Novou (novou, novou, novou) vlnu heavy metalu jsem začal před pár lety hltat díky recenzím svého oblíbeného serveru Angry Metal Guy, který sledoval zpočátku hlavně americké kapely hrdě se hlásící k odkazu k NWOBHM a pravověrné těžké metalurgie v mnoha jejích podobách. Návraty do hlubin 80. let, kde se ekleticky míchala móda britských gay klubů s na první pohled macho, ve skrytu ale kouzelně queer heroickou estetikou, se nám za dekádu čile rozlezly, takže dnes zažíváme pestré období renesance dob, kdy světu vládla Železná Maggie, rázná hollywoodská star Ronald a jeho muskulaturní galerie symbolů americké síly. A hlavní město téhle renesance v Čechách je, zdá se, Písek, kde agilní Petr Kolář (jak ten blázen) pořádá úspěšné žánrové festivaly. 

Thrash Nightmare loni učarovala mému drahému druhovi ve zbrani Dalasovi, který navíc po letech povýšených úšklebků přijal své pravé já a stal se oddaným novovlnným heavy metalistou. Konstelace dokonalá pro vykonání písecké pouti kovové, čili návštěvě trve kvlt akce s výmluvným názvem Heavy Metal Thunder, kam si Petr a jeho kolegové sezvali výkvět nové i původní vlny heavy metalu, aby oslavili tenhle žánr ve všech jeho mutacích, od té doomové, přes tu pudlí až po, řekněme, post-ironickou, která přijala i logickou premisu „Make heavy metal gay again“. A měli dobré oko, to si přiznejme rovnou.

Pár obecných pozorování: jde o velmi jednoduchou, neokázalou a rodinně organizovanou akci. Nic fancy tu nehledejte. Písecké Divadlo Pod čarou pojme zhruba těch 400 metalheadů tak tak, pánské záchody nestíhají, ale interiér je dost členitý, aby se tu dalo i na chvíli spočinout. Zvuk, o který se stará vyhlášený Michal „Amák“ Šťastný, je převážně velmi dobrý. Jízdní řád se dodržuje i u kapel, kterým zpěvák z Bostonu přiletěl těsně před koncertem (zdravíme PAGAN ALTAR). Stage diving je povolen, ochranka intervenuje minimálně. Publikum je ze všech koutů monarchie (nejen) a člověk se ani nediví, že se lístky obvykle vyprodají během pár dnů. Tahle akce má ten pověstný X faktor, za kterým se stojí za to vydat. 

Má to i svoje negativa, která v roce 2025 pokládám za slušný úlet. Pivo (solidně ošetřená Plzeň a středně neurážlivý Radek, co už) se točí / čepuje / tlačí do jednorázových kelímků. Za prvé, to je dost prasárna, za druhé to některé návštěvníky (nebudeme škatulkovat podle národů) svádí k nacamraným hodům pivem do kotle / z kotle. Chápu, že bigbít je bigbít, ale etwas Kultur muss taky sein, že jo. Ne že je člověk zlitý pivem a kolem osmé se lepí k podlaze tak, že udělat cimrmanovský krok stranou je docela atletický výkon. 

Jinak je ale Písek krásné, poklidné město, které už si zjevně na zástupy retro zjevů v battle vestách začíná zvykat. Když jsme například s kolegou Gapou vlezli do fancy kavárny Sova na větvi, já oděn v hodobóžo teplákách a Gapa v pierotovsky kostkovaných legínách, které si omylem objednal z Číny místo pruhovaných, nejen že nás nikdo nesoudil, ale mladá baristka se s námi dokonce pustila do čilého hovoru o tom, že na metalu vyrůstala a z poslední Thrash Nightmare má kamarády po celé Evropě. Podnik takto doporučujeme k návštěvě, má na čepu i slušné pivo od Hulváta, které po té pilsneriádě dost bodlo. 

Ale nedělejme z Metalopolis něco, co není a věnujme se tomu, Čoje. Tedy hudbě. Dva bloky, páteční a sobotní, zabírají zhruba nějakých 7–8 hodin a vejde se do nich celkem 15 kapel, což je solidní porce tvrdé muziky. Jeden by skoro řekl, že to založí na synaptický heavy metal overload. Abych ho nezpůsobil vám, udělám digest setů, které mě z různých důvodů bavily nejvíc. Tu poctivou, zinařskou, řekl bych až UG pisálkovskou práci pak odvede kolega Dalas. Já si jako arogantní Pražák, který před přechody zásadně šlape na plyn, ulehčím práci.  Co tedy zaujalo moje ucho zmlsané i otupělé roky naslouchání rachotu kovadlin?

KONTACT

What the fuck did I just hear, honí se mi hlavou s kanadským akcentem, když se ženu ke stolu s merchem zakoupit křiklavý vinyl s názvem „Full Contact”. Takhle, na rozdíl od většiny diváků jsem byl na The Aliena a jeho partu připravený, protože jejich poslední album jsem si se zájmem pustil. Ale neupozornilo mě dost na to, co Písek v pátek odpoledne čekalo. Na pódiu se na 40 minut rozhostilo něco, co připomínalo mnoho věcí a zároveň vůbec nic. Basák a vokalista The Alien s nalakovanými nehty, jemným obličejem rockového neurotika a výraznou náušnicí, kolega Morh Morf Xela s kytarou, výzorem dřevorubce a trikem dvanáctileté milovnice fantasy a nenápadný bubeník věrný své přezdívce Unknown provozovali hudební obsah záhadně levitující mezi heavíkem, thrashem a post-punkem.

Hudba na dosud nedefinovaném pomezí MANOWAR a SMASHING PUMPKINS spolehlivě oddělila zrno od plev, ale ti, co zůstali byli odměněni natlakovaným, precizně provedeným a zábavně nepředvídatelným setem s frontmanem, jehož mimozemské a nad-genderové charisma zalézalo za nehty. Lo-fi sci-fi estetika, která se klaní 90. letům, prozrazuje fascinaci KONTACT tvorbou krajanů VOIVOD. I když trio zjevně nebude přepisovat dějiny žánru s podobnou razancí jako Away a spol., mají v sobě podobně mistrovskou eklektičnost a výstřednost, která dovede hypnotizovat. A kdyby někdo pochyboval, jak to mají KONTACT se vztahem k VOIVOD, zazní na závěr nádherně bizarního setu i předělávka jejich songu „The Prow“. Kanaďané mi na HMT vůbec nejvíc připomněli, v čem je ta současná vlna heavy kapel tak zábavná – dokáže žánrovým konvencím skládat úctu, zároveň je svobodně parodovat a převracet.

FRIENDS OF HELL

Pánové jsou zástupci té starší, zkušenější garnitury, byť rokem vzniku (2021) jsou to mladíci. Jenže frontman Per „Hellbutcher“ Gustavsson toho má na kontě opravdu hodně. Vedle kontroverzí ještě pod hlavičkou black/thrashových veteránů NIFELHEIM si v poslední době přihřál polívčičku úspěšně se speed BM divousy HELLBUTCHER. Kamarádi pekla naopak drhnou hezky pomalý, výhružně se valící okultní doom, který nezarmoutí žádného fanouška CANDLEMASS a dobrého divadla. Mistr Per defiluje na pódiu ve stylovém pláštíku s pentagramem, hrozivě se ksichtí do publika, cení chrup a z hloubi hrudního koše vytahuje teatrální a patřičně blasfemický vokál. Člověk si vzpomene na Big Bossova zlatá léta a taky trochu na Ondřeje (May)Hejmu.

Kapela tvořená zkušenými mazáky, mezi kterými nechybí ani Taneli Jarva z mých milovaných nebožtíků SENTENCED, je krásně sehraná, zvuk je hutný, trpělivější posluchač se po chvíli vpravování se do zřejmě nejpomalejší položky v lineupu začne uznale pohupovat. Texty jsou na hraně old school LaVeyovského satanismu a úsměvného cringe, ale zaujetí pana kapelníka a jeho negativně povznášející kreace plné třeštění očí a cenění zubů z toho dělají hezkou tečku pátečního večera. U takové „Cross Inverter” si s chutí zabéká i nijak zvlášť početný dav pod pódiem a černá mše je rozpuštěna s pocitem zadostiučinění. Debutová a zatím jediná deska kapely „God Damned You to Hell” je pro milovníky zkornatělého doomu navíc hodna doporučení. Kolega Louis mručí cosi o CANDLEMASS z Wishe, ale že se také uznale zhoupl, nepopře.

NIGHT

Na švédský kvartet, který nikdo z nás naposlouchaný neměl, vyšel čas po odpoledním bloku intenzivních metalových seancí MECHANIC TYRANTS, SAVAGED, IRON CURTAIN a TOWER. Upřímně, byla sobota a měl jsem toho kovu tak akorát, kolegové hladověli, tak se zavelelo k pauze na kebab chuti nevalné. Něco mi ale našeptávalo, abych si nechodil huntovat dietu separátem a zůstal v sále. Za tenhle šestý smysl jsem vděčný, protože bych jinak přišel o svůj jasný vrchol festivalu. Po povinných kožených prostných, řetězech a lebkách byli NIGHT jako zjevení z ošoupaného sedmdesátkového časopisu o relativně mladém žánru jménem hard rock. 

Pódium opanovalo jejich naprosto neokázalé kníraté charisma, skvostná instrumentace, krystalicky čistý zvuk (poklona k Amákově pultu) a přenádherný retro art hard rock s charakteristicky snovou atmosférou, známou třeba z tvorby jejich krajanů HÄLLAS. Jedno, zda člověk znal, či neznal refrény, stejně je po chvíli řval nahlas. NIGHT byli s výjimkou vysmátého bubeníka Linuse Fritzsona ponoření do sebe a dělali to, co skvělí interpreti umí – pomalu přitahovali publikum k sobě, aniž by mu šli příliš ochotně naproti. 

Hrálo se převážně z posledních dvou řadových alb, tedy „Raft Of The World” a „High Tides – Distant Skies”, Burning Fire za mikrofonem disponoval typicky švédskou srdečností (veškerou žádnou, ale přesto nějak záhadně velkou) a reakce publika byly naprosto entuziastické. Vibrace byly tak silné, že jednu z fanynek strhly na závěr setu ke spontánnímu tanečnímu vystoupení, které kupodivu do nálady dokonale zapadlo. O tom, jaký dojem udělali NIGHT na HMT asi nejlépe svědčí drobná trivia: po konci setu jsme s Dalasem marně pátrali po jejich vinylech. U baru jsme zmerčili fanouška s LPíčkem „High Tides – Distant Skies” pod paždí a hned sondovali, kde ho koupil. Odvětil, že před dvěma lety jinde a že jsme asi třicátí, kdo se ho na to ptá. Takže až příště zavadí NIGHT o Českou republiku… budeme tam. A vinyly už jsou na cestě ze Švédska. Tak se nám to líbí, tak to máme rádi!

BLAZON STONE

Ačkoli si z kolegy Louise dělám díky jeho posedlosti tvorbou pirátské kutálky RUNNING VIDLE občas šoufky, nebudu zastírat, že taková „Riding The Storm” je už roky ozdobou mého workout playlistu a k hospodskému pidlikání Rolfa Kašpárka mám více sympatií, než přiznávám. Tedy aspoň té jeho prehistorické fázi. Tu novou neobhájí vůbec nic. Vzhledem k počtu RW nášivek na vestách jsem na set jejich švédských epigonů BLAZON STONE čekal ohromný nátřesk a vlnobití, ale stal se pravý opak. Kotel se vylidnil, což bylo alarmující. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, jak parádní kartáčovou palbu Jolly Roger speedu spustili na pódiu kapelník Cederick Forsberg a jeho parta žoldáků. 

Kdo slyšel některou z desek BLAZON STONE, ví, že tu nejde o nic víc než radostnou plavbu oceánem metalové bujarosti. A přesně to se dělo Pod čarou (ponoru). Cederick a spol. pálili do davu jednu rytmickou salvu za druhou, ruce hbitě létaly po hmatnících, refrény burácely a poměrně bohatá diskografie kapely dodávala šlágry, po kterých nikdo nemohl odejít s kurdějemi. Zvuk byl možná trochu příliš agresivní, ale to nic neubíralo na autentické juchavosti a dobré náladě. Ta se místy dostala do takových obrátek, že se někteří bukanýři bez ohledu na nevýhodný poměr tělesné váhy a hustoty kotle jali skákat z ráhna placáky. Dobře to dopadlo, nikdo nedošel úhony a na závěr se i s kytarou projel kotlem rozesmátý Cederick. Čekal jsem, že mě BLAZON STONE budou bavit jako zaručeně největší agro festivalu, ale u všech prosolených mořských vlků, že budu mít v očích podobně infantilní štěstí jako Louis, kterému na rameni chyběl už jen pověstný nafukovací papoušek… na to bych nevsadil zlámaný dublon.

TYRANN

O tom, kdo je pánem Heavy Metal Thunder nebylo v sobotu valně pochyb. TYRANN přišli, zahráli a zbořili, co mohli setem, který byl divoký i profesorský jedním dechem. Sál praskal ve švech, po davu plulo tělo za tělem a když měl člověk štěstí, mohl zblízka poznat hudebníky z pátečního bloku, které plamenný zášleh ze Stockholmu strhl do víru crowdsurfingových vášní. Pobyty některých nacamraných individuí na pódiu byly poněkud delší, než bylo zdrávo, což se neobešlo bez trochu iritovaných výrazů soustředěných hudebníků. Ale na kvalitě setu se to absolutně nepodepsalo. 

TYRANN drhnou esenci toho, co lidi na návratu heavy metalu baví. Na kost osekané, precizně zahrané a dobře napsané písně, které se neohlíží a kvapí kupředu. Kapela, kterou ze ¾ tvoří hudebníci hvězdných TRIBULATION, musí potěšit i ty, pro něž je obrat mateřské kapely k uhlazenému gothic rocku nevítaným jevem. Mezi tyto mrmlaly se počítám. V DNA TYRANN je slyšet post-punkovou syrovou melodičnost a neurotický zápal, jaký jsem měl u TRIBULATION rád. Zde je ale doplňuje heavy metalová energie a heroický vzmach podaný s dávkou okouzlující frackovitosti, plynoucí i z převážně švédských textů. Ty mimochodem znalo zarážející množství diváků nazpaměť, takže se na scéně asi něco děje (buď lidi jedou Duolingo, nebo se rodí nová hvězda). Zkrátka, perfektní set hodný headlinera. 

Vím, že se na to v Písku nehrálo, ale všichni to museli tak nějak sportovně uznat. I proto, že sympatičtí veteráni z PAGAN ALTAR, působili po téhle bouři energie jako takový příjemný rozvážný dovětek k utěšenému svátku dobré tvrdé muziky, která nestárne, protože se už stará narodila.

Fotografie: Dalas, Ivo Oskar Osvald