Hodnotit novou desku MANIC STREET PREACHERS (MSP) je jako sledovat další vydání série nekonečného a pro mě osobně naprosto kultovního seriálu. Všechny nové okolnosti vás nutí štrachat v archivu těch starých. Všechna očekávání jsou podvědomě předem dlouhodobě jasně daná, jejich nenaplnění pouze znamená opětovné prodloužení čekací lhůty. Na všechny pochybnosti o kvalitě nového díla už dávno existují otřepaná vysvětlení, samozřejmě ze staré školy. Skupina, se kterou sdílíte valnou část posluchačského života je v podstatě takový „přítel na reproduktoru“ jak pro dobré, tak speciálně u MSP pro ty komplikovanější epizody života.

„Critical Thinking“ si vyplácalo svůj jediný moment překvapení hned v úvodní stejnojmenné skladbě, kde při dusavých rytmických new-wave aranžích, za které by se nemusel stydět ani populární dýchánek „Cvičme v rytme“ na naší kdysi totalitní TV, vévodí cynické kázání a v refrénu pak úderný komand Nickyho Wire. Zde u mě Velšané bodují na sto procent, neboť jsou hudebně neotřelí a odvážní, textově brutálně nekonformní. A přesně takové bych si je přál mít po celou dobu dvaačtyřiceti minutové stopáže.

Ani druhý záznam na seznamu „Decline & Fall” nepolevuje v naléhavosti, je vystavěn na specifických melodikách podpořen více než provařenými, ale pořád funkčními doprovody kláves, pěkně odsýpá a vlastně vůbec nevadí, že dává vzpomenout na nemálo historických vibrací.

Ačkoliv je titulní kompozice po dlouhé době výjimečná, tak naprostý vrchol přináší už třetí „Brushstroke Of Reunion“ a to především díky uhrančivému textu z pera zpěváka a kytaristy Jamese Bradfielda pojednávajícím o síle předmětů, která může vyvolávat nejen různé dojmy, ale i znovu navodit spojení s nějakou osobou. Svižné tempo podkreslené výraznou Wireho basou a výborně vybudované melodické gradace jak v nápěvu, tak i refrénu pak dodávají pro tuto dojemnou zpověď obrovskou dávku uhrančivosti. Tady vás trojce odzbrojí a dokonale emočně smete.

„Nikdy jsem necítil žádnou tvou bolest, přehlížel tvůj obraz, co visí tu na zdi.
Až teď mi odkryl barvu tvé duše a dotek lásky pod tahy štětce.“

Velmi vitální úvod uzavírá o něco mírnější rock – popově laděná „Hiding In Plain Sight“. Druhý to singl opět vyvedený na hutných rytmických základech proložených osvěžujícími kytarovými okamžiky, včetně i těch provařených a pořád ještě funkčních doprovodů kláves. Nicky Wire při svém nostalgickém rozjímání podruhé roli hlavního zpěváka, a to za příjemného doprovodu Lany McDonagh.

Vcházíme do druhé třetiny a rozvážnějších rockových poloh kolekce. Tato se pro příliš žádostivého posluchače může hudebně slévat v jakési čtyři podobné, možná už i nudné variace na to samé téma. Výše zmiňované zkušenosti ze společného spolubytí začnou fungovat asi takto; je nutné si přiznat, že kromě nehumánně dokonalé desky „The Holy Bible“ trpí podobným syndromem více, či méně každá ze zbývajících řadovek a byl bych za ta léta pošetilý, kdybych uvěřil tomu, že náročnější – hlušší party si nebudu muset dobývat.

V této chvíli už mám po ruce texty, jenž speciálně u MSP umějí odemknout tyto méně přitažlivé skladby zevnitř. V případě, že poselství slovní složky není povrchní a osloví vaše vnitřní já, tak při troše trpělivosti by mělo umět přiblížit, či zatraktivnit doposud nepochopenou hudební kulisu. U položek pět až osm tento „folkařský“ přístup skutečně zažehnal prvotní dojem „padajícího řetězu“. Skladby jako „Dear Stephen“ a zvláště pak „My Brave Friend“ jsou zkrátka natolik osobní, že si zaslouží více času na vstřebaní a ta počáteční nedostupnost jim nakonec sluší. Přestože v poslední třetině ožívají hitovější nálady, tak se vyplatí vytrvat ve fokusu na texty, neboť právě u záseků, jakými jsou „Deleted Scenes“ (další úchvatné doznání) a „Onemanmilita“ (Wire naposledy jako zoufalý průvodce u mikrofonu) slovní spojení a obraty přilévají oleje do už tak hřejivého rock – popového ohně.

MSP se před třemi dekádami rozhodli, že se naučí sjíždět líbivější popové vlny. Patnácté album nadále a bezbolestně pokračuje v elegantním surfovaní, přináší kvanta hudební návykovosti a neméně zajímavých, nelaciných podnětů k zamyšlení i nad sebou sama.

Novinka nabízí nejvyrovnanější materiál od deset let starého „Futurology“, ale i tak nemohu jít s bodováním nad více než osm, jelikož se tu stále přespříliš spoléhá na bezpečně zaběhnuté postupy, přičemž kapela je jednoznačně v pozici, kdy by si mohla dovolit vystoupit ze svého letitého, komfortního stínu a z „Critical Thinking“ navíc sálá, že na to trojlístek zralých padesátníků potenciál má a současná situace kolem nás snad nemůže být inspirativnější, i proto tu osmičku v hodnocení berte spíše jako ležatou.