zpívá Matias Palm, na bicí máme Kalleho Löfgrena a na basu hraje Johannes Frykholm. Kromě toho také ještě stále spolupracujeme se zpěvákem Erikem Nordquistem z prvního alba, který s námi občas zpívá, hlavně když hrajeme věci z prvního alba. Takže bych řekl, že nás je 5 + 1.

Když jsi s BLAZON STONE začínal, dovedl sis představit, že jednou budete mít na kontě šest studiových alb?

Hele, já jsem si přestavoval, že jich bude šedesát (smích). Ještě je na to dost času tedy. Mám v počítači spoustu materiálu, pořád něco nahráváme a ještě toho je fakt hodně, co bych rád vydal. Všechno samozřejmě není úplně dobré, navíc bych taky nechtěl kluky z kapely vyčerpávat, ale plány zkrátka mám.

Takže jsi ve skutečnosti zklamaný?

Ne, ne, to ne. Jsem z toho fakt nadšený. Ale pokaždý to prostě nejde tak, jak si člověk představuje, občas je to lepší, občas horší, občas člověk musí být realista a poučovat se ze svých chyb pro příště. Je to vývoj.

Co vaše texty, musí mít vždy nějaký reálný historický základ? Kdo je v převážné většině autor, ty?

Ne, nemusí. Nesledujeme našimi texty nutně nějakou speciální linii. Dokonce už ani netlačíme na tu pirátskou tématiku, protože mám pocit, že už jsme v téhle oblasti řekli všechno. Navíc o pirátech zpívá stále více a více kapel, takže už se to téma fakt vyčerpává. Spíš teď chceme trochu víc mluvit o současných věcech, akorát to tak nějak poetičtěji zabalit, takže by to mohlo vypadat jako historické texty. Bude to ale o dnešku, o tom, jak se nám svět hroutí před očima.

Texty píšu v drtivé většině já sám, občas mi trochu pomáhá moje přítelkyně Mina, protože podle mě taky dobře píše… na druhé album napsala třeba text ke skladbě „A Traitor Among Us“. Do budoucna jsme se rozhodli psát víc dohromady jako takový textařský tým a uvidíme, jak to potom vyjde.  

Mimochodem, kdo je „Bohemian Renegade“ (skladba z posledního alba „Damnation“), na to se asi v České republice nemůžu nezeptat?

Jo, na tohle se mě už ptali. Ale s Českem jako takovým to nemá nic společného. Tohle je myšleno spíše v teoretické rovině, jako takoví ti umělci na hraně společnosti, hudebníci, umělci, malíři, prostě bohémové. Je to o partě umělců nebo muzikantů, kteří, jako já třeba, věnují co nejvíce ze svého života svému umění. A takovým ten text vzdává úctu.

Když mluvíme o vašem posledním albu z roku 2021, co nějaká nová hudba? Je na cestě? A pokud ano, kdy jí tak můžeme očekávat?

Taky už jsem tyhle otázky poslední dobou dostával. Ale já si paradoxně myslím, že teď nemám důvod vydávat alba příliš často. Protože když se nad tím zamyslíš, máme venku už šest studiových alb. A kdybychom před čtyřmi lety vydali nové album hned po „Damnation“, přijeli bychom sem a byli tady dnes lidé, kterým se to album líbilo, tak by většinu z těch písní neslyšeli, protože bychom je už nejspíš nehráli. Takže si myslím, že je lepší dát si s tím na čas, a vůbec s tím nespěcháme. Na co přeplňovat diskografii stále novými písněmi, když máme tak málo živých vystoupení.

Kapely, které hrají víc živě, živí je to a mají na to víc času, si mohou dovolit vydat nové album jednou za dva roky a vyrazit hned na turné po celé Evropě nebo v USA nebo kdekoli jinde. Ale to není náš případ, takže se držíme toho, co máme. Na novém materiálu se ovšem i tak pracuje, ale bude to chtít svůj čas, než budeme mít pocit, že je to opravdu dobré a je na čase vyjít s tím ven.

A co další vaše plány do budoucna?

No, to je to. Budeme sem a tam hrát, občas s oficiální sestavou, občas starý setlist s bývalým zpěvákem, a pak se prostě uvidí. Vím, asi tě touhle odpovědí nepotěším, ale tak to prostě je. (smích)

Tak děkuji za tvůj čas a přeju hodně štěstí!

Díky, tobě taky!